Anička

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi bok po boku sídlila Samota, Strach a Nenávist. Každý z nich obýval část domu a každá část domu byla plně přizpůsoben svému majiteli. A dole, ve sklepě byla zavřená Naděje. Oni Naději nenáviděli, hatila jejich plány a pletla se tam, kam neměla. A tak Naděje zůstala zavřena v malém a těsném sklepě, ale moc jí to nevadilo. V naději očekávala to, co se stane. Jak by také mohla jinak?

***

„A stejnak, barbínky jsou lepší než autíčka!“ Anička si dupla. Tady mohla. Poblíž nebyl žádný dospělý. Žádný z těch,
co mají sklon člověka napomnat a přitom dělat to samé. „Ne, ne a ne! Autíčka sou lepší. Barbínky jsou na nic. Mají
kolečka? Ne. Můžeš je dálkově ovládat? Ne. Tak vidíš. Autíčka jsou prostě lepší.“ A Jeníček si taky dupl. Nechtěl zůstat pozadu. Měl vztek, protože se hádal se svojí nejlepší kamarádkou, ale ještě větší vztek měl díky tomu, že se ztratili. Už šli hodnou chvíli, ale Jeník měl pocit, že musí pořád chodit dokolečka, jinak si to neuměl vysvětlit. A když už ho opustila poslední špetka nadějě, objevil se před ním Dům. Dům z velkým D na začátku.  Zcela ohromeně se koukal na velkou, starodávnou budovu. Očividně opuštěnou, ale přesto měl pocit, že tam někdo bydlí. A protože
viděl, že Anička se na dům dívá také s ohromením, navrhl jí, že ho prozkoumají.

Anička odmítla. Něco se jí nezdálo. Šedivá omýtka, velká okna s tmavými závěsy a vstupní dveře pohupující se va větru. Dům na ní působil skličujícím dojmem. Dům se jí nelíbil. A ještě méně se jí zamlouval Jeníkův návrh.
„Víš co Ani, seš normální srab.“ Podíval se na ní pohrdavě a vykročil ke dveřím.

Dveře byly pootevřené. Ještě než vstoupil, všiml si, že ve dřevě je něco vyryto, ale protože ještě neuměl pořádně číst, nevšímal si toho. Strčil do dveří a i když už mu to zas tak skvělé nepřišlo, překročil práh.

Chvilinku mu trvalo než si zvykl na šero. Všiml si, že stojí na černém koberci. Na stěnách byly pruhované tapety. Střídaly se zde tři barvy. Černá, šedá a červená. Jinak byly stěny holé. Nebyly zde žádné obrazy ani žádné jiné ozdoby. Malé okénko, kterého si předtím nevšiml, vrhalo na podlahu čtverec mdlého světla. Jeníka ale zaujaly troje dveře. Nejvíce ty, které byly vpravo. Zdálo se, že jsou z nějakého černého dřeva nebo z nějakého jiného černého materiálu. Lákalo ho otevřít je, ale jedna jeho část mu napovídala, že se má otočit, jít před Dům, usmířit se s Aničkou a pak najít
cestu domů. Málem už se vydal nazpátek, když v tom uslyšel, že ho Anička volá.
„Jeníku, neblbni a vylez. Nestůj tam v předsíni a pojď, najdem cestu domů. Mě se to nelíbí. Pojď, půjdeme.“
Anička se začínala bát. Měla pocit, že když Jeník vlezl do Domu, ozval se odněkud tichý nepříjemný smích. Taky už se připozdilo a ona měla hlad. Jenže věděla, že musí odejít s ním nebo tu zůstat.
A tak jí nezbylo než čekat.
Když Jeník uslyšel, že mu říká, aby nestál v předsíni, naštval se ještě víc. Bral to jako výsměch a hodlal „Andule“ ukázat, že on se nebojí a rozhodně nebude poslouchat na slovo. To by tak hrálo, aby tancoval jak ona píská. A tak přišel k černým dveřím a otevřel je.

