Rozsudek

„Je to jen polibek,“ říkala jsi a u toho se usmívala tak, jak to umíš jen ty. „Bude sranda,“ snažila ses mne přesvědčit tím bezelstným způsobem. „Mezi námi to přeci nic nezmění.“ Další lež, která ti splynula z úst. Lež, za kterou jsem zaplatil já. Protože jsem uvěřil. Uvěřil jsem dívce s dolíčky a havraními vlasy, které jí sotva sahaly po bradu.

Dnes je TEN den před pěti lety – 17. října. Datum, které mne tak moc bolí. Popíjím v baru na stoličce a utápím se v sebelítosti. Není tu moc lidí, protože venku teprve před pár hodinami svítalo. Barmanka se snaží dívat se raději jinam. Až tak žalostný pohled na mě je. Nebo jen prostě nemá zájem. Obě varianty mě vytáčí do běla a zároveň vlastně ani tak moc ne. Je to jen barmanka. Nejsi to ty.

V prvních dvou rocích jsem se toto datum snažil zaspat, ale pro jistotu jsem nemohl usnout již den před tím, a tak jsem to dost brzy vzdal a šel si vylít hlavu. Tak jako dnes. Zítra budu vědět, že dnešek byl, ale nebudu si z něj nic pamatovat. Docela fajn varianta, když uvážíš, co vše se odehrálo. Ach, Loren, tolik bych si přál, abych odolal.

Možná bychom spolu měli děti. Ne, to je nesmysl. Ty jsi nikdy nebyla mateřský typ. Tak bychom nejspíše teď a tady pili spolu. Ano, to se nám podobá mnohem více. Opili bychom se, a pak spolu mluvili třeba o významu kopců na Zemi. Ty bys pak řekla něco chytrého. To jsem na tobě vždy obdivoval. Jako kdybys přesně věděla, co v danou chvíli říct. U většiny to znělo nuceně, u tebe ale ne.

„Kopce jsou tu proto, abychom mohli překonat sami sebe klidně každý den,“ odpověděl bych já. Smála by ses, tím jsem si jistý. A pak by ses přitulila a já bych měl možnost tě obejmout. Cítil bych se neporazitelně. Nejspíše by nám patřil celý svět nebo minimálně my jemu.

Tak proč teď musím zatraceně načínat již druhou lahev dneška? Není ani jedenáct dopoledne.

„Rogere, neměl bys jít spíše do práce?“

Tichý dívčí hlas, který ke mně doléhá, mne vytrhává z myšlenek na tebe. Vím, že bych neměl být na příchozí ženu příkrý a nepříjemný, ovšem vím, že to je to jediné, čeho jsem dnes schopen. Ona to ví taky, a přes to přišla. Jako každý rok.

„Kate, jdi pryč,“ cedím skrze zuby svou snahu o to, ji odehnat.

„Zkrať to. Víš, že neodejdu.“

Za tuhle tvrdohlavost by si, minimálně v mém životě před tím, vysloužila moji pozornost. Vždy jsem měl rád, když si žena dokázala tvrdošíjně stát za svým. Protože tak jsi to dělávala ty, Loren.

„Chceš snad panáka?“ Snažím se znít nezaujatě.

„Jo, může být,“ přisedává si na stoličku hned vedle mě.

Mávám rukou na barmanku, která bez dalších otázek nalévá skleničku i mé nové společnosti. Koutkem oka zaznamenávám, jak ho do sebe klopí. Nikdy jsem si nemyslel, že zrovna ona bude tak zdatná v tak neženské činnosti.

„Tak to vybal, Rogere. Každý rok se to opakuje. Jsi jako kolovrátek. Jednou ročně,“ opakuje fakt, který již řekla a já, ačkoliv nechci, se musím usmát.

„Kate, když jsi mě před pěti lety přivítala do Mellyburn, nepřišla jsi mi jako kolovrátek a teď jím přeci jen jsi.“

„Nejen přivítala, ale sehnala jsem ti i práci. Víš, vypadal jsi fakt zoufale.“

Směje se, ale mé rysy ve tváři pod jejími slovy tuhnou. Mám chuť jí říct: Ani nevíš, jak moc zoufalý jsem byl. Místo toho ale ze mě vypadává: „Nechceš jít ke mně?“

„Nebudu s tebou spát, Rogere,“ odpovídá blondýnka s pihami na mou otázku. Na jednu stranu jsem rád, že mne odmítla. Alespoň o jedno trapné ráno v mém životě méně.

