Kletba zeleného smaragdu – 2. díl

Když jsem se probrala, cítila jsem, jak mě do obličeje pálí ostré sluneční paprsky. Slunce jsem milovala, ale teď se mi ostře a bolestivě zabodávalo do kůže, až jsem musela ucuknout a svalit se z postele na zem. Ten chlad kamenné podlahy jsem uvítala. Spokojenost však neměla trvat příliš dlouho, protože mi docházelo, že jsem se nacházela v místnosti, kterou jsem neznala. Srdce mi v hrudi poskakovalo příliš rychle. Měla jsem strach. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Nepamatovala jsem si nic.  Proč jsem viděla svého prapradědečka? A kam se poděla moje prabábi? Při vzpomínce na její obličej se mi stáhlo hrdlo úzkostí. Moc dobře jsem nyní chápala, že příběh, který mi vykládala, nebyl vymyšlený. Byla to pravda. Jaký však bude mít dopad na můj život, jsem ještě nevěděla.

Když se mi srdce zklidnilo a dech zpomalil, začala jsem se zajímat o místnost, ve které jsem byla. Kolem postele byly pověšeny těžké červené závěsy. Na zdech visely obrazy, a kdybych si byla jistá, že mě neobviní z čarodějnictví, přísahala bych, že se na nich občas vyobrazení lidé pohnuli.

Promnula jsem si oči.

Nakonec jsem usoudila, že se mi to prostě zdálo. V popírání jsem byla přeborník, což by mohla potvrdit i má prabábi, kdyby tu teď byla. Jenže nebyla. Při pomyšlení na jedinou osobu, která mi zůstala, mě opět ovládla úzkost. Musela jsem zjistit, co se to tu ksakru stalo. Prošla jsem místnost a hledala jsem nějaká vodítka, která by mi snad mohla pomoci. Slunce stále pálilo a otevřeným oknem se vtíralo do temných míst v místnosti. Popošla jsem k němu a snažila se zůstat skryta ve stínu, ale slunce si mě i tak našlo. Zabodlo pařáty do mé kůže a začalo pálit.

Sykla jsem bolestí.

Panika se mi prostupovala až k hrdlu, odkud vyšel vzlyk. Co se to dělo? Proč mě slunce pálilo tak, že jsem nedokázala snést jeho dotek na své kůži? Pokožka mě nepříjemně pálila, i když jsem se ukryla ve stínu. Přesto jsem však alespoň na malý okamžik zahlédla nekonečně dlouhý a zlověstný les, nad kterým se táhla hustá a temná oblaka. Nemilosrdně se blížila k horkému slunci a slibovala velký obláčkový průšvih. Otřásla jsem se. Bouřky jsem nenáviděla. Prabábi mi v takových chvílích vždy zpívala, ale teď jsem to musela zvládnout sama.

Vydala jsem se proto k jediným dveřím v místnosti a vzala za kliku. Kupodivu se dveře otevřely a dovolily mi projít dál. Schody, které se přede mnou objevily, jsem brala po dvou. Snažila jsem se opustit toto místo, které mi tak nahánělo strach. Snažila jsem se uskakovat slunečním paprskům, které se velkými okny vtíravě plazily po zdech. Přála jsem si, aby jim to ta okna nedovolila, aby zarazila ty paprsky, které mučily mou kůži, kdykoliv jsem vpadla do jejich náruče.

Nakonec jsem proběhla kolem velkého zrcadla, které mě donutilo zastavit. V jeho odraze jsem totiž uviděla svou prabábi a prapradědečka. Drželi se za ruce a oba se na mě usmívali. Oněměle jsem na ně zírala a nechápala jsem, kde se tu vzali. Otočila jsem se, ale nikdo za mnou nestál. Přesto ten odraz v zrcadle, který jsem právě viděla, byl tak reálný. Prabábi držela v ruce květináč s mátou peprnou. Pamatovala jsem si, jak vždycky říkávala, že peprmint je lékem na všechny neduhy. Z úst se mi vydral smích, i když se mi smát vlastně vůbec nechtělo.

Zavrtěla jsem hlavou, abych si pročistila myšlenky.

Pak jsem si všimla divné věci, kterou prapradědeček držel v ruce. Vypadalo to jako zlatá kulička s křídly. Držel ji v ruce pevně, ale i tak se ta křídla nedala přehlédnout. Na mysl mi přišla ta slova sama. Chycená zlatonka. Ruka mi automaticky vystřelila k místu, kde se ta malá kulička třepotala, v tom se však ozval hrom tak hlasitý, až zrcadlo přede mnou puklo a rozsypalo se po zemi.

Křičela jsem.

Volala jsem a prosila svou prabábi, aby mi pomohla.

Nikdo nepřišel.

Nikdo mi nepomohl.

Hrom se ozval podruhé a já jsem věděla, že musím odejít.

Sluneční paprsek se mi naposledy otiskl do mé kůže, než nenávratně zmizel pryč.

Bouře udeřila a Temný Hvozd zlostně zvolal mé jméno.

Médeio!

Vzpírala jsem se. NE!

Příliš pozdě jsem si uvědomila, že mi na krku visí zelený smaragd. Příliš pozdě.

Než jsem stihla něco udělat, zelený drahokam ovládl mé tělo a jistými kroky zamířil k Temnému Hvozdu.

Bouře mě přivítala do své náruče a smývala doteky slunečních paprsků z mé kůže.

A když mé kroky vstoupily na posvátnou půdu Temného Hvozdu, přivítal mě na jeho okraji onen tajuplný přízrak.