Tempora mutantur

Už je to dlouho, co jsem si tuto dobrodružnou výpravu připravovala. Nebyla jsem na to sama, ale byla jsem hnacím motorem. A teď se to děje. Sedím u večeře a konverzují s rodiči, ovšem v duchu již slaňuji z okna dolů, kde by na mě měl čekat můj kamarád Felix.

„Co známky ve škole, Jasmine?“ upírají se na mě pronikavé oči mé mámy.

„Dobrý,“ odpovídám univerzálním slovem, které působí jako zaklínadlo, jelikož ani jeden z rodičů se již na nic neptá. Jediný rušivý element u stolu je teď momentálně má mladší sestra Peggy, která se rozhodla, že je velice zábavné mi okopávat holeně.

Okřiknu ji, a za to si obě vysluhujeme kázání plus celý týden mytí nádobí pro mě a vynášení odpadků pro ni. Zbytek večera plyne jako obvykle. Po jídle si odkrucuji svůj první den trestu s nádobím a poté se sestrou zavíráme v pokoji připravené ke spánku.

„Sladký sny, mrně.“

„Jsi hrozná, ségra. Zítra si se mnou hraješ na princeznu a budeš šašek,“ mumlá ospale a já se musím zasmát.

Ta malá opice si myslí, že jí něco dlužím, a přitom to byla ona, která do mě u stolu kopala. Zachumlávám se pod peřinu a začínám se modlit, aby Pegg vytuhla co nejrychleji. Ubíhají minuty, půl hodina, hodina a půl…

„Pegg, jsi vzhůru?“ šeptám otázku, ale odpovědi se mi nedostává – spí.

Musím se pousmát. Ačkoliv mě sestra někdy dokáže pěkně vytočit, mám ji moc ráda. S posledním ohlédnutím na její spící tělo, vytahuji ze své šatní skříně batoh a lano, po kterém se za pár vteřin spustím a zmizím nenávratně ve tmě.

Jeden konec provazu uvazuji ke dvěma nohám své postele, která je zapuštěná do zdi, a tak by neměl být problém, aby mě udržela.

„Hej, Bílý Havrane, jsi tam?“ ujišťuji se, že Felix dodržel své slovo, což se mi i následně potvrzuje, když slyším dvě krátká a podivná zakrákání. Pravdou je, že jsme to spolu trénovali, ale ani jeden z nás nezní ani jako havran, ani jakýkoliv jiný pták. Možná bych to spíše přirovnala žábě, která prochází pubertou, a právě jí mutuje hlas.

Cesta dolů jde hladce. Nikdo očividně mé opuštění baráku nezaznamenal. Opatrnosti ovšem není nikdy dost, a tak se do tichého hovoru pouštíme až dva bloky od nás.

„Jasmine, jsi si fakt jistá, že to chceme udělat?“ nervózně se mě Felix ptá a každou chvilku se ohlíží dozadu, jestli nás náhodou někdo nesleduje.

„No taaaakkk, nebuď jako malej. Jen se tam kouknem. Navíc ten barák je opuštěný minimálně půl století. Je to vzrůšo,“ rozjařeně ho táhnu za rukáv, aby neměl prostor si to rozmyslet. „Tady doprava. Je to zkratka. Budeme tam hneeddd… Už jsme tady,“ vydechnu údivem a mým tělem projíždí nával adrenalinu.

Před námi se tyčí polorozpadlý dům na okraji lesa, no dobře, spíše barabizna. Zahrada kolem je zarostlá, ale příjezdová cesta vypadá udržovaně, ačkoliv vím jistě, že tu nikdo nežije.

„Eee, Jas, já-já…,“ slyším, jak ztěžka polyká a najednou mám jeho ruku ve své dlani. Povzbudivě mu ji tisknu.