Ocitl se v podlouhlé síni. Na zemi ležel červený koberec a na bílých stěnách vyseli obrazy. Některé byli abstraktní a na některých byli lidé, kteří zabíjeli jiné lidi.
Celá jedna strana byla pokryta obrazy z dějin. Poznal masožravé dinosaury požírající malé bezbranné býložravce. Dále zde byli obrazy z pravěku. Na prvním byl člověk rozdělávající pomocí křemenů oheň. Kolem něj stála jeho tlupa. Na dalším už oheň hořel a bylo očividné, že se tlupa ohně bojí. Na třetím vůdce tlupy na toho, který vykřesal oheň, nenávistně ukazoval a na posledním byl tento člověk svázán nějakými popínavými rostlinami a uvrhnut do ohně.
Jeník na to koukal, ale nedokázal to pochopit. Brzy už ale stál u dalšího obrazu. Ten byl z doby, kdy Egyptu vládli faraonové. Byla zde zachycena stavba pyramidy. V pozadí otroci táhli těžký náklad a v popředí se jeden stařec, kost a kůže, nenávistně koukal na dozorce, kterýho bičoval.
A takhle to šlo dál. Středověk, třicetiletá válka, 1. světová válka, a pak samozřejmě Hitler, židé a druhá světová válka. Ke konci tam viděl obraz zachycující 11. září, pak také obrázky z války z Iráku a další. A pak viděl prázdné rámy, které teprve čekaly na to, až budou zaplněné. Jeník radši nechtěl vědět čím. Chvíli mu bylo líto, těch trpících lidí, ale pak byla lítost mnohokrát převýšena nenávistí. Nenávistí ke všem utlačovatelům.
A najednou, ani nevěděl proč, byl celý naplněn Nenávistí. Nenávistí uplně ke všemu. Ke škole, kamarádům a to hlavně k Aničce, k rodině, k Vánocům, protože nedostal to, co chtěl, k přírodě, k práci, ke světu.

Naštvaně otevřel další dveře. Byl tu opět ten samý rudý koberec, místo světel svíčky a na stěnách terče. Uprostřes místnosti stál stůl a na něm pistole a náboje. Přišel k ní a chvíli na ní koukal. Pak se podíval, co je na terčích. A byly tam všechny ty věci, kterého štvaly. Na jednom obrázek školy, na dalším učitelka angličtiny, která mu na vysvědčení dala trojku i když měl dostat dvojku, potom obrázky dalších lidí. Taky tam byl terč s klarinetem. Jak Jeník klarinet nenáviděl, To bylo pořád: běž cvičit, zítra máš hodinu, hraj, ještě jednou, snaž se, no hraj, byla tam chyba,
tak ještě jednou,… A Jeník vzal pistoli a pálil. Když proděravěl všechny terče a promrhal všechny náboje (což
byla Aničky jediná záchrana) šel do další místnosti. Zarazilo ho, že zde byla zvířata. Bezbranná zvířata a uprostřed nůž určený na jatka. A Jeník neváhal. Bodal, řezal, vraždil. A s tím, jak ubývalo živých zvířat a jak přibývalo mrtvých, ubývalo v Jeníkovi nenávisti a přibývalo hrůzy z toho, co udělal. Brodil se v krvi. A vůbec celý byl od krve. A tu se ozvalo jeho srdce a Jeník se dal do pláče. Z ruky mu vypadl nůž a on se skloněnou hlavou v pokoji zanechal jedno
malé živé kuřátko a spoustu mrtvých.

A tu veše do pokoje, kde byl koberec i stěny rudé jak krev a trůn. Došel k trůnu, otočil se a zíral na obrazy, které vyseli na stěně. Na jednom byl on, s puškou. Střílel na terče. A v obličeji se mu zračila stejná nenávist, jakou viděl v tvářích na obrazech v prvním pokoji. Na druhém obraze byla jatka. Vyděšená zvířata a on. V obličeji zase tu krutost a nenávist. A najednou v něm byla nenávist trochu jiná. Nenávist k sobě sama. A tak vzal dýku, která ležela vedle trůnu, usedl na něj a vrazil si jí do srdce.
A Nenávist se zaradovala.

***

Aničku už čekání na Jeníka přestávalo bavit. Zvedla se z mechu a pomalu přistoupila ke dveřím. Ty se zhoupnuly ve větru a strašidelně zavrzaly. Anička se lekla, ale pak si řekla, že se nesmí bát, že jsou to jen dveře a že se raději půjde podívat, kde vězí Jeník. Vstoupila do chodbičky a chtěla otevřít dveře, kterými měla pocit, že se Jeník vydal. Byly zamčené. Pokrčila tedy rameny a zamířila ke dveřím na druhé straně. Věděla, že rovně určitě nešel a že tedy musel jít tamtudy.

