Kouzlo knižní lásky

Sladká romantická povídka. Ideální ke zkrácení dlouhého času na pozdzim/v zimě. Převede Vás do prostředí restaurace a ukáže Vám, že ne všechna romantika se nutně musí schovávat pouze v knize.

-*-

 

U Jamieho v restauraci jsem začala pracovat hned po střední. Na vysokou jsem nikdy neměla, a tak mi stejně nic jiného nezbývalo. Navíc jeho jsem měla skutečně ráda. Byl to táta Olivera, mého nejlepšího kamaráda, který zrovna teď někde studoval jednu z nejprestižnějších vysokých ve Státech.

Vánoce se kvapem blížily a já měla plné ruce práce. Dělala jsem výzdobu. Od stromečku po stoly, když tu jsem narazila na roh stolů, kde jsme měli malou knihovničku. Nevím ani proč, ale něco mě donutilo se zastavit, na chvilku si sednou a probrat knihy. Popravdě jsem nejspíše jen hledala důvod, proč si na moment sednout.

Jana Eyrová, Malý princ, Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, Zeměplocha, … Každý z těch titulů jsem znala. Až na jeden. Byla to tenoučká knížečka s nenápadným přebalem. Vánoce jednoho kluka z Walesu od Dylana Thomase.

Otevřela jsem prví stránku. Vše na první pohled vypadalo normálně, ale při bližším pohledu jsem zjistila, že knize přeci jen něco přebývá.

Doufám, že někdy zažiju to, co popisuje malý kluk v knize. Ch.

Malá poznámka mohutným písmem – nejspíše mužským. Překvapilo mě to natolik, že jsem již úplně ignorovala text autora a zaměřila se na hledání oněch poznámek. Další na sebe nenechala dlouho čekat. Stránka číslo tři.

Myslíte, že jsme dnes ještě schopni vidět tu pravou krásu, co chlapci v této knize? Sám autor se smutkem často přiznával, že dříve i sníh byl jiný. Ovšem pořád doufám. C.

Druhý vzkaz byl zaručeně psaný někým jiným, a to nejen díky písmenku C. Tentokrát písmo bylo úhledné, jako kdyby pisatel/ka dokázal/a sladit dokonale pohyby ruky, aby vše vypadalo jako když někdo dělá piruety na ledu.

„Vivian, jak to vypadá s tou výzdobou?“ vyrušuje mě bodrý hlas postaršího muže.

Schovávám proto knihu zpět do poličky. Dávám si u toho předsevzetí, že jakmile budu se vším tady hotová, opětovně ji vytáhnu na světlo a pokusím se rozluštit ten rébus písmenek Ch. a C.

„Už jen prostřu. Co myslíte, hodí se doprostřed stolu jedna svíce nebo mám udělat nějaké svícny? Co myslíte, Jamie?“

Otáčím se k muži čelem. Na rtech mi pohrává úsměv. Možná i proto, že výhled ven z našich velkých oken, připomíná pohádku. Letos nám je opravdu přáno a někdo nahoře snad roztrhl veškeré péřové peřiny světa. Vločky padají hustě a ladně.

„Nepřeháněj to. Ty girlandy a stromeček úplně stačí. Jen založ příbory do ubrousků a použij klasické svícny, které používáme vždy.“

Jeho odpověď mě nepřekvapuje. Jamie nepatří mezi ty, kteří by se ve výzdobě nějak vyžívali. Ostatně i stromeček jsem si musela maličko protlačit. Díky Olivere, že jsi při mně stál a pomohl přemluvit tvého tátu.

„A co alespoň ty zlaté? Aby to ladilo?“ Zkouším protlačit alespoň kompromis.

Na to muž naproti mně kapituluje a ve smířlivém gestu dává ruce nad hlavu. Mám zelenou! Se smíchem kolem něj probíhám dozadu, do skladu, kde vyndávám krabice s velkým tučný nápisem SVÍCNY. Naštěstí pro mě, moc druhů tato restaurace nevlastní, a tak do deseti minut držím ty, které potřebuji.

