Lásce neporučíš aneb Babička Anna vypráví

Povídka o vzpomínání jedné babičky. O objevení lásky tam, kde jí jen málokdo čekal a zkrátka o tom, jak je někdy život nevyzpytatelný a jednoduše krásný. 

-*-

 

A to jsem si šla zrovna cachtat nohy do potoka, protože po práci dostanete zkrátka chuť na trošku toho osvěžení, které Vám dopřeje proudící voda. Jenže tu náhle se tam objevili mladíci ze vsi!

„Ahoj, Andulo!“ volali na mě už od lesa, který obkličoval potok z levé strany. Abyste tomu rozuměli, my bydleli na opačné straně, přes louku. Původně jsem si myslela, že se v ten den budu koupat, ale s chlapci za zády to jednoduše nešlo. Hlavně před mladým Vencou od mlynáře Junka. Ten za mnou pálil už od dětství.

Se smíchem a zvednutou sukní jsem se rozběhla k domu. Nastalo zrovna jaro a příroda byla v rozpuku. Bylo nádherné pobíhat bosýma nohama po louce plné kvítí. Já měla nejradši chrpu a vlčí mák. Chrpu pro její zvláštní květ a vlčí mák proto, že když jste mu obrátily okvětní lístky, utvořily jakousi sukýnku. Tatínek mi jako malé vyprávěl pohádku o princezně zakleté v tuto rostlinku. Vždycky mě tyhle vzpomínky z dětství donutily zastavit a jen vdechnout vzduch. Ta čerstvost a svěžest jarního vánku Vás zaručeně probrala po zimním dřímání.

Vybavuji si, že mi ten běh vlil do tváře trošku růžové barvy, a s nadšeným výskotem jsem vtrhla do chléva, kde už čekal můj táta. Zavalitý a vousatý, postarší pán. Bylo potřeba dohlédnout na porod jedné krávy. Jó, bylo to zkrátka období nového života.

Máma na mě tenkrát taky tlačila, že už mám věk na vdavky a dítě. Že prý právě mladý Junek je volný a moc by mě chtěl. Argument, že by to pro náš statek bylo výhodné, jsem tenkrát vnímala, jen jako další důvod, proč tento svazek nedopadne.

Moje duše toužila po něčem úplně jiném. Však mi bylo pouze 19! Dokážete si to představit? Chtěla jsem zažít vášnivé zamilování, které Vám otočí život naruby, a ne manželství z rozumu. Navíc jsem si dala předsevzetí na Nový rok, že tohle období Vesny bude mé.

Na mě se teď upírají dětské oči plné očekávání, co se stalo dál. A tak bez pobízení pokračuji ve svém příběhu.

Z jakéhosi zamyšlení o mé budoucnosti mě vytrhlo až to, když se na svět dral náš malý býček, kterého jsem později pojmenovala Tonda. Co Vám budu říkat, je to radost, když kolem sebe vidíte mladé a jejich chuť do života. I jejich pokroky si užíváte plnými doušky. Ani mi nevadilo tehdy vstávání s kokrháním kohouta za svítání, což bylo kolem páté hodiny ráno.

„Babi, a to jste nebyli unavení? Já vstávat takhle brzy, tak asi jsem,“ přiznává se malý Kuba a přerušuje tím mé vyprávění. „Ale to víš, Kubíčku. Tenkrát by nás ani nenapadlo být unavený. Zvířata musela jíst a my zase chodili spát dřív než Vy teď,“ vysvětluji trpělivě. „A teď už tiše. Za chvíli se setkám s Vaším dědou, tak aby Vám nic neuniklo,“ nabádám hlouček svých vnoučat před sebou. Ti hned tichnou a já mohu pokračovat.

Po narození našeho Tondy jsem zaběhla k jedné staré paní, která se vyznala v bylinkách. Nechala jsem si namíchat směs, která mi měla zaručit, že k sobě přitáhnu tu pravou lásku. To víte, tenkrát moje mladá a beznadějně romantická duše tomu uvěřila. A tak jsem šla domů, kde jsem si hned udělala z namíchaných bylin čaj. Táta s mámou se mně tenkrát vysmáli, že prý jsem byla blbá.

„To se přeci o nikom neříká!“ ozývá se pohoršeně z kouta místnosti dívčí hlásek „Máš pravdu, Anetko. Ale přeci jen na tom kousek pravdy byl,“ přitakávám s úsměvem

Tu bylinnou směs jsem tenkrát pila poctivě každý den. A taktéž jsem denně poctivě čekala na svou lásku. Dokážete si představit, že každá dívka měla jasnou představu o svém pravém princi a já nebyla jiná. Ten můj měl být vysoký brunet, urostlý, aby zastal dost práce, které na statku bylo vždycky dost. Ale hlavně měl mít smysl pro humor. Vždy jsem se ráda smála.

