Mýtus o ztracených knihách

Mýtus o ztracených knihách – takto se nazývá další povídka slečny Annie. Po pavoucích nastává čas na příběh plný hledání, knih a nebezpečí. První kapitola je tady, usaďte se pod Vrbou a příjemné čtení!

1. Kapitola

Jasmin seděla na lavičce u okna, kde se odrážel šedivý a líný den, a déšť kreslil na sklo klikaté čáry. Prsty si nervózně třela ohmataný kousek papíru – starou fotografii, na které se její syn Alex usmíval do objektivu, jako by svět patřil jen jemu a všechny starosti se mu vyhýbaly. Ale Alex zmizel. Zůstalo po něm jen prázdné ticho a v Jasminině duši se usadil chlad, horší než jakýkoliv pláč. Policisté, které prosila o pomoc, jen pokrčili rameny. „Dospělý muž, paní. Možná jen potřebuje čas pro sebe,“ řekl jeden z nich s lhostejným pohledem, jako by Alex nebyl ničím víc než zapomenutou položkou v jejich databázi. „Určitě se vrátí.“ Ale Jasmin věděla, že se nevrátí. Ne takhle.

Na nádraží v Londýně ji přivedla tichá, naléhavá myšlenka. Ten typ myšlenky, který se nedá zahnat, který se usadí v hlavě a neodejde. Možná… jen možná… tady najde stopu. Nitku, která ji dovede k pravdě. Alex vždycky miloval cestování. Vlaky, letadla, lodě. Nikdy na jednom místě nevydržel dlouho. Věděla, že se často toulal po nádražích, jen tak se díval na lidi a čekal, až ho napadne nějaký další směr, další cíl.

Když se zvedla, fotku schovala zpátky do kapsy svého starého kabátu, který si na sebe oblékla, aby se cítila Alexovi blíž. Projela pohledem obrovskou tabuli s odjezdy. Dlouhý seznam čísel a destinací – Birmingham, Manchester, Bristol… ale ani jedno z nich nebylo „Pravda“. Místo toho se soustředila na detaily. Vlaky, které odjely v den Alexova zmizení. Vlak do Kingtonu, 18:23. A do Wigtownu, 18:55. Nic jí to neříkalo. Ale když se podívala na fotku, uvědomila si, že Alex má na krku starý kožený řetízek s medailonem. Jasmin si byla jistá, že na sobě měl tenhle medailon i ten den, kdy ho viděla naposledy.

S pocitem, že se blíží k nějakému objevu, se vydala k informacím. Místo Kingtonu ji upoutal Wigtown. Alex měl vždy slabost pro stará knihkupectví a tajemné příběhy. Wigtown byl Skotské Národní Knižní Město, ráj pro milovníky knih, a Alex se tam vždycky chtěl podívat. Bylo to jedno z mála míst, o kterém jí někdy vyprávěl.

„Dobrý den, potřebovala bych vědět, jestli ten den odjel nějaký speciální nákladní vlak, nějaký, který nejezdí pravidelně, třeba ve směru na Wigtown,“ zeptala se Jasmin paní za přepážkou, která se na ni podívala se zmateným výrazem.

„Nákladní vlak? Vlaky s lidmi jezdí, nákladní ne. Všechny spoje jsou na tabuli,“ odpověděla žena, aniž by zvedla pohled od počítače. Byla to starší, unaveně vyhlížející žena, a Jasmin si byla jistá, že v sobě nemá žádné tajemství. Byla prostě jenom zaměstnaná svou prací. Jasmin poděkovala a odešla pryč.

Zklamaně se vracela na lavičku, ale její pohled zabloudil na pult s novinami. Měla pocit, že se na ni Alexova tvář usmívá z titulní strany. Nebyl to Alex, ale byl to muž, který vypadal téměř stejně jako on. Oči, vlasy, úsměv… všechno až na ten medailon. Z titulku se dozvěděla, že se muž jmenoval Oliver a zemřel při autonehodě v blízkosti Wigtownu. Noviny nepsaly datum úmrtí, jen uváděly, že se to stalo nedávno. Jasmin koupila noviny a srdce jí začalo bušit jako splašený kůň.

