Dopis beze jména

Nesmíš se rozbrečet, připomenula si a zaryla nehty hluboko do dlaní, aby se nepoddala beznaději. Nesmí si myslet, že jsi slabá.

Ta slova si jako mantru opakovala několikrát každý den už skoro měsíc. Tak dlouho už byl Sebastian ve válce.

Ne.

On tu válku vedl.

Nedokázala mu odpustit, že ji nevzal s sebou. Když se to ráno probrala, byl už dávno pryč a ji ještě pobolívala hlava z uspávadla, které jí nejspíš dal do čaje, aby ji jeho odjezd neprobral. Nenáviděla ho za to.

Jsi stejný jako ostatní, nevěříš mi, to byla jedna z vět, kterou mu hodlala vmést do tváře, jakmile ho zase uvidí.

Jestli ho zase uvidí. Kdo ví, jestli to vůbec…

„Paní?“

Hlas ji vytrhl ze zamyšlení a Isabella prudce zvedla hlavu. Když byl teď Sebastian pryč, musela rozhodovat o všemožných věcech týkajících se jeho – jejich – panství. Omluvně se na komorníka usmála a zadívala se do jednoho z mnoha lejster, která měla na stole před sebou.

Popravdě spoustě věcí, o kterých měla rozhodovat, vůbec nerozuměla. Nebyla vychována jako Sebastian, neměla se stát hlavou svého rodu. Měla být dobrou a poslušnou ženou svému manželovi. Věděla jen, že musí šetřit co nejvíc peněz, které se pak pošlou na bojiště v té či oné formě.

„Vyřiďte jim, ať… ať…,“ krčila obočí. Po několika dlouhých chvílích komorník polohlasem navrhl: „Ať nechají most opravit a že jim to zaplatíme? Bez něj se sem přece nedostane žádný povoz.“

Tváře jí hořely, když přikyvovala. Nebylo to poprvé, co si musela nechat radit. Doufala jen, že nepřijímá rady od špatného člověka – ale věděla, že Sebastian svému komorníkovi věří.

 

Trvalo ještě dobré dvě hodiny, než prošli všechny dokumenty a ona podepsala a orazítkovala vše potřebné. Unavená a hladová se vypotácela ze Sebastianovy pracovny a došla do jídelny. Než se nadála, už jí jedna stará služebná, Anna, spílala: „Paní, kde jste tak dlouho? Jídlo dávno stydne!“

Isabella si baculatou ženu oblíbila už od prvních dnů v sídle. Vychovávala Sebastiana jako vlastní dítě a bylo znát, že by o něj stále chtěla pečovat. Teď se její pozornost soustředila pouze na Isabellu… což pro ni bylo nezvyklé, ale byla za to ráda. Jako by konečně našla domov.

„Hladovět není dobré pro vás ani pro děťátko,“ pokračovala Anna a Isabella sklouzla pohledem k břichu, které se jí konečně začalo nadouvat. Vítala to; po nevolnostech a neustálé únavě v uplynulých týdnech se konečně cítila zase jako ona.

Anna na chvíli zmizela v jedněch z dveří, jen aby se vrátila s podnosy a další služebnou. Postupně před Isabellu předložily hotovou hostinu – hustou polévku, pečenou koroptvičku, několik druhů sýra a rozmanité ovoce. Isabella požádala Annu, aby se k ní připojila – nerada jedla sama – a zatímco postupně zkoušela všechno, co před ni předložili, na půl ucha poslouchala Annino vyprávění o tom, co se v sídle i ve městě šustne.

 

„Paní,“ vyrušil ji dnes už podruhé komorník. Zněl tak vážně, až Isabelle zatrnulo. Odložila vidličku a pomalu k muži zvedla oči.

V ruce držel kus papíru a s viditelně znepokojeným výrazem jí předal obálku. Pečeť z rudého vosku byla neporušená a Isabelle se třásly ruce, když ji rozlamovala. V celém těle cítila, že je něco špatně.

Neklidně očima přejížděla řádky. Když se dostala k sedmé větě, jako by jí někdo vyrval dech z plic.

Sebastian je mrtev.

Nedokázala od té věty odtrhnout oči, nedokázala číst dál. Po chviličce jí dopis z ruky vyklouzl a dopadl do klína, ale Isabella si toho ani nevšimla. Před očima tu větu viděla pořád a bylo jí jasné, že ji z hlavy už nikdy nedostane.

Neslyšela, jak se komorník i Anna vyptávají, co se děje. Nevšimla si, jak se komorník sehnul, dopis vzal a přečetl. Nepostřehla, kdy obsah dopisu sdělil Anně ani že si přivolal další sluhy, kterým hned dal instrukce, co dělat. Dokázala jen sedět a dívat se před sebe; stěží našla vůli dýchat.

Ne, ne, ne.

Kdyby ji vzal s sebou, nestalo by se to.

Kdyby zůstal tady, jak ho prosila, nestalo by se to.

„Isabello,“ zadržovala Anna vedle ní slzy a hladila ji po vlasech. „Paní, podívejte se na mě. No tak.“

Když se Isabelle konečně podařilo odtrhnout zrak od prázdného místa a zadívat se do Anniny vrásčité tváře, spatřila v ní zármutek stejně veliký jako ten její.

„Možná to není pravda,“ snažila se ji Anna utěšit polohlasem. „Dopis není podepsaný. Třeba… třeba je to lež. Musíte… Musíte se uklidnit a nemyslet na to. Kvůli děťátku. Ano?“

Isabella ztěžka přikývla, ačkoli pořádně nechápala význam Anniných slov.

 

Pořádně nevnímala, co se kolem ní dělo dál. Nakonec někoho napadlo, že by si měla jít lehnout, a tak ji Anna vzala za ruce a pomohla jí postavit se a vedla ji do komnat. Isabella udělala stěží pár kroků, když jí tělem projela bolest tak silná, jako by do ní někdo zaryl nůž.

Zapřela se rukou o stůl a ohnula se, aby aspoň trochu utišila silnou křeč. Ani teď neslyšela Anniny otázky.

Jediné, co v tuhle chvíli dokázala vnímat, byla krev, která jí stékala po vnitřní straně stehen.

A pak si ji konečně vzala temnota.