Rozjímání…

Další, kdo se na chvíli pozastavil pod Vrbou a přemýšlel nad vážným tématem o životě a smrti je madam Elizabeth Katherine Arlenová. Posaďte se, uvelebte a nahlédnětě do jejího zamyšlení:

Jaké je to pár okamžiků před smrtí? Jaké jsou poslední myšlenky?

Píp

Bylo to konečně tady. Po všech těch dnech plného pláče nastává klid. Po všech těch měsících výsměchů nastává ticho. Po všech těch letech, kdy jsem se bála zavřít oči, protože jsem se necítila v bezpečí, nastával nekonečný sladký spánek. Všechen ten strach je pryč a stačilo tak málo. Stačilo jen zavřít oči a pohltit se nekonečnou tmou. Tmou, která mě dřív děsila. Tmou, co mě děsila. Teď už mě neděsí. Teď už se v ní cítím v bezpečí. Teď je vše jak má být. 

Píp 

Všechno by mělo být lepší, už bych měla mít klid. Ale proč se cítím hůř než předtím? Proč mám pocit, že tady nemám co dělat? Chci otevřít oči, ale nejde to. Chci naprostý klid a nemám ho? Takový je život po tom? Takový je život ve tmě? Nevím, co jsem přesně myslela, že se stane. Přeci jen ti co ví, jaký to je, nám to už neřeknou. Stejně jako už to neřeknu já. Už žádná slova, která budou vycházet z mých úst. Tak potupných, tak slabých. Už nikdo neuslyší můj hlas. Stejně jako já neslyším ten jejich. Budu tady sama se sebou a budu šťastná. Sama? Šťastná?

Píp

A co ty lidi, kterým budu chybět? Nikomu nebudu chybět. Nikomu. Ale co rodiče? Jak se asi cítí? Nijak…

Píp

…ani si nevšimnou. Nikdy si nevšimli. Nikdy jsem pro nikoho neexistovala. Ale co když jen…? Nikdo o ničem nevěděl. A teď jsem je tam nechala bez odpovědí na jejich otázky. Mají vůbec nějaké? Co když nejsou otázky? To potom nepotřebují odpovědi. Ale pokud mají otázky, jak se dozví správnou odpověď? Měla jsem jim zanechat alespoň zprávu. Ne! Neměla! Tohle už mě trápit nemusí! Jsem konečně tam, kde jsem chtěla být. Chtěla jsem tu vůbec být? Ano! Přesně tohle jsem chtěla! Klid a samotu. Bezpečí a jistotu. Tmu. Už žádná bolest. Už žádné slzy. Tohle je přesně to, co jsem si přála.

Píp

Ne. Přála jsem si dostudovat. Přála jsem si pracovat v práci, která by mě bavila. Přála jsem si mít rodinu. Chtěla jsem procestovat svět, být šťastná. Jsem šťastná? Jsem v bezpečí. Ale jsem šťastná? Už nebudu po nocích brečet. 

Píp

Už nebudou probrečené noci. Už nebude další noc. A ani den. Jsem šťastná? Je to tak, jak má být. Je to lepší. Už žádné slzy. A žádná budoucnost. Ale konečně mám klid. Za jakou cenu? Za žádnou. Můj život neměl žádnou cenu. Byla jsem kapka vody v oceánu. Jsem postradatelná. 

Pííp

Nerozloučila jsem se. Nevysvětlila jsem to. Nikdo netušil, že už nemůžu. Co kdyby se někdo našel. Někdo koho by to mohlo zajímat? Koho bych já zajímala? Blbost! Nikdy jsem pro nikoho neexistovala! Stejně jako neexistuji teď. Nic se nezměnilo! Pro ně se nic nezměnilo, dal si žijí svůj ubohý život a myslí si jak jsou dokonalí. Nevšimnou si, že jsem zmizela. Najdou si další, co budou chtít zažít bezpečí věčné tmy. A být šťastný? 

Píííp

Ale co rodiče? Ztratili dítě. Jsem šťastná? Oni možná truchlí. Možná jim způsobuji to, co jsem zažívala já. Nevysvětlila jsem jim, že je to tak lepší. Že se budu cítit líp. A budu šťastná? Měla jsem říct alespoň promiň. Měla jsem říct sbohem. Proč jsem se nerozloučila? Chtěla jsem mít už klid. A být šťastná. Jsem šťastná? 

Pííííp

Už nikdy nebudu smutná. A šťastná? Bylo to špatný… Nechtěla jsem, ale měla jsem na výběr? Měla. Možná. Nebo určitě? Rozhodovala jsem o tom vůbec já? Chci to vrátit zpátky. Chci otevřít oči. Alespoň na chvíli. Chci se rozloučit. Chci promluvit. Je pozdě. Už žádná slova, už žádný slzy, žádný smích. Jen klid a tma. Nekonečná tma. Nekonečné ticho.

Bezpečí. A jsem šťastná?