Zašitá ponožka

Barbar Moran seděl v dřevěném křesle hned u krbu. Za ním byly navršeny kožešiny, aby se mu sedělo měkce. Do místnosti, i přes okna chráněná okenicemi, pronikalo prudké bubnování deště a vytí větru. Oheň vesele plápolal a Moran při jeho světle pečlivě zašíval ponožku.
Jeho prsty působily až nepatřičně obratně s drobnou jehlou, která se v nich téměř ztrácela. Jeho mozoly měly mozoly, a drobné jizvičky mu křižovaly ruce tak hustě, až vytvářely téměř jednolitou plochu.
Jehla se rytmicky zabořovala a vynořovala z ponožky.

Jako všechno Moranovo oblečení, i ponožka se vyznačovala nápadnou kvalitou, ač hojně zkoušenou barbarovým životním stylem. Teď se stala obětí jednoho velmi neodbytného skřeta, který se pokusil zakousnout se Moranovi do kotníku. Už z ponožky pečlivě vyprostil všechny skřetovy zuby, ale množství drobných děr ho věru nepotěšilo.
Barbar zaznamenal tiché šouravé kroky hostinského, a ty mu na náladě také nepřidaly. Ten směšný mužíček ho odpoledne odmítl ubytovat s tím, že v této fázi měsíce je hostinec vždy zavřený. Nechodí mu totiž žádní hosté. Dokonce se mu pokusil zabouchnout dveře před nosem, ale Morana by nezastavily dveře ani zajištěné závorou.
S grácií sobě vlastní hostinského odsunul stranou a rozhlédl se po prázdném lokálu. Alespoň tedy nelhal. Mužíček hartusil, spílal, a nakonec Morana prosil, aby odešel. Že prý ve vesnici není bezpečno.
Nebylo.
Moran momentálně představoval hostinského akutní ohrožení na životě, pokud nepřestane žvanit a nenachystá mu jídlo.
Mužíček hlasitě polknul, otočil se na patě a zamířil do kuchyně.
Netrvalo dlouho a hostincem se začala rozlévat vůně pečených placek, kysaného zelí, a uzeného masa. Barbarovi mohutně zakručelo v břiše, ale ignoroval to. Rozdělal oheň.
To se stalo odpoledne.
„Chceš něco?“ Zabručel Moran a ironie toho, že se na to ptá hostinského mu zcela ušla.
„Ehm, tedy…“ mužíček si nervózně prohrábl knír a odkašlal si, „můžu vám rozestlat ve sklepě, je tam dost místa pro nás oba.“
„Ve sklepě?“ Moranovo obočí vylétlo jeho zvrásněným čelem nahoru.
„No, víte…“ znovu zaznělo odkašlání, „je to to nejbezpečnější místo v domě!“
„Spokojím se s vaším nejlepším pokojem a velkou postelí,“ prohlásil nesmlouvavě barbar a cvrnknul po hostinském zlatou mincí.
Ten ji rychlostí blesku shrábnul ještě točící se ve vzduchu a urychleně schoval někde na své osobě. I na Moranovy oči to provedl velmi hbitě, ale tak to uměla spousta hostinských.
„Jak si přejete.“ Odešel, ale barbar zaslechl ještě jemné mumlání o sebevražedných bláznech a svalnatých mamelucích.
Ponožku již měl téměř hotovou, ale došla mu nit.
Déšť mezitím téměř ustal a vytí větru nahradilo vytí jiného druhu.
Moran otráveně zakroutil očima. Jako kdyby nemohl vydržet do zítřka. Zahradil dohořívající oheň umně zdobenou zástěnou, aby místnost zcela nevychladla, a šel na kutě. Šití mohlo počkat, ve vaku na něj čekal čistý pár.
Spal jak extrémně svalnaté miminko.

