Prodloužený víkend

Autobiografická povídka popisující prodloužený víkend dvou lidí, kteří se potkali a zkouší, jestli jim to spolu bude klapat a současně první ulovený bobřík pro slečnu Vardu.

-*-

 

Způsobili to moji dva kolegové z práce, kteří si našli manželky na seznamkách. Tak dlouho do mne ryli, až jsem povolila. Slíbila jsem, že se přihlásím, vlítnu tam, popadnu první slušnější kus a zase zdrhnu. Celá akce měla trvat přesně týden.

Vtrhla jsem tam přesně podle plánu. První chlápek, co napsal, chtěl půjčit prachy, druhý chtěl ode mě naplácat na holou a třetí chtěl mou fotku nahoře bez. Sundala jsem si tedy gumičku z culíku a poslala fotku ala „bratránek IT“.

Zaujala mě profilová fotografie jednoho zrzavého skřítka, který měl na profilu vlastní básničku na téma: „Chtěl bych být básníkem…“ po vzoru Štěpána Šafránka. To už jsem toho měla dost a napsala mu sarkastický komentář: „To jako, že chceš mít v každém díle jinou ženskou? To jsi dost odvážný, že se tím chlubíš zrovna tady na seznamce…“

O šest týdnů později jsem já a zrzavý skřítek Martin nastupovali do Posázavského Pacifiku a vyráželi na zkušební prodloužený víkend.

Vlak byl narvaný a stáli jsme na zadní plošině. Martinovi se nadšením leskly oči a se zájmem pozoroval tři vousáče zabalené v celtě, s věnci buřtů visícími z usáren. Obrázek jak z dob zlaté éry trampingu v Čechách. Z druhé strany stála u okénka slečna s obrovským bílým potkanem na rameni.

Dojeli jsme do cíle, ubytovali se, a jelikož byl říjen a podle předpovědi poslední teplejší den, rozhodli jsme se využít vypůjčení pramičky, které bylo v ceně pobytu hned. Už cestou vlakem mi Martin vyprávěl o tom, jak jezdíval o prázdninách s rodiči na pramici. Ostatně já taky. Všechno bylo v pohodě.

Vlezla jsem do pramice, utřela lavičky a Martin mi podal fotoaparát, mobil a své dva svetry. Podal mi i vesla, které jsem hned nasadila do havlinek. Potom odemkl řetěz, sedl si na kraj mola a nohy spustil do lodi. Pokusil se o přesun. Během vteřiny jsem pochopila, že jeho vyprávění o projížďkách s rodiči má určitě mezery.

Loď se vlivem špatně odhadnutého působení sil odlepila od mola. Já seděla na špici, ale z této pozice fakt celou loď neudržíte. Martinovy nohy se zoufale držely lodi a ruce se pokoušely o to samé s molem. Zbytek Martina visel nad hladinou a loď se nebezpečně naklonila. Foťák a mobily začaly s výhružným svistem klouzat k levoboku.

„MARTINE!!!“ zařvala jsem. Původně jsem měla v úmyslu dodat ještě něco peprnějšího, ale přeci jen, známe se jen pár týdnů, že?

Martin, sledující smrtící nebezpečí, které hrozilo jeho fotoaparátu, konečně vzdal souboj s fyzikou, vytvořil několik skvělých efektů, hodných Křižíkovy fontány, a zmizel pod hladinou. Přemýšlela jsem, jestli vůbec umí plavat a nemám pro něj skočit. Naštěstí to nebylo potřeba. Nad vodou se objevila jeho prskající hlava, a když se postavil měl vodu „jen“ po prsa. Na břeh se vyšplhal celý obalený blátem a chaluhami.

„Asi tu lodičku odložíme na jindy…?“ řekl rozpačitě a rozpatlával si bahno po brýlích.

„V žádném případě!“ rozhodla jsem.

„Ale já tu nemám náhradní kalhoty,“ pokusil se mě zlomit.

„Mám na pokoji tepláky. Vezmi si je a já tu na tebe počkám.