Spokojeně vyndávám přesný počet svícnů. Odhodlaně je rozmisťuji po stolech, u čehož zakládám rovnou i příbory do ubrousků. Dávám si pozor, aby byly dodržené pravidla stolování a zároveň vše vypadalo tak nějak domácky a útulně. Na Vánoce sem totiž chodí až moc opuštěných dušiček. Vždy doufám, že alespoň tato péče jim umožní se cítit dobře.

Venku je již tma, pomalu čas jít domů. Jamie už odešel. V tomhle mi věří. Rozhlížím se kolem. Přecházím k věšáku, kde mám svůj kabát a pomalu se do něj soukám. Pozoruji potemnělou restauraci. Bez lidí tohle místo působí posmutněle. Ovšem výzdoba naznačuje radostný zítřek, a tak mi ani nevadí tu pobýt o něco déle. Aaaaa, ta kniha!

Bez dalšího rozmýšlení se vrhám ke knihovničce. Kniha jako kdyby mi sama skočila do rukou a rychlostí blesku listuji poznámkami. Ti dva si píší hlavně o dětské radosti, smíchu či vzájemné lásce, kdy lidi k sobě byli laskaví. Vypadá to, že C. a Ch. v sobě postupně nacházeli zalíbení, jelikož někdy odpověď zněla jen: S tím naprosto souhlasím. 

A zároveň jsem z těchto odpovědí měla největší pocit, že si v tu chvíli naprosto rozumí a souzní. Poslední stránka znamenala poslední vzkaz. Člověk by čekal nějaké okázalé zakončení této neviditelné romance.

Pokud opravdu pociťujete to, co popisujete, sejdeme se u tohoto stolu o Vánocích a dotáhneme i náš příběh k dokonalosti, Ch. P. S. Obvykle večeřím kolem 19:00. Budu rád, když se ke mne přidáte, drahá C.

Srdce se mi rozbušilo. Znamenalo to snad, že se zítra objeví tajemní C. a Ch. zrovna tady? Budou si rozumět? Jak vlastně vypadají? Proč to zní jako něco, co by spíš někdo napsal, než aby se to stalo? Nechápejte mě špatně. Miluju romantické knihy. Ovšem má to právě ten háček, že věřím na opravdovou lásku pouze natištěnou na stránkách. Ale opravdu jsem doufala, že tato romance skončí jen u drobných poznámek v tomto drobném díle?

S plnou hlavou jejich vzkazů jsem se odebrala domů. Noc ubíhala pomalu. Nemohla jsem se dočkat, až se restaurace otevře a já možná budu mít tu příležitost pozorovat pravou romanci z povzdáli! Mohla jsem si ohmatat, že láska skutečně existuje. Konečně milosrdně zadrnčel budík.

Z postele jsem vystřelila jako blesk. Kopla jsem do sebe dvojitou kávu, do pusy si nacpala rohlík a spěšně se oblékla. Do práce jsem dorazila dokonce dříve než Jamie, který tu většinou strašil opravdu, opravdu brzy. Někdy jsem ho podezírala, že zajde jen za roh, a poté se vrací sem. Nedivím se mu. Od odchodu Olivera je doma sám. Vím, jaké to občas dokáže být.

Zavazuji si zástěru kolem pasu. Kontroluji, zda je vše připravené. Hlavně kolem TOHO stolku. Dala jsem na něj cedulku s rezervací, aby ho nikdo nemohl zasednout. Dám ji pryč až se bude blížit sedmá hodina. Jamie doráží přibližně hodinu po mně. Vypadá stejně unaveně, jako se já cítím. Nevyptávám se. Oliver ani letos na svátky domů nepřijede. Dělám mu kávu a talířek s šunkou, sýrem a zeleninou. K tomu přidávám pečivo s vajíčkem.

„Děkuji, Vivi. Nechceš se na chvilku posadit ke starému páprdovi?“ Jeho oči vyzařují dobrotu, ale jsou smutné.

„Ale jakýpak starý páprda? Vždyť vám je sotva padesát!“ Ohrazuji se smíchem a ze zdvořilosti si k němu přisedám.

„Oliver nepřijede,“ spouští sám od sebe.

„Jo, já vím,“ přikývnu a po zbytek jeho snídaně ani jeden z nás nepromluví.