Druhého dne ráno už na něj na stole čekala nachystaná bohatá snídaně. Hostinský, plný radosti, že přežil noc, mu uvařil šest vajec a namazal tři pořádné krajíce chleba tlustou vrstvou másla a medu.
Moranovi to náladu znatelně vylepšilo.
„Vydáte se zase na cestu, pane? Rád vám zabalím.“ Barometr nálady opět zamířil dolů.
„Nikam nespěchám.“
„Ale pane… dneska je přece –“
„Půjdu nakupovat.“

Vesnice jako kdyby se mžouravě probírala do nového dne. Ve tvářích vesničanů se zračila úleva smíchaná s obavami, co přinese další noc. Jednomu z domů se všichni vyhýbali pohledem a Moran si nemohl nevšimnout škrábanců a vyražených dveří. Střeva už očividně stihli vesničani uklidit, ale barbar pár kousků překročil v místech, kde se potrhala nebo byla zašlapána do bláta.
Všichni v černém, pobledlí a zasmušilí, jako někdo, kdo prožívá svou nejhorší noční můru stále dokola, ale každý večer se ukládá ke spánku. Barbar znechuceně potřásl hlavou. Ale že by si najali profesionála, to je ani nenapadne.
Krám našel rychle.
Kupcová se ani nenamáhala vystavit své zboží, aby přilákala zákazníky. Ani to přírodní, jak zklamaně zjistil Moran, když se jí kradmo pokusil mrknout do výstřihu. Všichni tu chodili zahalení jako o pohřbu. Po třech měsících v hustých lesích kolem Bologradu doufal ve veselejší společnost.
Nití ale měla přehršel a Moran si dokonce pořídil několik vyšívacích bavlnek. Obzvláště ho zaujaly ty se stříbrnými vlákny. Ponožky měl tmavě hnědé, budou se na nich skvěle výjimat.
„Rozměnila byste mi?“ Zeptal se a na stůl vyskládal dvacet zlatých.
Žena ho poslala za kupcem.

Moran seděl opět u ohně. Do oken chráněných okenicemi tentokrát déšť nebušil. Ticho přerušovalo jen táhlé vytí.
Vyšívací jehla na zašité ponožce právě dokončovala první řadu drobných seker.
Hostinský se už tři hodiny schovával ve sklepě.
Dveře se otřásly.
Moran s povzdechem utáhl uzlík, pečlivě uložil jehlu do pouzdra a bavlnky schoval do vaku.
Mohutné škrábání se ozývalo od vstupu do hostince, jako kdyby se někdo snažil otevřít dveře tlapou. Pak se znovu otřásly.
Barbar pohladil vzor na ponožce, pak vzal svůj značně naditý měšec a jeho obsah do ponožky přesypal. Několikrát ponožkou zakroutil, ach, jak ta se vytáhne, a udělal na konci uzel.
Dveře začaly povolovat a ze sklepa se ozývala ozvěna rychle drmolených modliteb.
Moran vstal.
Dveře s rachotem přeletěly půl místnosti a následoval je mohutný stín.
Vlkodlak dopadl na všechny čtyři a při pohledu na Morana táhle zavrčel.
„Zlý pes.“ Řekl Moran.
Vlkodlak si odfrkl. Srst měl hustou a lesklou, očividně ho vesnice dobře živila. Velikostí připomínal statného vola.
„Dej pac.“ Barbar se usmál.
Vlkodlak vyrazil proti němu a dvěma mohutnými skoky mezi nimi vymazal vzdálenost. Tlamou chňapnul Moranovi po krku a tesáky se mu pokusil rozpárat břicho.
Barbar lehkým krokem uskočil a rozmáchl se ponožkou.
Rána dopadla vlkodlakovi přímo mezi oči.
Lebka křupla. V ponožce to zacinkalo.
Vlkodlak se svalil.
Moran mu uštědřil ještě jednu ránu. To jen tak pro jistotu.
„Vylez. Je po něm.“ Zavolal směrem ke sklepu.

Hostinskému bylo třeba nechat, že skutečně vylezl sám od sebe. Páchl trochu močí, ale to se při tom leknutí z vyražených dveří dalo snadno pochopit.
Při pohledu na vlkodlačí tělo mu div že nevypadly oči z důlků.
„Jak jsi to, pane, dokázal?“
Moran neodpověděl. Přesypal právě všechny stříbrňáky zpátky do měšce a teď s nelibostí zjistil, že mu novou výšivku kazí části vlkodlačího mozku.
„Kde je tady prádelna?“