Prokletí

 

V široširém oceánu, mnohem dál, než kam se běžný smrtelník kdy dostane, žije pán všech moří Neptunos. Vládne mořím i oceánům, všem bytostem, tvorům, zvířatům i rostlinám, zkrátka všemu, co se v této úchvatné říši nachází. Nikdy nikoho by nenapadlo to zpochybňovat. Neptunos byl přísný vládce, ale také spravedlivý a vlídný. Všichni ho měli rádi.

Neptunos obýval mohutný impozantní palác stvořený z korálů a perletí. Vše fungovalo přesně tak, jako ve všech jiných společnostech, přesně tak, jak to znáte třeba i z pohádek. Jako správný král dbal především na to, aby se celému světu, který měl na starosti, dařilo dobře a aby byli všichni spokojeni. Přijímal ve svém paláci ochotně každého, kdo pocítil potřebu s něčím poradit, něco rozhodnout, něco vyřešit.

Neptunos měl dvanáct dcer. Miloval je nade všechno na světě. Byly Sluncem jeho dní.

Nejstarší se jmenovala Karskia. Měla dlouhé temné vlasy, které jí splývaly až ke konci ocasní ploutve. Tu měla zbarvenou do tmavě modré jako je barva v nejhlubších zákoutích oceánů. Byla velmi klidná a moudrá, to jistě zdědila po otci. Vždy byla ochotná mu s čímkoliv poradit a pomoci.

Druhá nesla jméno Beringa. Vlasy měla rusé a krepaté jako kdyby se jí o ně starali ráčci svými klepítky. Dlouhé byly jen do půli zad, ale když vesele a rozdivočele plavala oceánem s rybkami, měl jeden pocit, že jsou všude. Ocasní ploutev byla oranžová a ve slunečních paprscích, které si prorážely cestu mořskými vlnkami, házela červené odlesky. Měla ohnivý temperament, ale stejně jako se dokázala pro něco roznítit a zapálit, také dokázala milovat vše živé okolo sebe.

Mediterra byla v pořadí třetí. Vlasy měla světlé jako sluneční paprsky nad hladinou a vlnily se jí v jemných vlnách, které ve vodě působily jako by se vznášely. Ocasní ploutev měla jasně tyrkysovou s dlouhými čirými ploutvičkami na bocích jako mají závojnatky. Uměla velmi rychle plavat a kolikrát si jí ani nešlo všimnout, jak splývala s oceánem. Působila, jako by byla samotnou duší oceánu. Uměla být stejně nespoutaná. Avšak když to bylo důležité, jediné, na čem jí záleželo, bylo blaho oceánu.

Čtvrtou dcerou byla Červeňa. Vlasy měla ohnivě rudé stejně jako ploutev a když se pro něco rozhodla, byla k nezastavení. Milovala Slunce a když nemusela, nikdy neplavala do hloubky. Držela se vždy u hladiny a hřála se v jeho paprscích. Vlasy si udržovala krátká jen po ramena, protože jí vždy tak akorát překážely. Navíc nerada cítila, jak se jí dotýkají. Měla pocit, že ji studí.

Pátá dcera v pořadí byla Arabiska. S vlasy černými jako šupiny mořského ďasa a tmavě fialovou ocasní ploutví. Velké kudrliny jejích vlasů i ve vodě působily přetěžce, ona si s nimi však vždy pohrávala s takovou samozřejmostí, jako by byly z havraních peříček. Vyznala se v právu a mořských zákonech a milovala knihy. Vždy, když ji někdo hledal, si mohl být jistý, že ji najde v palácové knihovně. Uměla také skvěle vyprávět příběhy a sestrám nikdy nezapomněla nějaký před spaním povyprávět.

Perla byla šestou dcerou. Na rozdíl od Arabisky byla bílá jako sníh. Její vlasy bělostně zářily do dálky a bílá ploutev házela perleťové odstíny růžové a světle modré, jako by ji snad měla stvořenou přímo z perel. Byla ze všech nejkrásnější a měla spoustu nápadníků. Ačkoliv by tomu její vzhled mohl nasvědčovat, nikdy nebyla marnivá. Naopak. U možných nápadníků hledala vždy moudrost a vzájemné porozumění a speciálně důležitá pro ni byla komunikace. Jakmile si s někým dokázala hodiny a hodiny vykládat, bylo téměř vyhráno.