A tak se stalo, že jsem se snažila být součástí klučičích kolektivů. Můj den od té chvíle vypadal vždycky tak nějak podobně. Vstát se slepicemi, pomoct se zvířaty a šup do jabloňového sadu, kde se setkávali kluci. Tam jsem Vám zažívala dobrodružství! Třeba když si Karel Bartoňů rozbil čumec, při přelézání plotu ke starostovi, aby nějakému děvčeti utrhl tu nejšťavnatější hrušku, jak tvrdil. Myslím ale, že chtěl spíše jen zapůsobit, protože naše hrušky byly chuťově úplně stejné. Místo děvčete kolem krku, měl pak z ostudy kabát. Nebo když se kluci spolu rvali o nějakou holku. To jsem se za břicho popadala. Nějak jsem nechápala to jejich soutěžení mezi sebou. Později jsem přišla na to, že je to mezi chlapci normální. No a pak tu byl Hynek.

„To je přeci náš děda, že jo, babi?“ ozývá se sborově několik dětských hlásků. S úsměvem souhlasně přikyvuji. „Máte pravdu. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude zrovna on,“ prohlašuji se zasněným pohledem.

Ale abych Vám to řekla popořadě. Hynek Vlach byl ze všech hochů v okolí nejkulatější. Chudák díky tomu byl neustále v pozadí skupiny. Děvčata ho brali jen jako vrbu na povídání, ale žádná o něj neměla zájem, co se týkalo vdávání. Já jsem nebyla výjimkou.

On byl v té době zakoukaný do mé sousedky Dany Krejčí, která jeho city neopětovala. Já zase byla zahleděná do kluka jménem Rudolf. Byl z celé naší party nejhezčím mládencem. Dokonce odpovídal mým představám o vysněném princi. Děvčata si rozhodně mohl vybírat dle libosti a samozřejmě, že mě si ani nevšiml. A to jsem se tak snažila! Nutno podotknout, že jsem v těch letech byla děvče fortelné. Ani štíhlá, ani tlustá a kaštanové vlasy mi sahaly až po pás. Vše dovršovaly pomněnkově zbarvené oči. Zkrátka žádná ošklivka jsem nebyla a nejeden mladík se za mnou ohlédl.

Trošku se „vyprsuji“ pýchou nad svým tehdejším já.

Jé, co já byla schopná udělat, aby mě Ruda vůbec zaznamenal. Jednou jsem dokonce své mamince, Vaší prababičce, vzala pudr na tváře a snažila se nalíčit. Dopadlo to tak, že tváře jsem měla červené jako to nejčervenější jablíčko, které si dokážete představit. Dojem jsem tedy udělala, ale opačný, než jsem chtěla. Vysloužila jsem si za to akorát posměch ostatních.

Teď by se dalo díky tomu všemu říct, že s Vaším dědou jsme měli štěstí v neštěstí. Ani jeden z nás ovšem to štěstí tehdy ještě neviděl. Abych to uvedla na pravou míru. Tím, jak jsme totiž oba byli nešťastně zamilovaní, nacházeli jsme spolu spoustu témat ke společné diskuzi. A tak se mé dny pomalu přeměnily na obstarávání zvířat a mluvení, tedy spíše vylévání si srdce s Hynkem. Dávali jsme si také vzájemně lekce o chování druhého pohlaví. Rozumějte tomu tak, že já jsem mu prozrazovala, co má ráda Dana a on zase popisoval mně, co imponuje Rudolfovi. Jednoho dne jsme se dohodli, že v den lásky se jim vyslovíme.

„Babi, kdy je ten den lásky?“ ptá se jeden z chlapců přede mnou. „Inu poslouchej. Hned se to dozvíš, nedočkavče,“ maličko ho kárám za vyrušení.

Duben nám navzájem utíkal jako voda až nastal den, kdy jsme měli zapůsobit na své vyvolené. Jak možná někteří z Vás tušíte, byl to první máj, lásky čas. Vzala jsem si tehdy na sebe nejhezčí šaty a celý den tak nějak vymýšlela, jak si zaplést vlasy. Díky Hynkovi jsem totiž věděla, že Rudolfovi se líbí copánky. Hynkovi jsem na oplátku pomáhala se vystrojit do kroje a složit báseň, kterou měl zapůsobit na Danu. Měla totiž vizi, že jí bude mít ten, který si získá její srdce slovy. Ale spíše si myslela na Rudyho, který před ní klečí a vyznává jí lásku, tak jako snad každá z nás. Kdybych jen tušila, jak to dopadne, nikdy by ale ta báseň asi nevznikla.

„Až budete v postýlkách, tak Vám tu básničku povím,“ umlčuji případné dotazy dřív, než nastanou. Se skleněným výrazem v očích upírám zrak před sebe. Nádech, výdech a pokračuji dál. Není snadné vzpomínat. Občas to k Vám zavane hořkosladkou atmosféru

Odbila osmá večer a dle domluvy jsem nalákala Danu k rybníku. Váš děda přivedl Rudu. Později se mi Hynek přiznal, že ho to stálo tři cínové vojáčky, které sbíral. To mně s Danou to tak zabrat nedalo. Moje sbírky zůstaly nedotčené a až na pár zvědavých otázek to šlo hladce.

