Mlčenlivá pěna

Byl sychravý podzimní den a v pražských uličkách bylo chladno. Lidé prožívali svůj každodenní život a nic jiného nevnímali. Chodili, jak těla bez duše. Stroje. Osm stupňů nad nulou, prohlásil kolemjdoucí a vytřeštil na mobil oči, to abych umrzl. Pravdu měl, přitáhla jsem si šálu ke krku a upil ze svého termo hrnku. Horký čaj s citronem se mi rozlil celým tělem, bylo takové chladno, že jsem cítila každou jednu kapku, která mým tělem postupně prostupovala.

Dneska mě čekal důležitý den. Stála jsem před pekařstvím na Strossmayerově náměstí a přemítala o dnešních přijímačkách. Nevím, jak to dopadne, mám strach, ale to snad zvládnu. Podala jsem si přihlášku na filosofickou na Karlovku, nervy mám v kýblu, alespoň ten čaj mě trochu uklidňuje.

Nasedla jsem na 17 s jela směr Staroměstská. Je to tu, obří historická budova. Sáhla jsem do batůžku a vytáhla svoji kamarádku. Ostatní na mě vždycky koukali jako na podivínku. Ano, moje kamarádka je pěna, sice nemluví, ale vždycky vím, že mě poslouchá a rozumí mi. Mám ji neskutečně ráda. A vzhledem k tomu, že nemluví, tak to byl jediný přípustný parťák k přijímačkám.

Procházela jsem krásnými chodbami, všude sochy, busty a nádherné obrazy. Kráčela jsem nahoru po schodech a zasnila se, doufala jsem, že tu budu studovat, že se podívám do té známé proslulé knihovny. Obrovské police plné knih a útulná křesla se stolky, které vyzívají k tomu, abyste se do nich usadili, vzali knihy a ponořili se do světa literatury.

Už sedím v učebně, vypadá staře, ale ne komunisticky jak na jiných školách, je to takové tajemné, jak v Bradavické škole čar a kouzel, ano, přesně tak se tu cítím. Je to kouzelné!

Do učebny vchází malá buclatá profesorka s černými vlasy na ramena a malými brýličkami. Na sobě má krásnou bílou blůzku a dlouhou hnědou sukni. Když promluvila, tak se mi ulevilo. Vypadala totiž trochu přísně, ale její hlas byl milí a sametově jemný. Na lavici jsme si mohli nechat jen psací potřeby a talisman. Neváhala jsem a vytáhla jsem z tašky svou pěnu… Působila trochu jako plyšák, takže to nebylo až tak zvláštní. Plyšáka mělo na lavici totiž víc lidí, povětšinou sovy a další druhy ptactva.

Zhruba za dvě hodinky jsem stála opět před tou úžasnou budovou, nadechla jsem se a popošla se svou pěnou dolů k řece. Dívaly jsme se na sebe a usmívaly se, měla jsem opravdu dobrý pocit, měla jsem pocit, že to snad vyjde.

Výsledky měly být zveřejněny do dvou dnů, a tak jsem se s mamkou domluvila, abych ty dva dny mohla být doma, souhlasila. Celé dny jsem trávila se svou pěnou, často jsem jí říkala, že je mlčenlivá, nevydávala totiž ani žádné zvuky, prostě jen byla, ale byla tu pro mě.

Onen den se blížil a pro mne to bylo nesnesitelné, v den zveřejnění výsledků jsem vstávala hodně brzo, nemohla jsem spát… Já, ani pěna, cítila se mnou. Kontrolovala jsem to snad každých deset minut, když tu najednou to bylo tady. Ve 14:20 konečně zveřejnili výsledky, mé registrační číslo bylo 142, brali 60 lidí. Projížděla jsem výsledkovou listinu a míjela jsem třicátou i čtyřicátou pozici, bodové rozdíly byly malé. Trochu jsme s pěnou posmutněly, když najednou to vidím registrační číslo 142… Rychle jedu prstem, abych zjistila, jak jsem dopadla.

Čtyřicáté osmé místo, ulevilo se mi, byla jsem nadšená. Pak jsem se zarazila, moje pěna radostně zapískala. Byla jsem v šoku, objala jsem ji a usmála se na ni.