Doma nejlíp

Že je všude dobře, ale doma nejlíp, to ví každý z nás. Přesto si neuškodí připomenout si to pohádkou z pera pana Nebelbracha. Posaďte se k bobříkovi spánku a užijte si pohádku o Odnrovi.

-*-

„Ve světě nikomu pečení holubi do pusy nelítají,“ řekla maminka Ondrovi, když se vytasil se svým plánem jít do světa na zkušenou.
„To je pravda,“ přikývl tatínek, „proto je dobře, když se tam každý čaroděj v mládí vydá. Aspoň pozná, zač je toho hůlka. Kdyby Ondra jenom seděl doma a vařil lektvary na odčervení skotu, neměl by volbu, musel by být jen obyčejným venkovským čarodějem.“
„Ale já tě mám přesně takového ráda.“
„Pokud se sám rozhodne, že jím chce být, dobře. Ale nejprve ať pozná i něco jiného.“

Maminka nabalila synovi buchty a Ondra vyrazil. Koště musel nechat doma, aby měli rodiče čím zametat, proto šel pěšky.

Po třech dnech uviděl před křížem u cesty sedět stařečka.
„Dobrý mládenče,“ oslovil Ondru, „už tři dny jsem neměl nic v ústech. Nedal bys mi něco najíst?“
„Mám jenom maminčiny buchty, ale už jsou okoralé.“
„To nevadí, to nevadí, jen mi je dej. Och, to je dobrůtka. Škoda, že nejsem kouzelný stařeček, odměnil bych se ti.“
„To nevadí, dědo. Kouzelné předměty od tebe nepotřebuji. Kdybys mi spíše dokázal poradit, kterou cestou se dát.“
„To záleží na tom, kam máš namířeno.“
„Na zkušenou.“
„Ta je všude, takže je úplně jedno, kam půjdeš.“
„Děkuji ti, stařečku, za moudrou radu,“ uklonil se Ondra a vyrazil, jak mu stařeček poradil.

Brzy došel k hradu, který byl celý potažený černým suknem.

„Co se stalo?“ zeptal se mladíka, který utíkal opačným směrem.
Ten jen zavolal: „Zlý princ Richard unesl králi princeznu. Bojím se, že bude vojna, tak utíkám pryč. Pojď raději se mnou.“
Ondra jen zavrtěl hlavou. Napadlo ho, že když je hrad potažený černým suknem, král se do bitvy nechystá, jen truchlí.

Na hradním nádvoří se zrovna vybubnovávalo: „Kdo dokáže princeznu vyrvat zlému Richardovi, dostane ji za ženu a stane se králem. Pak je tu ještě něco připsáno drobným písmem, ale na to nevidím, zapomněl jsem si brýle.“
„Kde je Richardův hrad?“ zeptal se Ondra.
„Dva dni cesty támhletím směrem,“ máchl hlasatel rukou. „Nebo opačným, teď nevím.“

Ondra se zamyslel. Zlý princ určitě žije v temnotách, bude to na západě. Vydal se proto tím směrem a za čtyři dny došel k Richardovu hradu.
Jen vešel dovnitř, vybafl: „Vrať princeznu! Nebo se se mnou utkej v souboji!“
„Ale, ale,“ zavrtěl hlavou Richard, „kdepak, ty bys použil kouzla, neměl bych šanci. Jenže v pohádkách to naštěstí takhle nefunguje. Pokud chceš princeznu, musíš splnit tři úkoly.“
„Kdybys byl kouzelník a já princ, jenže tady je to naopak.“
„Nezdržujme se detaily, oba jsme holt trochu porušili pravidla.
Kouzelník má být zlý, princ hodný, my to máme jinak. No a co. Na třech úkolech to nic nemění.“

Ondrovi vždy doma říkali, že má poslouchat starší lidi, a princi už bylo jistě přes padesát let. Proto se nehádal a souhlasil.

„Dobrá,“ řekl princ, „první úkol je, že mi ráno vytrhneš vlas z hlavy.“ Pak odešel.

Ondra se potuloval po zámku. V jedné komnatě nalezl princeznu.
„Osvobodím tě,“ řekl jí, „prvý úkol je snadný. Mám princi vytrhnout vlas.“
„Ale princ je holohlavý!“ zděsila se princezna.
„Ahá, tak v tom je ten zádrhel!“ zasmál se Ondra a odešel natrhat byliny. Pak z nich připravil mast, v noci jí tajně princi pomazal hlavu a ráno mu vytrhl jeden z vlasů, které právě vyrostly.

„Dobrá, první úkol jsi splnil. Nevadí, aspoň se teď budu princezně víc líbit. Druhý úkol je, že mi do rána postavíš sněhovou sochu.“

Ondra se vypravil za princeznou a radostně hlásil: „I druhý úkol je snadný, mám postavit princi sněhovou sochu.“
„Ale hrad stojí v tropech!“ zděsila se princezna.
„Ahá, tak v tom je ten zádrhel!“ zasmál se Ondra a vyšel na nádvoří. Zatočil hůlkou nad hlavou a začalo sněžit. Zatočil jí podruhé a nádvoří se zakrylo ledovým poklopem. Pak uplácal sněhuláka, dal mu princovu podobu a čekal.

Když princ přišel, potřásl hlavou: „Dobrá, i druhý úkol jsi splnil. Nevadí, aspoň si mě teď bude princezna víc vážit, když mám vlastní sochu. Jako třetí úkol mi upečeš, co mám nejraději.“

Ondra se vypravil za princeznou celý smutný: „Třetí úkol je nesplnitelný, mám princi upéct, co má nejraději. Peču dobře, máma mě to naučila, ale do hlavy mu nevidím. Jak mám vědět, co má nejraději?“
„To je přece snadné,“ řekla princezna, „nejraději má sebe. Upeč cokoli, ale ať to má jeho podobu.“
„Ahá, tak to je ta finta!“ zvolal Ondra a vyrazil do kuchyně.

„Dobrá, i třetí úkol jsi splnil. Nevadí, aspoň si pochutnám. Princeznu si odveď, stejně se na mě pořád mračí, takové manželství by za nic nestálo. Ona může být šťastná jen doma a já se ze svého domu k ní také stěhovat nehodlám.“

Ondra odvedl princeznu na hrad jejího otce.
Tam ji ihned odvedli ke králi a hlasatel si vzal Ondru stranou: „Našel jsem své brýle. Drobným písmem na vyhlášce stojí: Toto platí, bude-li šlechtického rodu. Jinak dostane měšec zlaťáků.“
„Dobrá, nevadí, stejně se mi ta vaše princezna moc nelíbí. Dejte sem měšec.“

A Ondra se vrátil domů. Za peníze, které přinesl, vyspravil chalupu a žil pak v ní s rodiči jako obyčejný venkovský čaroděj.

Všude dobře, doma nejlíp.