Zkroušeně se šoural pryč. Na břehu míjel lavičku s jakousi penzistkou.

„Vy jste tam spadnul, že?“ poznamenala duchaplně.

Můj nápadník se vrátil po půl hodině. Měl na sobě moje tepláky, na nohou ponožky, v jedné ruce boty, ze kterých kapalo a ve druhé ručník.

Přišlo mi divné, proč jde v těch ponožkách. Můj ženský mozek hlásil, že si je strašně zasviní a zničí. Jenže jeho mužský mozek mu to poradil, jako skvělý nápad, aby mu nebyla zima na nohy.

Podruhé nastoupil do lodi téměř bez potíží, čímž velmi zklamal přihlížející důchodkyni, která se těšila na druhý díl seriálu. Pro jistotu jsem svého kaskadéra odmítla pustit k veslům. Následující romantickou projížďku nám poněkud pokazili rybáři, kteří na něj ze břehu pokřikovali, jak to, že nechá ženskou veslovat a ať sem netahá žádné muslimské manýry. Volala jsem na ně, že je to oukej, protože já vesluju moc ráda.

Večer se ke mně Martin přitulil. „Víš, mě to strašně dojalo, jak jsi se o mne bála a vykřikla to MARTINE… To bylo tak hezké.“

Polkla jsem. Ufff, ještě, že jsem ten výkřik včas zastavila…

Boty ani kalhoty do rána neuschly. Navíc se ochladilo a poprchávalo. Co teď. Recepční nám poradila místní „obchoďák“.

Opravdu – v patře nad samoobsluhou jsme našli velikánskou prodejnu s oblečením, obuví, nádobím, umělými květinami a různým haraburdím.

Vrhnul se k nám asijsky vypadající majitel a hned chtěl vědět, co potřebujeme. Martinovi se jeho zájem moc nelíbil, rád by si zboží okouknul sám, ale nebylo úniku.

„Já mít bota, krásná bota, pevná bota. Levná bota.“

„Hmmm, čínský co?“ zavrčel Martin.

„Neee, žádná Čína, pravý značkový!“ urazil se prodejce.

„Vy tu máte značkové boty?“ zapochyboval Martin.

Mužík se rozzářil. „Značkový, pravý, thajský.“

Vnutil Martinovi na nohy docela pěkné kotníkové pohorky. I mně se líbily.

„Šuší pane, šuší.“

„Kolik stojí?“ vrčel Martin.

„Štyžistapadesát…“

Martin upadl do deprese. Čím víc se mračil, tím víc se moje huba roztahovala do šířky.

„My jsme tu na dovolené, nemáme s sebou moc peněz,“ snažil se smlouvat.

Thajec zajásal: „Dovolená? Vy dovolená? Vy houby? Boty na houby! Pán na houby! Vemte! Pán na houby!“

Myslela jsem, že zkolabuju, jak jsem se snažila nesmát.

Martin se pokusil prodavače zabít pohledem.

Protestoval, ale ukecala jsem ho. Ty boty vypadaly fakt pěkně a stejně bychom tu nic lepšího nesehnali. Když jsem úspěšně uložila boty do košíku, zeptala jsem se prodavače na pánské kalhoty. Martin se snažil zlikvidovat pohledem i mě. „Je to tu strašně drahý!“ hučel mi do ucha.

„Koupím ti je dopředu k Vánocům.“

To ho zaujalo. „Ty myslíš, že se mnou na Vánoce ještě budeš?“ Zjihnul, a než se nadál, dovlekli jsme ho k věšáku s kalhotami.

Tam jsme zjistili, že nevíme, jakou potřebuje velikost.

Thajský podnikatel neváhal a přiřítil se s krejčovským metrem. Sehnul se a opásal Martina. Jak tam byl k němu skloněný a zkoumal čísla, zvedl oči a pravil: „Pán kulateeej…“

Odpadla jsem definitivně…

Od té doby uplynulo několik let a na mém prstě se třpytí snubní prstýnek. Pochopila jsem, že s tímhle chlapem se nikdy nudit nebudu. Nemýlila jsem se.