Vzpomněla si na starou legendu, kterou jí vyprávěla babička. O medailonech, které si lidé vyráběli na ochranu. Říkalo se, že pokud někomu darujete medailon, stane se součástí vaší rodiny. Také se říkalo, že se v nich skrývá malá část duše. Medailon, který měl Alex, byl prázdný. Nikdy do něj nic nedal. Ale co když mu dal někdo jiný? Co když mu ho dal Oliver? Byla to jenom náhoda? Nebo je to ten chybějící kousek skládačky?

Její žaludek se stáhl do uzlu. Musí jednat, a to rychle. Zjistit o Oliverovi víc, a hlavně se dostat do Wigtownu. Bude to nebezpečné? Pravděpodobně. Ale už neměla co ztratit.

Jasmin se zvedla z lavičky s novinami pevně sevřenými v ruce, které se jí třásly. Její zklamání z přepážky, které ji na chvíli ochromilo, vystřídal pocit náhlé, mrazivé jistoty, která jí vhnala krev do žil a rozhýbala jí mysl. Nebyl to Alex, ale byl to Oliver, a přesto věděla, že jsou spojeni. Nádraží, které se jí ještě před chvílí zdálo obrovské a nepřehledné, se najednou zúžilo na jediné místo – Wigtown. Tam se stala ta autonehoda, tam její syn pravděpodobně hledal něco, co ho dovedlo do takového nebezpečí. A to se teď chystala zjistit.

Vzpomněla si na to, co jí Alex řekl, když byl ještě malý kluk a skrýval se před ní pod stolem během hry na schovávanou. „Mami, když se ztratím, najdi mě podle knih.“ Vždycky to brala jako roztomilou dětskou hru. Ale teď to neznělo jako hra, nýbrž jako vodítko. Wigtown byl Skotské Národní Knižní Město. To nemohla být náhoda. Bylo to, jako by jí Alex poslal vzkaz přes čas a prostor, jako by jí zanechal stopy v místech, která oba milovali. V Alexově pokoji vždycky ležela hromada knih, rozházených po podlaze, na posteli i na stole, a on si pamatoval každou stránku.

Zatímco si v hlavě skládala útržky, její pohled spočinul na muži v tmavém kabátě, který stál opodál a nenápadně ji pozoroval. Byl to vysoký, hubený muž s šedivými vlasy a prázdným, ledovým pohledem. Když se na něj podívala, otočil se a ztratil se v davu, jako stín, ale Jasmin si byla jistá, že ho viděla už dříve – na rohu ulice, když vycházela z domu, a v autobuse na cestě na nádraží. Ten muž ji sledoval. A to ji vyděsilo. Bylo jí jasné, že se do něčeho zamotala.

Zrychlila krok a vydala se k nejbližšímu bankomatu, aby si vybrala peníze na lístek. Cestou ven si vzala jeden leták o vlakových spojích, který jí neřekl nic nového. Ale když si ho schovala do kapsy, nahmatala tam něco malého a tvrdého. Bylo to kulaté a hladké, s vyrytým starým ornamentem. Byl to medailon. Alexův medailon. Nevěděla, jak se tam dostal, ale teď už si byla naprosto jistá, že je na správné stopě. Bylo to, jako by jí Alex dal znamení, že je na správné cestě, ať se děje cokoli.

