Skryté město – kapitola 9

Skryté město bylo živým organismem. Je to sice klišé, takové oznámení, ale v tomto případě to je holý fakt. Jedná se o organismus, který přežívá v posledních záchvěvem svého plytkého života. Je napadený hromadou nebezpečných bakterií, které v něm bují a doslova ho vyžírají zevnitř, takže jedinou možností, jak by se jich dokázal zbavit, je vyříznout je pryč. Jenže to nejde.

Přístaviště vždy lákalo převážně ty nejhorší z nejhorších – špínu ze všech koutů Ecorie i zbytku známého světa. Jakýkoli pokus o uvedení pořádku v brzké době ztroskotal, jelikož podobná vlna nešla korigovat. Začaly se vytvářet nové a nové čtvrti, které město časem obrůstaly. Do nich se stěhovalo vše, co patřilo ke stejné kategorii – chudí, bohatí, Jižané, Seveřané, Zámořníci, kupci, děvky, fráterníci, správa města, dokaři a tak dále. Vše mělo své dané teritorium, které v sousedských vztazích nedokázalo fungovat. Jen centrum bylo kotlem, pod kterým hořelo, kde se všechno míjelo, množilo a kde to hrozilo velkým výbuchem. A v tomhle stavu je Skryté město i nyní. Proto bylo podezřelé, že dvě pochybné existence fungovaly po několik dní v Horní čtvrti, kde jsou jedna vila vedle druhé, pěkně schované za živým plotem a kamennými zídkami. Možná to byla právě tato ochrana soukromí, která jim dovolila se zde po nocích potulovat a… dělat co vlastně? To zatím ani Rollo ani Koba nevěděli.

„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se Koba a hltal přitom pečený kořeněný brambor. Dostali se už mimo známé centrum do míst, kam se ještě nikdy nepodíval. Zrovna odbočili z hlavní ulice do postranní temné uličky, která vznikla jako mnoho dalších. Pokud se objevil nějaký nevyužitý prostor či neobývaný domek, město se regenerovalo. Vzniklo tak mnoho dalších spojnic mezi cestami, někdy vedly odnikud nikam a hromadily se vedle sebe v takovém množství, že v brzké době se v labyrintu vyznali pouze místní usedlíci.

„Jak se nejlíp dostat do nóbl čtvrti? Přece zkratkou přes tu chudinskou,“ zasmál se Rollo, ale víc informací neposkytl.

„Chytal jsem se ještě u preclíkářů, když jsme byli v Cechovní. Občas jsem si tam zašel na jedno ke Kohoutovi. Ale tohle je takovej blázinec, že ani netuším, jestli jdeme na jih nebo na sever. Hlídám tě, běda aby tě nenapadla nějaká podlost.“

„Nebudu ti lhát, že jsem nad něčím nepřemejšlel. Ale sám jsem tady nikdá nebyl, takže si budu raději dávat majzla s tebou, aby mě tady někdo nevzal nožem do zad. Pokud mám dobrý informace, tak támhle za tou křivou barabiznou vylezeme na první z kopců a dostaneme se Závratí. Potom už je to kousek do dalšího kopce a budeme v Horní čtvrti.“

Závratí bylo jedním z odpadních míst Skrytého města. Ty nejubožejší kreatury, klonící se u nohou šlechty. Ti, jejichž jediným úsilím bylo sbírat odpadky z Horní čtvrti. Ti, co živořili v rozpadlých příbytcích a lovili krysy a jinou havěť, pokud byl hlad. Ti, pro které i Koba byl úspěšným mužem. Před pár desítkami let byla starostou vybudována kamenná podzemní stoka, kam bohatí házeli splašky a fekálie. Kde si myslíte, že asi ústila?

Když tímto prostředím procházeli, tak nevědomky zrychlili, aby tuhle pakáž měli co nejdřív za sebou. Druhý kopec jim dal zabrat, cesta se vinula po jeho obvodu, jelikož přímou cestou se dalo jen šplhat. Viděli ústí několika temných otvorů, ze kterých crčela hnědá břečka a kolem kterých se motaly provazce krys. Slunce už zapadalo, takže z výšky by měli krásný výhled na město, kdyby jim však nevadil odporný puch. Nakonec se jim podařilo Závratí opustit, prošli krátkou cechařskou čtvrtí… až se jim podařilo vstoupit do míst, kde tihle dva opravdu neměli co dělat.

Oproti předchozím koutům města, zde byly cesty kamenné a dvakrát tak široké, jelikož zde se cestovalo nejčastěji kočáry. Vše lemovaly úzké chodníčky s okrasnými stromky a dále už stály jen neprostupné zdi, chránící pozemky boháčů.

„Jak tady chceš najít přesný místo? A jak je tady někdo mohl vidět a nezburcovat přitom strážníky?“ divil se Koba a nejistě se rozhlížel. Nebylo mu v podobném prostředí dobře.

„Vím jenom, že támhle v pravo by měl bejt malý parčík a barák stojí hned za ním. Víc mi o něm nechtěli říct. Jen, že je dávno opuštěnej a že neděláme dobře, když se tam jdeme podívat.“

„Klasický hysterický bludy. Povídačky se vážou skoro ke všem barákům v tomhle městě.“

Parčík moc plochy nepokryl, stálo v něm jen pár desítek listnatých stromů a keře, které přímo lákaly ke schování a k přepadení. Začalo se stmívat. „Támhle to je!“ vykřikl mu do ucha Rollo a vyběhl dopředu. Z dálky zahlédl střechu obrovské vily, a když se dostali k hraniční zdi pozemku, museli ji obejít z druhé strany, aby se dostali k hlavní bráně. Obří rezavá vrata s bodci na vršcích svůj účel příliš neplnila, protože byla vyvrácená a v pravé straně zela díra, kudy se dospělý člověk mohl bez problémů protáhnout. Koba se ještě jednou rozhlédl. Oproti ostatním domům měla vila vchod na opačné straně, takže byli trochu skrytí před zraky sousedů. Jen z horních pater asi tří domů sem bylo vidět, snad tedy měli štěstí. Vedle vrat někdo přibyl na zeď ceduli, kterou z části překrývala větev stromu. Rollo ji odstrčil stranou a z nápisu Koba poznal, jelikož si pamatoval poslední slova umírajícího vězně, že jsou zcela jistě na správném místě.