Malý hrdina a jeho planetky

Jednorázová mini povídka slečny Ary vás přenese do světa dítěte, do světa, kde je možné všechno. 

Všude samá auta. Vpředu, vzadu, vpravo i vlevo. Když podjíždíme most, jsou dokonce i nad námi. Táta s mámou si povídají. Řeší dospělácké věci a já se koukám okýnkem ven. Jsem vzadu v sedačce, připásaný pásy, které jsou prý potřeba. Nejsou ale moc pohodlné. Možná i proto se koukám jinam.

Snažím se zahlédnout tváře dalších lidí v těch čtyřkolých, pohybujících se krabičkách. Občas mi přijde srandovní hádat, jestli mají velká či malá břicha nebo třeba brýle. Líbí se mi lidi s brýlemi. Jsou jiní. Maminka říká, že s brýlemi lépe vidí. Chci taky lépe vidět. Myslím, že by mi slušely modré se světélky po stranách. Až budu dospělý, koupím si je. 

„Jindříšku, vidíš to nebíčko? Tam sedí naše babička.“

Snažím se vidět to, o čem mluví máma, ale nevidím. I tak ale předstírám, že jo. Dělá jí to radost. A to dělá zase radost mně. Možná dostanu lízátko. Rozhoupávám nohy z dlouhé chvíle. Nechci, aby naše jízda skončila. Naše auto mi přijde jako naše vlastní, nová planeta. Jen je škoda, že nejde propojit s těmi okolními. Tatínek mi povídá často o vesmíru. Já mu moc nerozumím. Hvězdy se mi ovšem líbí. Hezky svítí. Světlo je má oblíbená věc.

Občas s rodiči hraju Člověče nezlob se. Já mám modrou, máma červenou, táta žlutou figurku. Vždycky. Nechci hrát. Moc si přeji, abychom všichni měli stejnou barvu.

„Jenže to by pak nemělo vůbec smysl, Jindříšku,“ říkává táta.

Proč musí mít všechno smysl? Jednomu by se z toho smyslu rozskočila hlava. Někdy mě to zlobí. Jakože vážně hodně zlobí. Stane se, že hodím kostkou o zem, což se rodičům nelíbí. Když oni dospělí obecně nemají v povaze poslouchat, co se jim snažím říct. Asi nechtějí mít stejnou barvu. Jenže stejná barva přece znamená, že k sobě patříme nebo ne?

Stejný problém jako s auty. Možná, kdyby byla všechna stejná, mohl bych mezi nimi přecházet sem a tam. Seznámil bych se se spoustou nových lidí. Povídal bych si s nimi, smáli bychom se. Třeba bych objevil i něco nového. Někdy dokonce vidím, jak s sebou vozí pejsky. Já zvířátko nemám, protože prý nemůžu. Rád je ale mám. Moc bych si přál aspoň křečka.

Svět venku se zdá složitý. Pokouším se mu rozumět. Jen on nerozumí mně. Mám tedy takový pocit. Všichni dospěláci se tváří hrozně důležitě. Sem tam je napodobuju. Místo toho, aby mě ale vzali mezi sebe, smějí se.

„Mladý pán se snaží ukázat, co?“

„Ten je ale rozkošný. Viděli jste, jak si vzal Petrovo boty?“

Petr je můj táta. Já mu Petr říkat nesmím. Na tom vlastně nesejde. Táta je totiž mnohem lepšejší slovo. Tak mu totiž můžu říkat jenom já nebo maminka. Je to můj táta a moje maminka. Tahle slova se mi líbí nejvíc na světě. Dokonce víc než světlo.

Chvilku se koukám, jak táta točí volantem. Představuju si, jak to stejné dělají v autech kolem nás. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych teď vystoupil. Jednou jsem to zkoušel, ale dveře nejdou otevřít. Asi musím být dospělý, aby šly. 

Vím jistě, že až vyrostu, budu ty dveře otevírat pořád. Chci totiž propojit planetky nás všech. Chci otevírat dveře všech aut kolem. Budu superhrdina jako medvídek Pú. A budu jíst taky med. Moc medu. Je dobrý a sladký. Velcí lidé se možná moc bojí toho všeho, i když se to zdá vše tak dobré a lákavé. Já se bát nikdy nebudu. Všecky osvobodím z těch neviditelných hranic mezi planetkami a budeme si společně na celém světě hrát, radovat se i plakat.

Někdy prostě i já pláču. Maminka mi říká, že slzy léčí a nemám je zadržovat. Je to moudrá maminka. Má pravdu. Někdy se po pláči cítím mnohem líp než před ním. Chci, aby tohle všechno naučila i svět. 

Tatínek parkuje do řady vedle ostatních. Sice vystupuju, ale i tak se světy okolních lidí neprolínají. Sem tam se pokouším mluvit s jinými lidmi i dětmi, ale pořád mi to přijde jiné. Rodiče nejsou nadšení, když vykládám ostatním lidem o svém životě. Stačí, abych se zmínil o kakau, které jsem pil ráno a už mě vlečou s omluvami pryč.

Asi se prostě musí otevřít dveře za jízdy, abychom opravdu sdíleli vše, co máme. Jednou otevřu všechny dveře za jízdy najednou. Do té doby se budu alespoň o jejich světy otírat. Zkoušet, kam až mě pustí má planetka do té jejich. Třeba mi budou poznatky z takových zkušeností k užitku. Jen nesmím zapomenout, proč to dělám. Dospělí totiž až moc často zapomínají…