Zlomené křídlo

Pád z té výšky se ani nedal popsat slovy.

Celé tělo jako by se mi rozbilo na buňky, na atomy, a při kontaktu se zemí zase složilo; ale ne správně. Všechno bylo špatně, každá kost byla o kousek posunutá, každý sval o kousek kratší, každý orgán o kousek vedle. Ta bolest se nedala vyrovnat ničemu, co jsem kdy cítila, ničemu, co kdo kdy cítil.

Ani teď, po několika letech, to nebyla vzdálená vzpomínka.

 

Procházela jsem ztmavlou chodbou a poslouchala uspávající monotónní zvuk padající vody. Kap, kap, kap. Spolu s mými kroky a šustěním, co se za mnou ozývalo, vytvářely zvláštní kakofonii zvuků, která mě ovšem prapodivně uklidňovala. Nepříjemný chlad se mi snažil dostat pod holou kůži rukou.

Mysl jsem měla čistou a soustředěnou jako málokdy. Neustále jsem se vracela ke všem informacím, které jsem tak pečlivě získávala všemi možnými prostředky. Potřebovala jsem, aby byly pravdivé, aby mě dovedly k tomu, co chci. Potřebovala jsem, aby to dneska vyšlo. Potřebovala jsem se tam vrátit.

Byla to právě tahle touha, co mě pohánělo dál, i když jsem měla pocit, že mi zchřadlé prsty upadnou, že už tu tíhu nedokážu snášet dál. Jen díky tomu jsem dokázala procházet podzemními kobkami, kam světlo dopadlo jen občas z kanalizačních otvorů vysoko nade mnou. Naštěstí se moje oči uměly tmě rychle přizpůsobit a viděly i to, co by jiné nejspíš nepostřehly. Proto jsem si všimla toho úzkého průchodu.

Z nákresů podzemních chodeb jsem o něm věděla, ačkoli poloha byla zjevně zaznamenána jen velice přibližně. Stěží půl metru široký průchod jako by se mi snažil přeorganizovat veškeré vnitřnosti, když jsem se jím soukala, ale moje odhodlání bylo příliš veliké na to, abych to vzdala jen kvůli špatným architektonickým dovednostem někoho, kdo žil před stovkami let.

Když jsem se konečně vynořila na druhé straně sotva tři metry dlouhého průchodu, zavanul ke mně pach stáří.

Teď už nebylo pochyb, že se vydávám správným směrem. Ačkoli jsem hořela nedočkavostí, nutila jsem se k pomalým a opatrným krokům; tma teď byla o poznání větší a nestačily na ni už ani moje oči. Když jsem při dalším kroku narazila na prázdno a teprve o několik děsivých okamžiků, kdy jsem se obávala pádu, konečně země, došlo mi, že stojím na vrcholku schodiště. Rukama jsem šátrala, dokud jsem na jedné straně nenahmatala zeď, a pustila se do dlouhého sestupu dolů.

V kapse jsem cítila váhu baterky, ale neodvažovala jsem se ji použít. Pach, který jsem kolem sebe cítila, skrýval ještě něco, co jsem neuměla tak docela určit, ale instinkty mi napovídaly, že tu něco žije, něco, co jsem nechtěla spatřit – a co by, pokud možno, nemělo spatřit mě. Když jsem se kdysi rozhodla instinkty neuposlechnout, krutě se mi to vymstilo. Nehodlala jsem tu chybu opakovat.

Muselo mi trvat dobrých dvacet minut, než jsem schody sešla; mohlo jich být kolem padesáti, ale každý krok jsem prováděla velmi pečlivě a zdlouhavě. Schodiště bylo točité a schody úzké, proto jsem se neodhodlala jít rychleji. A ani teď, když jsem byla na jejich úpatí, jsem se dál nepouštěla o nic rychleji. Pach kolem jen zesílil a teď už jsem si byla jistá, že tu něco žije.

Nebo někdo.

Pokračovala jsem rovnou chodbou, až dokud jsem neuviděla slabé světlo.

Nedokázala jsem se zastavit, moje nohy automaticky zrychlily, div jsem neběžela.

Bylo to ono.

Na zemi leželo světlo ve tvaru malé kapičky. Kdysi oslnivě bílá záře se teď stěží držela při životě, ale přesto jsem při pohledu na ni pocítila takovou radost, naději a útěchu, že jsem se málem rozplakala.

Na nic jsem nečekala a natáhla ke kapičce ruku.

Světlo při mém doteku zesílilo, jako by se mě snažilo připravit o zrak, ale nedokázala jsem pohled odvrátit. Sledovala jsem, jak kapka vklouzla do mého těla a postupovala pod kůží přes paži až do středu hrudi. Tam záře ještě zesílila a zahalila tak celou chodbu oslnivým světlem.

 

Všechno jako by se vrátilo na své místo, jako bych byla znovu celá. Konečně jsem se dokázala znovu pořádně nadechnout, konečně jsem vnímala všemi smysly.

A taky jsem konečně zjistila, co dalšího tu je.

Když světlo postupně vybledlo, podívala jsem se přímo do rudých očí na stropě chodby. Všech osm současně mrklo a z útrob toho tvora se ozval svůdný, avšak smrtící hlas.

 

„Samotinká, slabounká,
čeká na mě svačinka.“

 

Věnovala jsem démonovi nižší třídy skoro soucitný pohled. Nejspíš pořádně nechápal, kdo jsem ani co byla ta kapka, která ho sem, do říše lidí, svou mocí přivábila. Takových tu bude v okolí víc. Ne na dlouho.

Jakmile se pohnul směrem ke mně, rychleji, než by to dokázal živý tvor z této říše, zvedla jsem křídla. Po všech těch letech, kdy jsem je zlomená táhla za sebou, to byl tak slastný pocit, že jsem na démona málem znovu zapomněla. Ale jenom málem.

„Vrať se, kam patříš,“ zašeptala jsem, než se mi v ruce objevil světelný paprsek ne nepodobný meči, a já démona rozsekla vejpůl ve chvíli, kdy se objevil těsně před mým obličejem.

Nevěnovala jsem jeho tělu další pohled, jen jsem ho překročila a rovnou vyrazila k místu, o kterém mi celé mé bytí napovídalo, že se tam skrývá další démon.

Ještě mě čeká spousta práce, než se budu moci vrátit domů. Na nebesa.