„V tom případě mě nech pít,“ odpovídám ostřejším tónem, než jsem měl v úmyslu.

„Někdy jsi fakt blbec, ale to ty víš.“ S pohrdavým ušklíbnutím se otáčí k odchodu a já opět osamocuji. I přes svůj proslov o tom, že neodejde, sleduji její záda. K mému překvapení cítím špetku zklamání z toho, že to tentokrát přeci jen vzdala.

Přeji si, aby Kate pro mne znamenala to, co ty, Loren. Aby byla víc jako ty. Bojím se ovšem, že bych to nakonec neunesl a selhal. Opět… 

„D-Dol-Dolores?“ Ha, úspěšně jsem si vzpomněl na jméno barmanky!

„Bylo na čase, krasavče,“ povytahuje obočí a vrací se k mému místu u baru. „Načneme další lahev?“

„Jo,“ jediná odpověď, na kterou se zmůžu.

Třetí lahev jde zatím nejpomaleji z těch, které jsem dnes již ztrestal. Kdo by to byl řekl, že být jednodenním alkoholikem je tak těžký?

„Rodgere?“

Kdo se to sakra zase ptá. Už toho mám tak akorát plný zuby.

„Ne-ne-jsem tahyyy.“

„Pane bože, ty jsi zmatlanej.“

Na to nejsem schopný odpovědět. Jen cítím, jak mě něčí, ne něčí, jsou ženské, ruce tahají za biceps a snaží se mě odtrhnout od barového pultu, o který se opírám. Když ono to dřevo chladí a je to příjemný!  Pokouším proto svou ruku uvolnit, ovšem sevření sílí.

Ohlížím se. Ne ne ne ne ne ne ne, tohle není možný. Není tu. Tohle se mi zdá. Jasně, jsem vylitej a mám halucinace. Začínám se nekontrolovatelně smát.

„Dob-dobrej pokus,“ *škyt*. „Loren tadddyyy neby-dlí. A, tohle se mi zdá.“ Pokouším se vstát. Ovšem stejně rychle, jak jsem se o to pokusil, jdu dolů. Tma. Mír. Klid.

„Ááááá, zhasni to, zhasni to!“ křičím a cloním si oči dlaní, protože mi do nich někdo svítí. Moje hlava se může rozkočit bolestí. Není mi dobře. A nějakej ko**t mi moc nepomáhá. Slyším jemný smích.

„Promiň, nebyls k probuzení. Tohle pomohlo.“ Cítím, jak se matrace pode mnou prohýbá.

Ta neznámá si ke mně sedá na postel.

„Kate?“ Ptám se, i když vím, že to ona není.

„Ale no tak, Rodgere. Nelži sám sobě.“

Ztěžka polykám. Ten hlas. Tak bolestně povědomí.

„Loren?“

„Trefa do černého.“

„Ale… Jak?“

„Ach,“ slyším její povzdech a na jednu stranu jsem za to vděčný. „Víš, že moje rodina nikdy neměla problém někoho vyčmuchat.“

„Chceš říct, že tvůj papánek nemá problém někoho vyčmuchat,“ rty mi uniká tiché uchechtnutí. „Koukám, že od mého odchodu se nic nezměnilo.“

Cítím, jak mi tuhne tvář a podvědomě vím, že ona to má stejně.

„Nezačínej s tím zase. Víš, že si za to můžeš sám.“

„Sám? To jako vážně!? Sakra, Loren, ty si vážně myslíš tohle?“

Podpírám se rukama, abych ti konečně viděl do tváře. Dokonce máš i ty stejné vlasy, které jsi vždy mívala. Mé oči mapují každou část tvého těla. Nezměnila ses. Tedy kromě obličeje. Vypadáš starší. Máš snad starosti, o kterých nevím?

„Kdybys to… Kdybys to neudělal, všechno by mohlo být jinak.“

Slyším ve tvém hlase slzy, které se zatím nespustily. Mám sice problém přesně zaostřit tvé rysy, ale znám je natolik dokonale, že to ani nepotřebuji. Mé svaly se napínají pod touhou tě schovat ve svém náručí. To ale nemůžu. Je to pět let. Tisíc osm set dvacet pět dní. A má vina se ani tou dobou nezmírnila. Dokonce ani ta tvá.

„Ne, Loren, nesnaž se tady na mě všechno hodit.“

Napětí v mých čelistech stoupá. Téměř skřípu zuby. Jak tě můžu milovat a nenávidět ve stejnou chvíli. Proč bych to tak měl mít? Proč to musí tak bolet? PROČ!?

