Světluška

Letěla pomalu mezi stébly trávy a hledala vhodné místo na spaní. Obzor už se pomalu barvil do růžova, již brzy vyjde slunce. Její práce pro dnešek skončila. Byla už tak unavená, že usedla na spadlý list a usnula. Cítila se poslední dobou tak osaměle. Už jsou to týdny, kdy naposledy potkala někoho svého druhu. Kdysi jich bývala celá kolonie. Jedna velká světélkující rodina. Po nocích pořádali večírky na louce pod lesem a ve dne spávali v měkkém mechu. Postupně jich ale ubývalo – někteří odešli stářím, jiní se stali potravou, další pochytali lidé pro své pobavení do sklenic. Až zůstala jen jediná. Opustila palouk u lesa, najednou jí to tam připadalo veliké a cizí. Musela si najít nový domov.

 Den se chýlil ke konci a ona se pomalu probouzela. Dnes by se mohla zkusit poohlédnout po někom, s kým budou noci znovu trochu zábavnější. Čas by jí lépe utíkal s někým dalším. Přes den jsou louky plné hmyzu, ale vždy byla příliš ospalá, aby se mohla s někým seznámit nebo dokonce cokoliv zažít. Bylo by tak krásné se třeba proletět nad květinami s partou motýlů nebo pomoci včelám sesbírat plnou náruč pylu. Na to však nemá přes den energii. Navíc slunce je tak zářivé, tak žhavé. Pro ni budou vždy nejlepšími přáteli studený měsíc a vzdálené hvězdy. Protáhla si křídla, zavrtěla rozsvíceným zadečkem a vyletěla na cestu. Míjela nízké dřeviny a schovala se, když slyšela prolétat hejno netopýrů. Najednou se zarazila, když uslyšela podivný zvuk. Takové zvláštní funění a dupot drobných nožiček. Vyhlédla zpod listu ostružiny, kam se ukryla a zahlédla, jak se mezi šlahouny proplétá ježčí rodina. Vypadali tak spokojeně a jednotně. Záviděla jim. Už se chtěla otočit a letět pryč, když si všimla, že na konci řady šel úplně malinký ježeček. Za ostatními trochu zaostával, protože se u všeho možného zastavoval, aby to prozkoumal.  Najednou si všiml i malé světlušky a zvědavě přišel blíž. Notnou chvíli se pozorovali, ježek si broučka i opatrně očuchal a vypadalo to, že v sobě našli zvláštní zalíbení. Najednou si uvědomil, že neslyší žádné funění. Otočil se, ale všichni byli pryč. Vyděšeně se podíval na světlušku, otočil se a utíkal, co mu malé nožky stačily. Drobná světélkující tečka se rozletěla za ním a koukala z výšky kolem sebe. Ale ježci nebyli nikde ani vidět, ani slyšet. Jak dlouho stáli u ostružiníku? Nevěděli. Co se ale zdálo být jasné, že nyní jsou nejspíš parťáci. Sami, ale spolu. A tak započalo nové dobrodružství pro oba.

 Noc co noc zkoumali temný svět kolem sebe. Den co den se společně ukládali ke spánku. Světluška už nemusela hledat, kam se schová před predátory. Schoulila se do ježčích bodlin, ježek se skulil do klubíčka mezi spadané listí nebo větvičky a oba tak čerpali síly na další probdělou noc. Týdny plynuly, a zatímco mladý bodlináč rostl a sílil, malá světluška byla čím dál unavenější, pomalejší. Byly noci, kdy si na několik okamžiků musela sednout na stéblo trávy a odpočívat, zatímco její kamarád běhal kolem a objevoval krajinu. Jedné velmi temné noci, kdy z měsíce byl pouhý srpeček a vše kolem bylo zahaleno větší černotou než jindy, musela odpočívat o dost více než předtím. Cítila, jak z ní pomalu prchá energie a věděla, že nastává její čas. Světélko jí pomalu, ale jistě zhasínalo. Usedla do mechu a pohlédla na oblohu. I hvězdy jakoby soucítily s malou světluškou a byly sotva vidět. Tiše na ně hleděla. Její kamarád byl zrovna v lese na obhlídce, kam ho poslala. Nechtěla, aby ji takto viděl. Noc pomalu ustupovala a na obzoru se objevil tenoučký proužek světla. Jak slunce stoupalo na oblohu, a první paprsky ozařovaly les, světluška pomalu zavírala oči. Když se i poslední paprsek ranního sluníčka vynořil zpoza obzoru a dopadl na orosený mech, byl svědkem už jen drobného broučka, kterému jeho lampička zhasla navždy.

 Mladý ježek se unavený vracel z výpravy a hledal svou malou světélkující kamarádku. Nikdo však nereagoval na smluvený signál. Světluška byla pryč. Když zavíral oči a choulil se do klubíčka, věděl, že zůstal znovu úplně sám.