Když otevřela dveře, opatrně nakoukla dovnitř. Přivítala ji šedavě laděná místnost. Jediné světlo pocházelo ze svíček. Plamýnky se chvěly v závanech větru a vytvářely tak na stěnách strašidelné stíny. Anička si ale řekla, že nesmí být srab a tak vešla do místnosti, aby si ji mohla prohlédnout lépe. V tu chvíli dveře zaklaply. Otočila se a zkusila je otevřít. Nešlo to. Zachvěla se. Kolem čela jí zavanul chladný vzduch. V místnosti teď bylo mrtvolné ticho. Jen závěsy
se pohupovaly ve větru. Anička na ně koukala a nedokázala si uvědomit, co jí na těch závěsech tak děsilo. A pak si to uvědomila. Okna byla zavřená.

Stála strnule a přemýšlela co se to tu děje. Přišla na ní malátnost. Otupěle stála a nebyla schopna pohybu. Snažila se přijít na něco, čím by se to dokázalo vysvětlit, ale nic ji nenapadalo. Najednou uslyšela výstřel. Jeden, druhý, třetí, čtvrtý, pátý a pak už je nestíhala počítat. Jen chvílemi se ozvalo ticho, neznámý střelec zřejmě nabíjel.

Otupělost vystřídala aktivita. Co když potřebuje Jeník pomoc? Vrátit se nemohla, vydala se proto k dalším dveřím. Otevřela je a nevšímala si ničeho, šla dál. Až uprostřed pokoje se zastavila. Uvědomila si, že střelba ustala a že jde po něčem co křupe. Podívala se pod nohy. Byly to kosti. Nevykřikla. Byla tak v šoku, že se k ničemu nezmohla. Podívala se kolem sebe. Na poličkách byly lebky, ve výklencích stály kostry a jejich prázdné oční důlky jí pozorovaly. Dostala strach. Měla pocit, že za sebou zahlédla pohyb. Otočila se. Nic se nehýbalo. Otočila se zpátky. Chvíli přemýšlela co se změnilo. Pak si toho všimla. Jeden výklenek byl prázdný. A ona věděla, že ještě před pěti vteřinami tam kostra byla. Něco se dotklo jejího ramene. Neohlédla se. Klopýtavě se rozeběhla ke dveřím. Najednou měla pocit, že celá místnost ožila. Doběhla ke dveřím, otevřela je a dřív než je zavřela, podívala se do místnosti. Vypadala stejně jako když do ní vešla. Nic nechybělo. V každém výklenku byla kostra. Nechápala to a tak radši dveře rychle zabouchla a otočila klíčem, který tam jako zázrakem byl.

Jakmile se otočila, měla pocit, že slyší jak na ty dveře někdo
škrábe. Otřásla se odporem. Znělo to jako když škrábou nehty
o tabuli.
Tato místnost byla jiná. Kromě lustru, na kterém byly svítící
svíčky, zde nic nebylo. Přesto věděla, že to nebude jen tak. A
opravdu. Po chvíli si všimla, že místnost se jí zdá užší. Protější
dveře byly pořád stejně daleko, ale měla pocit, že stěny se pořád
přibližují. Promnula si oči. Pomalu vykročila. Z halenky se jí
utrhl knoflík a dokutálel se skoro až ke zdi. Než se nadála, knoflík
zmizel a na úrovni kde byl se nacházela zeď. Neváhala a dala se do
běhu. I stěny se najednou počaly přibližovat. Rostl v ní strach.
Nechtěla ani pomyslet na to, co se stane, pokud nestihne včas doběhnout
k protějším dveřím. Napadlo jí, že vlastně neví, jestli jí
to pomůže. Kdo ví, co za těmi dveřmi je? Ale věděla, že to stihnout
musí.
Naštěstí se dveře otevíraly ven. Dostala se do místnosti, uprostře
které byla díra. A z té díry počal vylézat had. A čím větší
byl její strach, tím větší byl i had. Had jí ovšem uštknout nestihl.
Strach jí otrávil dřív.
A Strach se zaradoval.