„Ale jo, ty si to snad nepamatuješ? Tu noc?“

Začínáš být hysterická. Zvedáš se z postele. Vlastně z jaké postele? Rychle se koukám kolem. Podle ustlání a šampaňskému na nočním stolku se vzkazem, kde je logo, odhaduji hotel. Fajn, zavlékla jsi mě nějakým podivný způsobem na hotelový pokoj a teď na mě ječíš otázky, na které známe odpovědi oba. Myslím, že bych byl raději ve svém bytě v bezvědomí. Ne ale, že by mě tvá přítomnost netěšila. Jen jsem si ji představoval jinak.

Rukou si vjíždím do vlasů a snažím se urovnat si rychle pádící myšlenky. Loren, její rty, touha, vzpomínky, bolest. Mám co dělat, abych nezačal hysterčit s tebou.

„Ty si vážně myslíš, že bych mohl zapomenout?“

Dívám se ti přímo do očí. V těch tvých se začínají lesknou ty slzy, které jsem ještě před chvílí slyšel ve tvém hlase.

„Tak proč jsi tak zbaběle utekl, Rodgere?“

Doufal jsem, že se zeptáš na něco jiného. Doufal jsem, že se třeba sakra zeptáš, jak mi je, jak jsem se celou dobu měl, co jsem dělal. Že se budeš zajímat. Váhavě se stavím na nohy. Stojíš u dveří, které vedou ven. Nebo do koupelny. To netuším a vlastně na tom nesejde. Přemýšlím, zda mám brečet s tebou. Ale ještě mnohem víc se mi chce křičet. Můj hlas mne neposlouchá a slova se mi zadrhávají v hrdle.

Chci ti říct, že mě to mrzí. Že mi chybíš. Že jsem zatraceně ztracenej. Zatínám nehty do své dlaně. Nepomáhá to, a tak svou pravačku dávám do pěsti a dávám jednu slušnou ránu do zdi. Koukáš se na mě. Tvé oči se rozšiřují. Strachem? Ale ne, zlato, ty ses mě nikdy nemusela bát. Ubíhají celé minuty od tvé otázky, než odpovídám.

„Ty víš, proč jsem utekl,“ vzdávám to a usedám na kraj postele. Kéž by mě alespoň tak pekelně nebolela hlava.

Nabíráš. Tvé vzlyky jsou nesnesitelně hlasité.

„Myslíš proto, že jsi ho zabil? Že jsi ho zahrabal? Ale on byl živý, Rogere. SLYŠÍŠ!? BYL ŽIVÝ!!!!“

Slova, která se mi zabodávají do celého těla. Vrtím nevěřícně hlavou, za kterou se držím oběma rukama.

„Ne ne ne. Ne! To není možné! Byl mrtvý!“

„Ale je to tak, Rogere. Víš, jak mi bylo, když jsi ho zabil, a pak zahrabal!? A pak prostě utekl?“

Snažíš se rukou nahmatat kliku, ale někdo z venku je rychlejší. Najednou se místnost plní výkřiky a lidmi. Slyším jen samé: „POLICIE! POLICIE! POLICIE!“

Někdo mi kroutí ruce za zády a přikládá pouta. Vyvádí mě z místnosti ven v klepetech jako toho největšího zločince. A já se ti tvrdě koukám do obličeje. Ve tvých očích vidím slzy a ty v těch mých můžeš vidět NIC. V tuhle chvíli jsem přestal cítit, Loren. V tuhle chvíli jsem odsouzen za tvou lež.

Ještě tohoto dne slyším svůj rozsudek. Mám chuť ti zatleskat, Loren. Zachránila ses. Všechny jsi oklamala, tak jako mě před pěti lety. Víš, nemám ti za zlé, že jsi ho zabila a hodila to na mě. Ani za to, že jsi mě přesvědčila ti pomoct odklidit tělo. Že sis dala tu práci, abys mě našla a předala bez hanby policii. Ale přeci jen ti mám něco za zlé, a je to to, že jsi mě před tím vším políbila. Věděla jsi přesně, co tím způsobíš. Byl to tvůj nástroj, jak dosáhnout svého.

Celou dobu sis pak žila poklidný život v blahobytu svého otce. A já? Utíkal jsem. Ale teď, Loren, teď už tomu neutečeš ty. Já si svůj díl viny odsedím a ty možná začneš psát stejně pochmurný příběh, jaký teď píšu já.

PS: Alkohol proti bolesti nepomáhá. Vítej v pekle zvaném svědomí.