Perla se svou krásou marnivá nebyla ani trošičku, ale dostatečně to vynahrazovala Andamanta. Sedmou dceru zajímaly především krásné věci, které se leskly a třpytily a ona je mohla celé dny obdivovat. Stejně tak je ráda nosila a představovala si, jak je na ní obdivují druzí. Vlasy měla blonďaté, rovné a vždy měla zastřiženou ofinu. Její ploutev přecházela od světle růžových tónů u pasu do temně růžových odstínů na konci. Sice byla marnivá, ale také vždy velmi milá a vstřícná ke každému, s kým se setkala.

Moluca, osmá dcera Neptunusova, měla vlasy plavé. Ani blond, ani hnědé, zkrátka něco mezi, a navíc v různých odstínech. Měla je vlnité, ale ne velké těžké vlny jako starší Arabiska, ale drobné malé vlnky. Ploutev měla světle fialkovou se spoustou drobných jemných ploutviček vzadu začínajících na páteři a táhnoucích se až ke konci ploutve. Milovala všechnu vodní zvířenu a celé dny se o ně starala a pečovala o raněné kusy. Byla již tím pověstná v širém moři, a tak si ji raněné rybky a ostatní tvorové sami vyhledávali. Otec jí rád s oblibou říkal mořská doktorka.

Japonia byla Neptunusovou devátou dcerou a byla velmi tichá. Jako pěna na osamocené pláži. Bylo na ní znát, že je velmi přemýšlivá a vždy si pořádně rozmyslí, než něco řekne. Nad každou situací uvažovala z tisíce možných úhlů a díky tomu dokázala být také velmi empatická. Byla proto ceněnou otcovou rádkyní při soudech, obzvláště těch komplikovaných, kdy bylo obzvlášť nutné podívat se na věc i z nezaujaté strany. Vlasy měla světlé s růžovými odstíny, nadýchané, ale ne příliš dlouhé. Ráda si je splétala do drobných copánků a proplétala je chaluhami. Ploutev byla žlutá s modrými flíčky a díky této kombinaci byla vlastně nejbarevnější ze sester.

Aral byla již jedna z nejmladších. Jako desátá Neptunusova dcera měla teprve osmnáct let. Vlasy měla světle zelené, ploutev tmavě zelenou. Když vplula do chaluh, nemohl ji zahlédnout ani ostříž. Kdyby se do vody náhodou dostal. Pilně se věnovala studiu, aby se již brzy mohla rovnat moudrým sestrám a často se potkávala s Arabiskou v knihovně. Ve volném čase ale ráda vyplouvala do širokého moře, kde si užívala chvíle, ve kterých je sama se sebou.

Egeja jako jedenáctá v pořadí byla příhodně i jedenáct let stará. Vlasy měla kaštanově hnědé, které však na Slunci házely světlounké odstíny. Ploutev byla zabarvená do tělové barvy, že by si člověk na první pohled snad myslel, že má nohy místo ploutve. Byla upovídaná a pusu snad nikdy nezavřela. Stále se ale smála a smutek takřka neznala. Také byla velkou pečovatelkou, protože se moc ráda starala o nejmladší ze sester.

Adria plavala všude za Egejou a často se jí držela za ruku. Bylo to teprve šestileté děvčátko, kterému téměř nikdy nezmizel úsměv z tváře. Jenom když nad něčím usilovně přemýšlela, protože v tu chvíli se ze všech sil mračila, že bylo skoro vidět, jak to v té její hlavičce šrotuje. Vlasy měla blonďaté a kudrnaté jako andílek, oproti tomu ploutev zcela černou se šupinkami ve stříbrných odlescích. Byla Sluncem každému. Především tatínkovi, který se s ní vždy od srdce smál a občas sám působil jako malý kluk, když si s ní hrál a dováděl s ní.

