Zloději sov

Toho úterý byla madam Any poněkud neklidná. Dawsonka půl noci nespala a nejednou ji při převalování uhodila její zbloudilá ruka. Teprve až ráno se jí povedlo Dawsonku trochu usměrnit. Směsicí vydírání, čokolády a kafe. Paradoxně neměl příval cukrů na madam nijak povzbuzující účinek, ale uvedl ji alespoň do stavu schopného provozu. Ale bez ponožek, protože nenašla ani jednu. Ani špinavou.

Hned první hodinu učila Kouzla všedních dní a zrovna ono ráno příliš kouzelné nebylo. Za okny sice byla podzimní mlha, ale tak hustá, že nebylo vidět na krok. Hradem táhla vlhkost a nejeden kloub naznačoval, že by chtěl do teplých krajů. Kafe ve Velké síni mělo být s dýňovou příchutí, ale cítit bylo jen skořicí. Skořicoví šneci v sobě byli ze záhadného důvodu dochuceni pomerančovou kůrou, a ovesná kaše standardně přelitá javorovým sirupem chutnala po mátě. Že by někdo v kuchyni měl náladu na žerty?

Ve značně nevrlé náladě se vydala do učebny, aby v půli cesty zjistila, že si zapomněla stavit v kabinetu pro opravené úkoly. Cesta to sice nebyla dlouhá, ale na náladě jí nepřidala.

Naštěstí měla milý a malý počet studentů. Havraspárští, jakmile viděli její výraz, a ještě nerudnější výraz Dawsonky, hned vyskládali na stůl příděly čokolády, a to jí marginálně zvedlo náladu. Do té chvíle, než si uvědomila, že vzala opravené úkoly druhého ročníku.

Jen léta praxe a minutové opakování slova „hygge“ jí zabránilo v tom, aby bouchala hlavou do stolu. Číkoli.

Vzpamatovala se ale, nechala Dawsonku sníst celou jednu tabulku, a hodinu odučila docela s klidem.

Druhý ročník se alespoň dočkal svých úkolů a Any byla schopná už přepnout ze samovolného výkladu na ten skutečně zanícený. Zrovna probírala význam švédského slova „lagom“, když zaslechla šepot ze čtvrté lavice. Něco o… sovách?

„Copak to máte tak zajímavého na srdci, slečno Lily, že to nemohlo počkat do konce hodiny?“ Dawsonka se medově usmála.

„Ehm, že učíte seminář o sovách?“ Někteří červení byli opravdu marní lháři.

Dawsonka nadzvedla nevěřící obočí. Jen to levé.

Studentka se složila jak školní rada po Malfoyových výhružkách.

„Já jen, že je divné, že dneska u snídaně nikomu nepřiletěla sova.“

Pravé obočí vyletělo údivem vzhůru k levému.

„To je pravda! A to čekám na hodnocení svých stovek vypracovaných úkolů!“ Přitakal Zyair. Nebo něco v tomto smyslu, Any ho už moc nevnímala.

„To je sice nesmírně zajímavé, ale nijak to nesouvisí s dnešní hodinou.“ Profesorka Any převzala otěže a odvykládala zbytek hodiny, zatímco jí v hlavě zuřila bouře otázek. Jak to, že si toho nevšimla?

Se zazvoněním se z madam Dawson stala žena na misi. Vydala se do školního sovince. Poprvé v životě ale musela používat směrové kouzlo, protože přes mlhu viděla jen na metr dopředu.

Po několika špatných odbočkách a promočení bot u zaplaveného lesa, Dawsonka s prskáním vydupala schody do věže. Jakmile ale otevřela dveře, vztek se vypařil. Sovinec zel prázdnotou.

Prozkoumala bidýlka Růženky, Venouška i Zdeněčka, ale všechna byla vypulírovaná. Jako kdyby tu nikdy sovy ani nebydlely. Celý sovinec byl tak čistý, že téměř voněl! Jak se to mohlo stát? Vždyť ještě včera tu byly stovky sov.

Zloději?

Dawsonka tento nápad smetla ze stolu nakrčením nosu.

Pravda, kdo by kradl sovy… To se musí oznámit Nimovi!

Stejně rázně jako přišla, madam Dawson i odešla.

Rázovala si to dokonce tak vydatně, že málem smetla u vchodu do sovince muže, jehož se vydala hledat.

„Nime!“ Dawsonka se zaradovala.

Nimrandir Elénére, vytuněný magič a nejvyšší brada (alespoň tak si Dawsonka pamatovala jeho tituly), uskočil a vypadal… skoro provinile?

Dawsonka se vrhla po stopě jak hrabák po pokladu.

„Copak tu děláte, Nime?“

„Jdu poslat sovu.“ Znělo by to přesvědčivěji, kdyby Nimrandir neschovával hůlku za zády.

„No ne, a jakou? Když všechny někdo ukradl?“ Vyhrkla Any.

„Ukradl?“ Ředitel zněl překvapeně.

Dawsonka se plácla do čela. „Prostě jsou fuč. Jako kdyby tam nikdy ani nebyly.“

„Ach tak… a vy jste sem v té mlze trefila?“

„Sice to trvalo, ale jo.“

Nimrandir si prohrábl vousy a mumlal si něco o zdvojených osobnostech, konjunkci Marsu s Jupiterem, a chybách v matrixu.

„Nemějte strach, kolegyně, přijdu tomu na kloub.“ Jeho úsměv byl tak z 50% falešný. „Nemáte hodinu?“

Any se zaškaredila, protože se trefil.

Nim proklouznul kolem ní a ona se navrátila zpátky, tentokrát s mnohem menší zacházkou.

Zbytek dne byl podivně neuspokojivý. Sovy se neukázaly, studenti jako kdyby sami měli v hlavě mlhu. Na večeři byly špagety s kečupem, které musela uvařit sborovna, protože skřítci se odmítali dotknout čehokoli v kuchyni.

Nimrandir se zabarikádoval v ředitelně.

Bílé mléko kolem hradu se změnilo v neproniknutelnou tmu.

Any šla spát. Dawsonka se převalovala.

Hodiny ubíhaly.

Odbila dvanáctá.

Dawsonka s vydechnutím konečně spokojeně usnula.

Ráno se Any vzbudila do příjemného podzimního dne, cáry mlhy se povalovaly na pozemcích a mraky prosvítalo sluníčko.

Na úterý pěkný začátek dne.

Moment. Úterý?

Dawsonka si protřela oči a Any se oklepala.

Sešla k snídani, dýňové kafe a skořicoví šneci byli připraveni dokonale. Ale na vývěsce visela nová zpráva od pana ředitele:

Včerejšího dne došlo k časové anomálii a o půlnoci se hrad vrátil o 24 hodin zpět. Vše, co se včera událo, se nestalo.