Sedm vran
Starý Maurice si poposedl a bystrým pohledem se zadíval hluboko pod sebe.
Bylo poklidné úterý a vzduch se téměř nehnul. Slunce pražilo, ale Maurice byl naštěstí ve stínu stromu, a tak žár ani moc necítil. Čeho se ovšem nemohl zbavit, byl otravný vřískot vrabčáků – vřískot, který by někteří nejspíš nazvali písní, ale Maurice ne. Ten zvuk nenáviděl do morku kostí.
Stébla trávy, která Maurice pozoroval, se téměř nehnula; nevál ani slabý vánek. Ale Maurice dál a dál čekal, až se u křoví pohne. Byl si jistý, že právě tam mají myši vstup do svých tunelů, a byl odhodlán s nimi skoncovat.
Mohl tam tak sedět možná už půl hodiny. Staré kosti ho bolely, ale snažil se to ignorovat a moc se nehýbat, aby on neupoutal pozornost někoho dalšího. Černé oči se mu občas zaleskly, jak pohledem přelétl celou zahradu, aby se ujistil, že je všude klid a nic nehrozí.
A pak se to stalo.
Listy ve spodu křoví se nepatrně zavlněly. Maurice neváhal; okamžitě se spustil z větve střemhlav dolů. Křídla roztáhl až těsně nad zemí, aby pád zbrzdil. Silnýma nohama popadl šedou myš, která zrovna, nic netušíc, vykoukla ven, a znovu se vznesl do vzduchu.
Ačkoli se myš snažila vysmeknout, po pevném stisku pařátů se po chvíli přestala hýbat úplně. Maurice svými černými křídly několikrát silně zabral a zaletěl zpátky do rozložité koruny kaštanu, dokud na něj ze silnější větve nevykouklo už poněkud rozpadající se hnízdo.
Upustil svou kořist přímo do jeho středu, jen aby se k ní okamžitě vrhlo šest hladových krků. Maurice sledoval, jak se jeho mláďata přetahují o kus mrtvého masa, a pomyslel si, že je na tohle už moc starý. Příští rok se jarním radovánkám vyhne obloukem.