 Neptunus byl zkrátka šťastným otcem a moudrým králem, kterého všichni milovali. Tedy téměř. Jak už tomu tak bývá, i on měl jednoho nepřítele. Vzdáleného bratrance z otcovy strany, který nikdy nepřestal pociťovat křivdu, že to on měl být králem. Čím více se Neptunusovi dařilo, tím byl zlejší a zahořklejší. Čím více dcer Neptunus měl, tím více v něm rostla nenávist, že on nemá ani jednu. Navíc Neptunusovu ženu Tritánii od malička miloval, ale nikdy ji neměl. Tritánia byla na první pohled zamilovaná jen do svého muže. A z někdy poměrně vlídného muže se postupně stával nepřítel. Jmenoval se Disasterán.

 Jedné temné noci, kdy zuřila děsivá bouře, blesky osvětlovaly oblohu tak moc, že to bylo vidět i pod vodou a těžké dešťové bouřkové kapky dopadaly na vodní hladinu jako by ji bičovaly, se narodila Tritánii a Neptunusovi třináctá dcera. Celý podvodní svět oslavoval. Kromě Disasterána. V jeho nitru se tím okamžikem něco zlomilo. Vztek vzkypěl a on se celý rozlítil. Ze všech svých plic vyřkl kouzelnou formuli. Strašnou kouzelnou formuli. Bylo to prokletí. A v jeden okamžik se všech třináct dcer proměnilo ve veliké mušle. Byly nádherné až přecházel zrak, ale stále to byly jen mušle.

Dlouhých sedm měsíců se oceánem nesl Naptunusův a Tritániin pláč. Objímali mušle, hladili, kropili svými slzami a pokrývali polibky, avšak v nitru jim bylo jasné, že nic z toho nemůže nikdy pomoci hroznou kletbu zlomit. A tak prvního dne osmého měsíce Neptunus všechny mušle posbíral a odplul s nimi.

Odplul s nimi daleko, předaleko. Každou mušli umístil na hezké místo ke břehu jednoho z třinácti velkých světových moří. Karskému, Beringovu, Mediterránskému, Červenému, Arabskému, Perlovému, Moluckému, Japonskému, Aralskému, Egejskému, Adriatickému a Jónskému. Tam umístil se svými největšími slzami v očích teprve novorozenou Jónu. Sladkou Jónu, která jen se narodila, zalila zlatou září své ploutve celý korálový palác.

Poté se Neptunus vrátil zpět do paláce, kde usedl na svůj trůn a doufajíc, že proroctví říká pravdu, začal doufat.

Dle proroctví starému jako svět, jež bylo zapsáno letitým písmem do skal v odlehlých částech mořského příkopu, se totiž přesně toto mělo stát. A jediné, co by mohlo nebohé mořské panny zachránit, je polibek od muže s čistou duší.

 Tento děsivý příběh se vypráví na světě mezi kouzelníky. Někteří mu věří víc, někteří míň. Thomas Finister mu však věřil bezmezně. Žil s rodiči v lasturové vile na pláži. Byli to mocní kouzelníci, již po staletí pevně spjati s vodním živlem, speciálně s mořským. Poblíž slané mořské vody se jejich moc plně rozvíjela. Proto si jako svůj domov vybrali opuštěnou lasturovou vilu.

Často si vyprávěli příběhy. Mezi jinými i ten o Neptunusovi. Thomas to neuměl vysvětlit, ale něco ho na tom příběhu vždy fascinovalo. Něco ho k němu přitahovalo. Především popisy dvanácti dcer. Neuměl se v myšlenkách rozhodnout, která by se mu líbila nejvíc. Která by mohla být jeho srdci nejbližší. Na každé bylo něco úžasného. Často si v představách, a mnohdy se mu o tom i v noci zdálo, představoval, jak je to právě on, kdo je dokáže vysvobodit. V myšlenkách si je dokázal zcela jasně představit. Jako by se před ním vždy plně rýsovaly ony nádherné postavy.

Když měl volné dny, chodil po plážích a snažil se hledat mušle. Některé byly velké, některé byly malé, některé byly krásné. Ale žádná nevypadala tak impozantně, jak si je představoval. Až jednoho dne…