Tak se stalo, že jsme tam trapně stáli ve čtveřici. Nastalo mezi námi hrobové ticho. Ti dva byli samozřejmě zmatený. Nevěděli vůbec, o co v tu chvíli šlo. Já využila okamžiku a popadla Rudolfa za ruku. Zavlékla jsem ho do nejbližšího křoví, abychom se ztratili všem z dohledu. Měla jsem pocit, že jsem tu noc neporazitelná. Však jsem pila ten čaj fakt poctivě!

Vrtím nevěřícně hlavou nad svou tehdejší hloupostí.

Než se Ruda nadál, měl na své puse tu mou. Do dnes nemohu pochopit, že jsem to udělala.

Některé děti přede mnou se začínají chechtat, ale pár z nich se zase tváří pohoršeně. Nutí mě to k smíchu. Po krátké pauze pokračuji.

Jasně, že se mi vyvlíkl a utekl, bůh ví kam. Já tam zůstala stát jako opařená. Propukla jsem v pláč. Tohle měl být můj večer a zároveň i první polibek v životě. Svět se mi v ten moment celý zhroutil. Sedla jsem si na zem, brečela a nevěděla, co dělat. Domů jsem nechtěla, protože jsem už v hlavě slyšela, co by mi řekli rodiče. Ani jít zpět k rybníku by nebyla ta pravá volba. Tam bych zase mohla potkat někoho jiného. Drby na sebe moc dlouho nenechávaly čekat, vzhledem k velikosti naší obce. To jsem nemohla riskovat.

Náhle jsem zaslechla kroky blízko mého úkrytu. Rychle jsem si utřela slzy a snažila se nedýchat. Nechtěla jsem být vyrušena. K mému zklamání si ale cizinec našel cestu přímo ke mně.

„Babi, ale náš děda přeci nebyl žádný cizinec, ne?“ táže se Anna, má nejstarší vnučka, která tento příběh musí znát už z paměti. Rodiče jí dali jméno po mně. Asi proto, že mělo v rodině tradici. Nikdy jsem do toho žádné ze svých dětí netlačila, ale nebudu zastírat, že mi to udělalo radost. „Není, ale jak byla tma, neviděla jsem mu do tváře. Proto jsem ho nazvala cizincem,“ říkám na vysvětlenou, aby všichni pochopili.

Bála jsem se, že Ruda poslal nějakého svého kamaráda, aby se mi mohl vysmát. „Ahoj, Ančo.“ ozvalo se. V té chvíli jsem pocítila nesmírnou úlevu, protože hlas jsem ihned poznala. Patřil Hynkovi. „Ahoj,“ odpověděla jsem zajíkavě přes zadržované slzy. V tichosti si ke mně sedl.

Netuším, jak dlouho jsme tam takhle spolu seděli. Ani jednomu se očividně nechtělo mluvit. Náhle jsem ucítila kolem ramen ruku. Ochotně jsem se k Hynkovi z boku přitulila. Poprvé jsem nasála jeho vůni. Bylo mi u něj dobře. Cítila jsem pokoj a mír. Dokonce i mé slzy tím zastavil. Jako na povel jsme se na sebe koukli ve stejný moment. Sklonil se ke mně blíž, vzal mě pod bradou a jemně mě políbil.

Bylo to tu. Cítila jsem ony pověstné motýlky v břiše! Vášeň se mezi námi stupňovala. Nebudu zde rozebírat detaily, ale tu noc nejspíše vznikl náš první syn. Kdyby to tak tušila má máma, možná by si nechala pro sebe tolik přednášek o dítěti a svatbě. Ostatně ani já sama bych nikdy nehádala, že se to stane takhle rychle a nečekaně.

„Osud si to zkrátka zařídí vždy po svém. To si pamatujte,“ pronáším moudro ke svému publiku.

A takhle jsme se s Vaším dědou dali dohromady. Prostě jsme se našli, aniž bychom věděli, že jsme jeden pro druhého ten pravý. Do měsíce od té noci byla svatba a my už tušili, že se můžeme těšit na našeho raubíře, Hynka juniora.

„To je náš táta!“ volá nadšeně maličký Kuba. Asi si tím přijde důležitý. Nedivím se, každé dítě by tak reagovalo. Jen mu s úsměvem kývu na souhlas. „A řekneš nám konečně tu básničku?“ ptá se někdo z nich nedočkavě. „Jen zalezte do peřinek a zavřete oči. Řeknu Vám ji na dobrou noc,“ vyžaduji po nich a čekám, až tak všichni učiní.

Začínám potichu recitovat:

Ty jsi ta láska má,
o které se mi každý večer zdá
Jsi se mnou ve dne v noci
a já jsem v zajetí Tvé kouzelné moci

Jsi mým protikladem,
při tom je to naším kladem
Jsi jediná, po které toužím,
i když se tím zatím jen soužím

Už nevím jak víc,
co cítím, mám Ti říct
Snad postačí TI tahle věta,
Miluji Tě a mé srdce láskou k Tobě vzkvétá

Se zívnutím se ozývá sborové: „Dobrou noc,“ a já se pomalu, s mírným úsměvem, plížím pryč, abych je nevzbudila. V mysli si odehrávám můj život s Hynkem. Naše láska byla prudší než májový déšť, ale stála za každou minutu…