Poslední závěť

Kde je mu konec?

„Cesta má přede mnou v dáli mizí,
každý krok v srdci mém zabolí,
zakrátko bude mi všechno cizí,
nespatřím své rodné údolí.“

Zpívaly nadšeně táborové děti pubertálního věku u ohně poslední den táboru. Poslední den byl vždycky ze všech nejlepší a nejhorší zároveň. Jednak všem bylo líto, že se zase rok s partou kamarádů neuvidí, loučení bylo mnohdy náročné. Na druhou stranu ale všichni mají spoustu nových přátel a zážitků.

„Zavolám: nashledanou, nashledanou,
nashledanou, rodné údolí,
Já volám: nashledanou, nashledanou,
při vzpomínce srdce zabolí.“

Dohaleká skupina poslední slova oblíbené písně, oheň plápolá, je docela teplá noc a všichni se obejmou a začnou se pomalu rozcházet do svých stanů či chatek. Některým se však ještě spát nechce, a tak tlachají a tlachají. Oheň pomalu uhasíná, až už téměř nehoří. Někteří vedoucí již odešli spát, jiní drží hlídku. Chlapce u ohně mají na dohled oka, stejně jako zbytek tábur, nevyhání je spát, přece jen je to poslední táborový den. A určitě to sami znáte… čím unavenější jsme a čím později je, tím víc nám všechny špatné a divné nápady přijdou jako skvělé.

A nebylo tomu jinak, a tak když zbylo u ohně „silné jádro“ (jak by řekl Pepa) a Kevin navrhl s absolutním entuziasmem v hlase: „Napíšeme si závěť!“, nebylo o čem. „Ale vždyť je nám teprve šestnáct!“ smál se Pepa a jakkoliv byl tento argument pádný, bral si do ruky pergamen a hledal brk. „A co tam napíšeme?“ dušoval se Aleš. „No cokoliv přece!“ velil tomu Kevin. „Nojó! Takový Lukyn tam třeba může napsat, že svěřuje své smradlavé ponožky Evě! Té budou beztak ještě vonět,“ utahoval si z Lukáše Pepek. „A máš po ptákách, chtěl jsem svůj majetek odkázat tobě,“ krčil rameny Lukáš. Všichni přemýšleli, co by po nich zůstalo, kdyby umřeli a komu by to chtělo věnovat.

První začal psát Pepa. Ten byl totiž vždycky se vším rychle hotový. Zatímco kluci zahleděně koukali na hvězdy, do ohně nebo do blba. Pepa si stoupnul a s hrdostí začal recitovat: „Já, Pepa Hradílek, zůstavuji veškerý svůj majetek svému psovi Baxovi.“ Kluci se smáli, což Pepu značně rozčílilo, myslel to totiž smrtelně vážně. „To dones právníkovi, jsem zvědavej, co ti na to řekne,“ cenil zuby Aleš. Neméně se řehnil taky Lukyn: „Nemůžeš přece odkázat svůj majetek psovi ty idiote!“ „Když to se ti dobře říká, když máš oba rodiče, dvě mladší sestry, které jsou laskavější než Merlin sám a okolo sebe lidi, kteří tě vždy podrží, ne všichni to tak máme,“ utrousil Pepa, který byl sice humorný od přírody, ale štěstí na rodinu a zázemí opravdu neměl. I to ale většinu času bral s úsměvem na tváři. „Stejně nás snad smrt v nejbližší době nečeká, nebo snad jo?“ pronesl Kevin moudře. „Hm,“ mávl rukou Pepa, „no nic hoši, já jdu na kutě. A vy moc neponocujte!“ Ostatní se ním sborově rozloučili. Kluci na sebe mávli a filosofovali dál.

„Stejně by mě hrozně zajímalo, co nás po smrti čeká,“ myslel víc než smrtelně vážně Aleš. „Nic, to je jasný,“ říkal mu Lukyn. „Ale co když…?“ Snažil se navázat Aleš, ale utnul ho Kevin: „Nemel blbosti.“ Ticho bylo jako balzám na duši. Jen zpěv ptáků a cvrklikání hmyzu. Lukyn zamával popsaným pergamenem a rozloučil se se zbylými táborníky. „Majetek asi ještě jednu noc počká, přece jen je to hypotetická hra, spánek ale ne, ale pro jistotu jsem tam napsal tvé jméno Aleši, máš z nás největší rozum a rozdělíš ho tak, jak bych si zajisté přál,“ usmál se Lukáš a pomalými kroky si to šinul ke stanu.

„Álo, máš strach ze smrti?“ ptal se Kevin Aleše, který už docela klepal kosu. „Ne,“ odpověděl Alda. „Proč?“ „Já ti nevím, teď jak o ní mluvíme a píšeme tu závět, cítím, jakože je to takové závazné, vždyť to může přijít každou chvíli, třeba na mě zítra spadne cihla ze střechy, nebo špatně spadnu ze schodů,“ Kevin začínal být paranoidní a Aleš to moc dobře viděl. „Hele tak pojďme spát, byla to jen blbá aktivita před spaním, i vyvolávat duchy by dávalo větší smysl,“ zvedl se Aleš a čekal na Kevina. Ten si ale tak jistý nebyl. „Takže ty tu závěť nenapíšeš?“ tázavě a trochu vyděšeně koukal na Aldu, který jen odvětil stručné: „Ne.“ Kevin rychle načmáral na papír jméno své sestry, opatrně jej podepsal a zvedl se. „Pověrčivý že?“ zeptal se Alda s pozdvihnutým obočím. A Kevin přikývl. Mávli na sebe a rozešli se ke svým stanům.

Chyběla poslední závěť, pergamen zůstal u ohně a kluci se šli před odjezdem domů z tábora rozloučit. Jeden z nich ale nebyl k nalezení. Aleš, který svou závěť nikdy nedopsal, se jakoby vytratil ze země pozemské. Žádné známky odchodu z táboru, žádné známky únosu, les pročesán, řeka probádána… a jediné, co po něm zbylo, byl prázdný papír a slova o pověrčivosti visející ve vzduchu.