Skryté město – kapitola 11

Před tím, než se Koba pustil do detailnějšího pátrání, si prošel celé přízemí. Všechny místnosti byly vzájemně propojené, takže se dala celá vila klidně obejít. Pokud dobře počítal, na celém prostoru se nacházely čtyři místnosti pro rodinu (nebo kdo zde kdysi bydlel), dvě místnosti pro personál a vstupní hala.

Koba se nakonec rozhodl začít v ní, jelikož se mu to zdálo jako nejlepší nápad. I zde kdysi vše začínalo – vstupními dvoukřídlými dveřmi, které měl za zády, sem vstupovali hosté a čekali, kam budou služebnictvem uvedeni. Nějak takhle si to chudý strážný představoval, protože podobný život si rád vysnil. V ruce se mu lehce třásla pochodeň, která jediným zdrojem světla, neboť venku už panovala naprostá tma. Byl vzrušený, protože stál jen kousek od pokladu… a přesto tak daleko.

V hale kromě velkého věšáku z neznámého načervenalého dřeva stála pouze dva metry dlouhá komoda, která po otevření nic zajímavého nevydala. Jen zápach staroby. Schodiště do dalšího patra začínalo v pravé zadní části haly a pozvolna se stáčelo doleva. Pod ním se schovávaly malé dveře pro služebnictvo. Koba si vybavil, že podobně laděnou místnosti už viděl. Už je to pěkných pár let, to právě nastoupil ke strážným. A musel se jít zapsat k velícímu a cechMistrovi, aby ho zavedli do evidence a mohl dostávat pravidelnou výplatu. Když se nad tím zamyslel, tak si nevzpomněl, že by ho snad z něčeho zkoušeli nebo zda pátrali po jeho minulosti. Jelikož měli neustále nedostatek lidí, holt museli brát všechny. A Koba díky tomu bezstarostně prošel. S úsměvem na tváři sešel právě z takového schodiště.

Jelikož předpokládal, že kdokoliv by měl doma poklad, tak ho nenechá všem na očích, tak musel pátrat po tajných zásuvkách či dokonce místnostech. V podobně stavěných vilách by neměl být pro majitele problém kamsi zašantročit i více místností. Ještě než opustil halu, pečlivě prohledal komodu a dokonce i u věšáku zkoušel různě tahat za háčky, aby mu něco neuniklo. Ale sám nečekal, že zrovna hala by byla nejlepším místem k úkrytu.

Nakonec se vydal dveřmi vlevo a vstoupil do krásně zařízeného rohového pokoje, který na první pohled zaujal černým klavírem VARA, jednou z nejdražších značek zde v Ecorii. Výrobce, jedna muzikantská rodina od jižního jezera, vyrobil vždy pouze tři kusy ročně. Dva prodávali v dražbách nejvyšší nabídce – a jestli Koba slyšel dobře, tak jen za cenu jednoho by si mohl žít jako král celý život a nic nedělat. Třetí kus se prodal za pakatel někomu z obyčejných lidí – pokud se například rodina dozvěděla o nějakém nadějném mladíkovi, který pocházel z chudých poměrů, ale měl velké nadání, tak mu jeden svůj výtvor za symbolickou (až nulovou) cenu prodali. Tady Koba nepředpokládal, že obyvatelé vily měli nouzi.

Vložil pochodeň do jednoho z držadel, aby měl volné obě ruce. Kolem dokola celé místnosti stála dlouhá kožená sedačka, nyní zakrytá šedavou vrstvou prachu. Koba zkusil, jestli nejde vrchní část zvednout, ale držela pevně. Po podlaze se válely rozházené židle, některé s prasklou opěrkou. Zde zcela jistě rodina pořádala hudební recitály pro své hosty. Na stěnách stále držely modré tapety s motivem různorodých květin. Jako kdyby to Koba slyšel…. Vítáme Vás… pojďte, zavedeme Vás do MODRÉHO pokoje… Úplně slyšel ten aristokratický důraz na barvu místnosti, aby hosté zpozorněli a začali přemýšlet nad tím, jaké další barvy jsou v domě schované.

Jediné, co nyní ve vybavení chybělo, byly obrazy. Spousta prázdných světlých míst kolem dokola. Zatímco všechno ostatní vypadalo, jako kdyby to obyvatelé opustili ve spěchu, nemohli přece strávit poslední chvíle sundáváním obrazů. Ale vzhledem k tomu, že tu nebyli první noční návštěvníci, tak je někdo předběhl a ukradl je.

Znovu Koba zkoušel, jestli někde nenarazí na schovaný úkryt – zdvihl i těžký farenský koberec a když ho pustil, do vzduchu se vznesla oblaka prachu, že ho málem donutila kýchnout. Jednalo se o další drahou věc v této místnosti. Farenské výrobky se tvořily převážně z vlny vždy s trojitou smyčkou. S motivy se šetřilo, šlo vždy jen o okrasné okraje, zatímco střed koberce zůstával čistě barevný. A Koba nechápal, že by si někdo chtěl takový výtvor zničit tím, že na něj postaví těžký klavír.

Vyzkoušel dokonce, jestli v nástroji nejsou nějaké dutiny, kam by se dalo cokoliv uschovat, ale bez úspěchu. V dřevěném stojanu na noty do dnes ležel bloček plný not. Koba se podíval na název a trochu ho polil pot. Daemoni Qidi Tura. Že by tu někdo hrál zakázané skladby? Rychle uskočil od klavíru. Najednou jako kdyby se celý temný dům nalepil na něj a začal ho dusit.

Celá noční akce honu za pokladem dostala nový nádech… a ne k lepšímu.

Daemoni Qidi Tura. Vzdejme hold démonům.

Pochodeň zaprskala, ale naštěstí stále svítila.