V hlavě mi šrotuje, jak i jemu zpříjemnit svátky a on nejspíše jen vzpomíná na časy, kdy jeho syn na nás oba měl dostatek času. Olivera jsem vlastně neviděla již dva roky. Od doby, kdy se vyznal ze svých citů ke mně…

Zavrtím hlavou a dávám se opětovně do pohybu. Na tyhle myšlenky není teď vhodný čas. Musela jsem zařídit, aby C. a Ch. měli šanci na svoji lásku. Přála jsem si, aby se to stalo. Dokonce moc. Dávalo mi to naději, že třeba jednoho dne i já budu připravená.

Díky vytíženosti jsem ani nemrkla a 19 hodina je na obzoru. Rychle dávám pryč cedulku. Obsluhuji lidi s úsměvem, ale mé oči pořád těkají k onomu místečku. Sedmá je pryč a stále se nikdo neobjevil. Stalo se snad něco?

Po mé pravici se protahuje vysoký, elegantní, postarší muž a… SEDÁ SI TAM! Cítím, jak se vše ve mně tetelí radostí. Se zářivým úsměvem jdu muže obsluhovat. Objednává si zatím jen pití, což je znamení, že na někoho čeká. No tak! Kde jsi, C.?

Bohužel ruch kolem mne zaměstnává i na dále. Není se čemu divit. Všechny opuštěné duše jsou zde a hledají alespoň malou útěchu v mém a Jamieho úsměvu. Neovládám se. Stále toho muže v koutu restaurace špehuji. Je vidět, že každá hodina, kterou zde tráví, ho zasmušuje. Už si dal předkrm. Chudák. Je mi ho líto.

Najednou myslím na to, jak musí mít zlomené srdce. Měl to tak i Oliver u mě? Jsem já ten důvod, proč nejezdí ani za Jamiem? Tahle myšlenka byla nesnesitelná. Nedokázala jsem se ji zbavit. Zůstala se mnou i poté, co zaplatil poslední host. Ano, ten elegán již odešel.

Jamie si všiml změny v mém chování. Měl ovšem natolik taktu, že se to rozhodl ignorovat. Přemítala jsem o tom, jaké by to bylo, kdybych Oliverovi řekla, že o něj stojím. Byl by tu se mnou? Mohla bych cítit to, co popisovali Ch. a C. v maličkých poznámkách v knize? Je to vůbec možné? Čím více jsem se v tom babrala, tím hůř jsem se cítila. Jsem vůbec schopná opětovat lásku? Věřím v to? Na Oliverovi mi záleželo, měla jsem ho ráda. Stačilo by to?

Započala jsem s Jamiem tanec zvaný úklid. Už zbývá pouze poslední stůl. Jamie se vrhl na bar. Když jsem hotová, jdu dozadu, kde se postupně odstrojuji ze zástěry. Přeji si, abych nebyla tak zbabělá a nebála se sama svých citů.

„O-O-Olivere!?“

V hlase Jamieho jsou slyšet slzy a já najednou nevím, co dělat.

„Je tu ještě Vivian?“ slyším tak povědomý hlas, až se mi tají dech.

Poté už se po podlaze rozléhají jen kroky. Nevím, zda se koukat nebo mít zavřené oči. Nejspíše tak dělám obojí naráz. Jsem pod tlakem. Cítím, jak se mi po tváři kutálí první slzy, které jsem se spěšně pokoušela setřít – neúspěšně.

„To je tak moc zoufalý pohled na mě, že pláčeš?“ barytonový mužský hlas ve mně rozechvívá každou molekulu těla.

Nejsem schopná odpovědět, a tak jen kroutím hlavou a bezmyšlenkovitě k němu přicházím. Choulím se k němu. Hledám útěchu svých rozjitřených smyslů. Cítím, jak si mě přitahuje blíž.

„Já-, promiň,“ vykoktávám mezi vzlyky.

„Pšššttt,“ tiší mě.

Ubrečenýma očima se na něj dívám. A on? Pomalu se ke mně sklání. Naše rty se spojují. A já dávám poprvé všanc celé své srdce… Ch. a C. možná neměli to štěstí, ale já začínám svou novou kapitolu životního příběhu zvanou láska.

O + V = VSL