Medailon, když ho otevřela, byl zevnitř zrezivělý, ale uprostřed se nacházel malý, zažloutlý kousek papíru, sotva viditelný. Na něm byla napsána jedna věta, skoro nečitelná: „Kde se příběhy setkávají, tam se rodí pravda.“

Jasmin si okamžitě vzpomněla na Alexovo nadšení pro staré knihy a legendy. Věta ji vedla k jedinému možnému závěru. Alex s Oliverem pracovali jako soukromí detektivové, jaké znávala z románů. Museli narazit na něco, co je příliš velké, a Oliver za to zaplatil životem. Alex se teď musel skrývat, aby se zachránil. Medailon byl klíč. Medailon, který nesl Oliver a teď ho měla Jasmin, byl klíčem k tajemství, které se skrývalo ve Wigtownu. Medailon byl pro ně způsob komunikace. Byl to jejich kód.

Jasmin nemohla otálet. Znovu se podívala na noviny, na Oliverovu tvář a na místo, kde k nehodě došlo. Wigtown. Musí tam jet. Musí zjistit, co se stalo, a hlavně, kde je její syn. Kde se příběhy setkávají? V knize. V nějaké knize, to je ta nápověda.

Vlak do Wigtownu odjížděl za deset minut. Jasmin se rozběhla ke kase a koupila si lístek. Věděla, že ji ten muž v kabátě sleduje. Nebylo pochyb. Bylo jí to jedno. V této chvíli měla jasný cíl. Najít svého syna.

Vlak se líně sunul anglickou krajinou, kde se zelená pole střídala s kamennými zídkami a starými duby, které vypadaly jako strážci minulosti. Jasmin seděla u okna, na tváři unavený výraz, a noviny držela pevně v ruce, jako by to byla mapa pokladu. Její mysl se však neustále vracela k medailonu v kapse a k zašifrované zprávě, kterou skrýval. „Kde se příběhy setkávají, tam se rodí pravda.“

Jasmin měla dojem, že její myšlenky se pohybují v mlze, kde se sem tam objeví jasný bod. A tím bodem bylo jediné slovo: Wigtown. Knižní město. To muselo být to správné místo. Místo, kde se příběhy setkávají. Alex by to udělal stejně. Zapsal by si nápovědu do jedné z knih. Ale do které? S každým ujetým kilometrem se její jistota mísila se stále větším zmatkem. Najednou si uvědomila, že si vůbec nevzpomíná, jak se na nádraží dostala. Pamatovala si jen, že koupila jízdenku a nasedla do vlaku. V její hlavě se točila jedna vzpomínka za druhou, jako rozbitý film.

Blesk z minulosti. Vzpomínka. Alex byl u ní doma, měl na sobě tmavý kabát, přesně takový, jaký měla ona teď. V ruce držel noviny a ukazoval na fotku Olivera. Vzpomínka byla tak živá, že cítila Alexovu ruku na své, když se pokusila noviny vzít. „Mami, musím jít, mám práci,“ řekl, ale jeho hlas zněl napjatě. Na Oliverově tváři byl úsměv, ale v jeho očích byl smutek. Pak Alex promluvil o knize. O tom, že ji musí najít, než se stane něco hrozného. „Je to poslední zkouška,“ řekl. Ale poslední zkouška čeho?

Jasmin se snažila vzpomenout, ale nešlo to. Jakmile se snažila vzpomenout si na detaily, její mysl se zahalila do mlhy. Věděla, že se to děje často. Během několika vteřin zapomněla, co dělala, co chtěla, kam jde.

Vlak s nepříjemným skřípáním zastavil a ona vystoupila. Stála na nádraží v malém, ospalém městečku. Bylo to přesně takové, jaké si pamatovala ze svých snů. Kolem ní byly jen malé kamenné domky, nikde žádné moderní budovy. A všude, kam se podívala, byly knihy. Bylo tam mnoho malých knihkupectví s velkými výlohami, kde byly vystaveny staré, zažloutlé knihy. Byla na správném místě.

Ale kde začít? Jasmin se rozhlédla kolem. Naproti nádraží, na rohu ulice, stál muž v tmavém kabátě. Ten muž z Londýna. Viděla ho, jak ji pozoruje, ale tentokrát se neotočil. Stál tam a čekal. A čekal, až udělá chybu.