***

Nenávist, Strach a Samota se sešly na své pravidelné nedělní posezení.
A Strach řekl:
„Všimly jste si, dámy, jak jsem se zvětšil? Cítím se jak
znovuzrozen. Ta dívka mi vlila novou sílu do žil. A ani to moc práce
nedalo ovládnout její srdce.“

„Ano, všimla jsem si, ale kdyby ten chlapec nevlezl do domu, tak
by sem nevlezla ani ona. A ten chlapec padl pro mě.“ Potěšeně
se usmála Nenávist.
A Samota jen tiše seděla a doufala, že jí osud někoho přivede.
A dočkala se. I když to dopadlo jinak než v jejích představách.

***

Samota obývala nejmenší část domu. Nevadilo jí to. Stačila jí
jedna místnost, ve které bylo plno pavučin, ale pavouk žádný.
Také zde byla jedna rozvrzaná dřevěná židle, která jen tak tak
držela pohoromadě, ale jinak v místnosti bylo prázdno. Místnost
něměla ani koberec. Jen kamenou podlahu od které šel chlad a popraskanou
omítku, která voněla plísní. A jednoho dne, když už ani v návštěvu
nedoufala, dobelhal se do jejího království starý žebrák.
Byl celý promočený, protoře venku lilo jako z konve. Neváhal proto
a když uviděl opuštěný dům, ihned do něj vlezl. Potřeboval se
schovat a tak ho neodradila ani jeho intuice, která mu říkala, že
uvnitř nic hezkého není,
Také veděl, že jeho čas už se blíží a že zřejmě brzy zemře.
Proto když vešel do domu, neohlížel se napravo ani nalevo a šel
přímo za nosem. Usadil se do kouta a čekal na smrt.

Samota si k němu přisedla ve svém neviditelném šatu. Neviděl jí
ale cítil, že tam je.
„Jsi sám.“ řekla Samota.
„Vždycky jsem byl sám.“ odpověděl žebrák.
„Nikdo tě nepochová.“ vedla si svou Samota.
„Už nestojím o lidstvo. A až budu po smrti, bude mi jedno, co
se stane s mým tělem. Smrt pro mě bude vysvobozením.“ řekl
žebrák.

„A co když nidky nezemřeš?“ zeptala se Samota.
„Každý musí zemřít.“ opáčil žebrák.
„Já nezemřu nikdy.“ sebevědomě řekla Samota.
„Jak pro koho.“ žebrák se usmál, „pro mě jsi umřela
už dávno.“

„Neříkej, že ti moje přítomnost nevadí.“ mírně se
rozčílila Samota.
„Právě jsi na to přišla, když jsi se mnou, nejsem sám, ale
když to nejsi, také nemůžu být sám, protože samota bez tebe není
samotou.“
Samota se podivila.
„Tomu nerozumím.“
„Kdybys byla člověkem, možná bys na to přišla.“ řekl
žebrák.

„Ale všichni lidé to nevědí.“ řekla na to samota.
„Ne,“ souhlasil žebrák „všichni ne, ale já ano.“
A Samota svěsila hlavu. Byla s ním a on právě proto, že věděl,
že tam je, nemohl být sám. A tak Samota radši odešla.
Žebrák si prohlížel kamenou podlahu. Zvuk deště ho uspával a on
čekal na svůj konec. A najednou pocítil něco, co už dlouho necítil.
Naději.
Pochopil, že Nadějě musí být někde blízko. Že stačí otevřít
oči a hlavně srdce a že Naděje přijde. A tak otevřel oči a srdce,
protože chtěl naposled pocítit ten zvláštní pocit. A jak tak koukal
na zem, všiml si jedné dlaždice, která byla světlejší. Dobelhal
se k ní a zatlačil na ní. A objevil se poklop. Těžký železný poklop
na jehož zvednutí by potřeboval hodně síly. Ale cítil Naději,
která mu dávala sílu. A ten pocit za to stál. Věděl, že zemře,
ale že zemře a světu dá Naději.
Zabral. Poklop se ani nepohnul, ale Naděje tu byla pořád a sílila. Zabral ještě jednou a pak se to stalo. Poklop se uvolnil a on se mrtev skácel k zemi.

A na jeho tváři byl úsměv.
A Naděje se zaradovala.
A Dům se změnil. Naděje je totiž silnější než Strach, Samota nebo Nenávist. Je silnější než ti všichni dohromady. A je jen na nás, komu necháme největší část Domu – našeho srdce.