Zloděj sov

Újížděl temnou nocí na testrálovi tak svižně, jak mu to hustý les dovoloval. Kličkoval mezi stromy a hnal zvíře, jako by na tom závisel jejich život. A popravdě, asi závisel. Zloděj sov. Vyvrhel. Překupník. Ano, tak mu říkali a přitom neznali ani zrnko pravdy. Měli ho za syčáka, co krade lidem houkavé pomocníky a prodává je na černém trhu. Ve skutečnosti ptáky zachraňoval. Desítky sov uvězněné v klecích a odsouzené celé své bytí nosit kouzelníkům dopisy, vzkazy, balíčky. To přeci není budoucnost hodna takových tvorů. Když slyšel o hradě, kde mají takových chudáků celé stovky, neváhal ani vteřinu. Vydal se k branám Bradavické školy a převlečený za studenta pronikl až do jejích útrob. Záchrana probíhala podezřele hladce. Nečekal však, že by ve škole mohl být někdo jako ona. Možná to byla náhoda, možná nějak tušila, co se děje, ale načapala ho, jak sovy vypouští omámené ven, aby zapomněly, kam se vrátit. A teď prchá, aby si zachránil holý krk. Ještě nikdy nezažil takovou zlost. Slyšel, jak za ním sviští žena na koštěti a křičí zlovolné kletby. Její hněv byl tak silný, až před ní i větve uhýbaly. „Nikdo se nedotkne mých sov!“ křičela za ním. Dawsonka mu byla v patách.