„Felixi, je to jen barák,“ rozsvěcuji baterku, kterou mířím na opadanou omítku. „Vidíš, není to nic děsivého. Cokoliv, na co si posvítíš, není pak tak strašidelný,“ používám svůj starý trik, který mám prověřený svou sestrou, když se bála tmy. „Lepší?“

„Jo, jasně. Tak jdeme?“

Asi se na mě snaží udělat dojem, a tak kývu mírně na souhlas. Vydáváme se po cestě z malých kamínků ke vchodovým dveřím. Sem tam nám štěrk zaskřípe pod nohami. Možná i to je důvod, proč jsem zatím nic neřekla. Ne, to bych kecala. Mé srdce zrychluje a čím blíže jsme, tím hůře se mi přemýšlí racionálně či snad optimisticky – mám strach. Cítím, že ruce nás obou se mírně potí, ale naše vzájemné sevření je pevné. Patnáct kroků ode dveří, sedm kroků, pět kroků, dva kroky…

Mám vyprahlá ústa a je mi zima, i když jsme uprostřed léta, a to není zima ani v noci. Zavírám oči a napřahuji svou volnou ruku ke klice ve tvaru koule. Pod rukou chladí a je zhrublá rzí, která se na ní za tu dobu usadila. Pohyb zápěstí doprava. Dveře povolují. Já oči stále zavřené. Když tu do mě něco šťouchá.

„Ááááá,“ nejsem schopná zabránit výkřiku, ke kterému se připojuje klučičí smích.

„A pak kdo se tady bojí, co?“ Felix drží baterku a baví se na můj účet. Asi mi to patří. Nastalá situace mě nutí se taky smát, a tak si dopřáváme chvilku na uklidnění.

„Tak fajn, jdeme,“ šeptáme oba odhodlaně a mizíme v útrobách obydlí.

Mé hodinky na pravé ruce se po mém první kroku rozsvěcí, jelikož hlásí půlnoc. Tuhle novinku si nechávám pro sebe. Vím, jak je Felix pověrčivý. Už jsme tady, už nic nezměníme. S touto myšlenkou se rozhlížím kolem.

Uvnitř je to mnohem, mnohem větší, než se zdálo zvenku. Vybavení, i přes nános prachu, vypadá přepychově. Je pravda, že jsem slyšela, že to tu kdysi patřilo zámožné rodině. Ovšem sotva jsem si dokázala představit tohle. I ta nejmenší skříňka či odkladný pultík jsou jemně zdobené nejspíše zlatem. Sem tam vidím prosvítat nějaký draze vypadající kamínek.

Nikde ani známka o nadpřirozenu. Možná jsem maličko zklamaná? Sedám si do kuchyně, kde je prostřeno. Místní obyvatelé nejspíše odešli ve spěchu. To se stává. Bubnuji prsty o desku stolu. Čekám, jestli něco vypátrá můj kamarád.

„Tak co? Něco zajímavého?“ vyzvídám u Felixe, který se právě vrací z knihovny.

„Nooo, jakože asi jo. Nevím. Je tam otevřená kniha v latině. Nerozumím tomu, ale mám pocit, jako kdybych ji MĚL přečíst,“ téměř třeští své tmavé oči.

„Ukaž mi ji. Třeba bychom ji vážně MĚLI číst,“ probouzí se ve mně touha objevit něco úžasného. Rázuji do místnosti, ze které vyšel. Slyším jeho kroky, což znamená, že ani on neprotestuje vůči mému rozhodnutí.

Na zaprášeném stole opravdu leží kniha. Dokonce pociťuji i to jisté nutkání, které popisoval Felix. Já na rozdíl od něj ale neváhám. Listuji rychle jednotlivými stránky, až se zastavují u jedné, která je vyvedena obzvláště zdobným písmem.

„Co se tam píše?“ Felix mi nakukuje přes rameno.

„Nevím, latinsky neumím. Ale tohle,“ ukazuji na zlatý nápis uprostřed stránky. „Mám to přečíst?“

„No jasně!“ Jeho horlivý tón napovídá tomu, že podlehl zvědavosti.