Jasmin vystoupila z vlaku na malém nádraží, které se zdálo být příliš tiché na to, aby bylo živé. Déšť, který před chvílí bubnoval na okna vlaku, se teď snášel na její tvář, jako by ji chtěl probudit ze snu. Jasmin se rozhlédla a instinktivně stáhla kapuci hlouběji do obličeje, protože měla pocit, že ji někdo pozoruje. Její instinkt ji nezklamal. Stál tam, naproti přes ulici, muž v tmavém kabátě. Měl na sobě stejný kabát jako ten, který měla ona. A byl to on. Ten, který ji sledoval v Londýně. A teď ji sledoval tady, ve Wigtownu. Jasmin věděla, že se ho musí zbavit. Musela mu utéct, a to rychle.

Rozhlédla se kolem a její pohled padl na malou kavárnu. Rychle do ní vešla, a když se rozhlédla, uviděla zadní dveře, které vedly na ulici. Věděla, že to je její jediná šance. Ale když se snažila vyjít, zablokoval jí cestu muž, který seděl u stolu. Byl to ten muž v kabátě. Neviděla, jak se tam dostal. Nevěděla, jak to udělal. Ale byl tam. A díval se na ni prázdným pohledem.

„Dobrý den,“ řekl. „Co tady děláte? Hledáte něco, co byste neměla hledat?“ Jeho hlas byl hluboký a klidný, ale v jeho očích nebylo nic než chladná, prázdná lhostejnost. Jasmin se snažila utéct, ale muž ji chytil za ruku. Ruka byla studená jako kámen. A měla na sobě prsten s malým hadem, který se vinul kolem jejího prstu. Jasmin se snažila vykřiknout, ale nešlo to. Muž ji držel tak pevně, že se nemohla pohnout. A pak uslyšela jeho hlas, jak jí šeptá do ucha. „Můžete mi věřit. Nechci vám ublížit. Jenom se vás snažím chránit.“

Jasminina ruka se zvedla, ale ne aby se vymanila, nýbrž aby se dotkla medailonu ve své kapse. Bylo to, jako by jí dal sílu. Zaplavila ji vlna adrenalinu. Ne, nebudu mu věřit. Věděla, že se ho musí zbavit. Muž se usmál. „Říkal jsem, že vám chci pomoct,“ opakoval, ale jeho oči jí neustále přejížděly po kapsách. Chtěl ten medailon. Jasmin to cítila, i když její mysl byla v mlze. Věděla, že jí lže.

S prudkou silou se zvedla, podívala se mu do očí a vší silou ho kopla do holeně. Muž se zhroutil bolestí a Jasmin utekla. Běžela, jak nejrychleji mohla, aniž by se ohlédla. Běžela, jako by ji pronásledoval démon. Běžela do malého knihkupectví s názvem „The Book Nook“, kde se dveře s cinknutím otevřely. Proletěla kolem regálů s knihami, aniž by se ohlédla, a uviděla zadní dveře, které vedly na ulici. Vyběhla na ulici a utíkala, co jí síly stačily. Slyšela, jak muž křičí její jméno, ale nevěnovala mu pozornost. Běžela, jako by na tom závisel její život.

Když se ujistila, že je v bezpečí, zastavila se a lapala po dechu. Srdce jí bušilo jako splašený kůň. Byla v bezpečí. Zase. Ale co teď? Musela zjistit, kdo byl ten muž. A co chtěl od jejího syna. Byla si jistá, že měl na sobě stejný prsten jako Alex, ale nechtěla na to myslet. Vzpomněla si na medailon, který držela v kapse. Vytáhla ho, a tentokrát si všimla něčeho, co jí předtím uniklo. Na zadní straně medailonu bylo vyryto malé písmeno: „T“.