Mlhavé zoufalství

Otevřu oči. Přivítá mě bolest hlavy a oranžová mlha. „Marku?“ Nic. Hlavně nepanikařit. Soustřeď se na realitu. Jak jen to bylo? Pět věcí, které vidím? Vidím jen tu zatracenou mlhu!

Soustřeď se na dech. Nádech, výdech, nádech, výdech. Bude to dobrý. Musí. Podobné věci už si zažila stokrát. Denis na tom trval. Že prý se kdykoli může něco pokazit. Jenže Denis je v bezpečí, na centrále. Jsi tu jen ty. A Mark. „Marku!“ Nic. Slyšíš jen svůj přerývaný dech. Kolik ti vlastně zbývá vzduchu? Pět minut?! Jak dlouho jsi byla mimo?!

Ne, nesmíš panikařit, musíš šetřit vzduchem. Musíš najít Marka. Musíš to zvládnout.

Zatracená mlha. Zatracená touha dokázat Denisovi, že už jsem připravená. Říkal, že mám počkat. Že si mám projít ještě pár simulací. Že vesmír počká.

Teď mě čekají ještě tak poslední čtyři minuty a pak konec. Žádné další simulace, žádná další dobrodružství. Jen bolest.

Otevřu oči. Přivítá mě bolest hlavy a nepříjemné světlo. Kde je Mark? Kde je Denis? Někdo mi bere vzpomínky. Cítím, jak se ztrácí. Mizí v mlze, stejně jako všechno, co kdysi dělalo mne mnou. Ztrácím se. Křičím. Ale je tu poslední věc, kterou slyším, než se ztratím úplně.

“Gratuluji, je to holčička!”