„Tak jooo,“ připravuji se ke zřetelnému přednesu. „Tempora mutantur et nos mutamur in illis.“

Sotva dozní slovo illis, prach kolem se zvedá a najednou…

Najednou jsme uprostřed kolbiště. Já s knihou v ruce a Felix přitisknutý na mém těle. Na tribunách kolem sedí dámy v nádherných zdobených šatech a okolo postávají nejspíše vesničané.

„Jasmine! JASMINE!!!“ Slyším hlas svého kamaráda, ale nejsem schopná se hnout.

Jsem příliš očarovaná tím, co se děje kolem nás a jako zázrakem mě Felix strhává stranou právě včas, než se dva rytíři ocitají v místě, kde jsme ještě před pár vteřinami byli my. Nevím proč, ale neděsí mě to. Spíše naopak. Věci mi docházejí rychle.

„FELIXI! VÍŠ, CO SE PRÁVĚ DĚJE!? MY JSME V MINULOSTI! NENÍ TO BOŽÍ?“ Téměř se zalykám nadšením a než se stačí k něčemu Felix vyjádřit, zopakuji formuli z knihy.

Tentokrát se ocitáme v zákopu na bojovém poli a je to právě Felix, který mě popostrkuje k tomu, abych znovu přečetla ona slova, a tak střídáme jednotlivá historická období. Někde se zdržujeme déle, jinde se zase ani neohřejeme.

„Už bychom se měli vrátit, Jas,“ naléhá na mě zrovna uprostřed císařského plesu, který pořádá Sissi – má oblíbená panovnice.

„Vydrž ještě chvilku. Zrovna má přijít,“ šeptám mu vzrušeně a proplétám se v davu.

Oba jsme středem pozornosti. No, není se čemu divit. Všichni mají róby a jsou nazdobení a my? My máme oblečení, které oni ani neznají.

„Přivítejte císařovnu,“ hlásá zvučný hlas a v davu to šumí.

Pozornost kolem nás polevuje, a tak jsme schopní dostat se úplně do popředí dění. Zdobné dveře do sálu se otevírají a v nich se objevuje útlá, ženská postava.

„Pane bože, je vážně nádherná,“ vydechuji ryzím údivem.

Cítím, jak mě něčí ruce táhnou dolů. Ach, chápu! Maličko klesám v kolenou a pokouším se napodobit poklonu ostatních. Koutkem oka vidím Felixe, jak se snaží skrývat za sukni jedné z dam. Jedna strana mé osobnosti má chuť ho jít podpořit, ovšem ta zvědavá se nemá k ničemu. Stojím skloněná a pozoruji, jak přede mnou pluje ladnou chůzí Alžběta Bavorská. Stále tomu nemůžu uvěřit!

„Má paní,“ vyhrkávám ze sebe dříve, než si stačím uvědomit, jak velkou chybu jsem právě udělala.

Cítím, jak se na mě upírají oči všech přítomných. Sem tam zaznívá pohoršené povzdechnutí, které muselo být pilně nacvičováno, jak dokonale zní. Mela se sbíhá hrozně rychle. Stráže naproti mně, kolečko dam a vznešených pánů kolem mě. A najednou oči, které tak dobře znám.

„Já ti říkal, že už máme jít,“ s vyčítavým pohledem mi bere Felix knihu z ruky a opakuje magická slova, která nás dostávají mimo nebezpečí.

Jsme na dvorku, jsme uprostřed tržiště, kde se všichni překřikují neznámým jazykem, jsme v letadle a řítíme se přímo dolů. V opakování zaklínadla se střídáme dle situace. Zkoušíme to poprvé, podruhé, podesáté, ale ne a ne narazit na opuštěný dům, kde naše cesta začala. Mé veselí pomalu střídá jen prachsprostý strach. Strach z toho, že už nikdy…

„Jas-Jasmine,“ koktá zděšeně Felix, jelikož nám oběma dochází jedna nezvratná věc.

Jsme ztraceni v čase. Stále prostřený stůl začíná dávat děsivý smysl…