Chycená zlatonka

 

Zmijozel vedl nad Nebelvírem již o sto třicet bodů. Martin na svém koštěti poletoval po hřišti a snažil se najít zlatonku. Už byl nejvyšší čas ji chytit.

Náhle kolem něj prosvištěl camrál. Nešťastně pozoroval, jak prolétá nebelvírskou obručí. A v tom si jí všiml. Vznášela se přímo vedle červené kapitánky Jane vedle brány.

Martin vystartoval a pustil se za ní. Zlatonka mávala malými křidélky, jak mohla, aby Martinovi unikla. Ten však dal do letu všechno a než se zlatonka, hráči, diváci i komentátor nadáli, držel Martin malý třepetající míček v ruce. Nebelvír zvítězil.

Po oslavném obejmutí s celým týmem se Martin odešel převléknout do šatny. Svou první chycenou zlatonku v životě si zastrčil do kapsy kalhot a pomalu se vydal k hradu.

Umíral hlady, a tak si to namířil rovnou do Velké síně na oběd.

„Kéž by tak byli pečení holubi,“ říkal si, když otevíral dveře do Síně. Měl na ně velkou chuť. Jaké pro něj bylo příjemné překvapení, když se holubi skutečně na prostřených stolech nacházeli.

Při obědě přemýšlel nad tím, že mu ještě chybí vyluštit čaroku do Týdenní výzvy. Čaroku mu nikdy moc nešlo, ale řekl si, že mu nikam neuteče a rozhodl se, že se do Prasinek vypraví až po tom, co se trochu prospí. Přece jen ho téměř dvouhodinový zápas celkem unavil.

Když se zhruba po hodině spánku probudil, vyrazil hned do Prasinek, aby měl čaroku co nejdříve za sebou.

Kupodivu mu luštění šlo jako po másle. Během pěti minut byla celá tabulka zaplněna správnými čísly na správných místech.

Zvedl se a se zlatonkou stále v kapse se rozběhl zpátky do hradu do kolejní místnosti, aby si otevřel zaslouženou truhličku s pokladem.

Stál nad otevřenou truhlou a nevěřil svým očím. Je to vůbec možné? Tolik štěstí během jednoho dne? Na dně truhly zářil Zlatý kupón. Vstupenka do VIP sekce Kouzelného kadeřnictví na Příčné ulici. Tak dlouho si ten kupón přál.

Podíval se oknem na věžní hodiny – ještě to stihne. A rovnou od truhličky utíkal na Příčnou ulici.

Do kadeřnictví přímo vletěl a majitelce obchodu Zlatý kupón do ruky málem vrazil.

Majitelka si kupón chvíli prohlížela a obracela ho sem a tam. Poté zvedla hlavu a podívala se na Martina pichlavým pohledem.

„Myslíš si, že jsi vtipnej?“ udeřila na Martina.

Zářivý úsměv od ucha k uchu Martinovi z tváře zmizel během nanosekundy.

„Ne, proč?“ zeptal se zmateně.

„Tak si běž dělat srandičky někam jinam! A vrať se až s pravým kupónem!“

Vystrčila Martina ze dveří a zabouchla mu dveře před nosem.

Martin stál na ulici jako opařený. Co to má znamenat? To jim pan ředitel dává do truhliček falešné kupóny? Smutně se šoural k hradu.

Stoupal do kopce po školních pozemcích a i přes svou náladu pod psa si nemohl nevšimnout, že se na něj všichni přítomní dívají a šuškají si. To už se snad ta jeho aféra v kadeřnictví dostala tak rychle až sem?

Schoval hlavu mezi ramena a pospíchal dál ke vstupu do hradu.

„Hele ho, švindlíře,“ zaslechl za sebou, „akorát nám děláš ostudu!“

To už bylo příliš. Otočil se a na nebelvírského studenta šestého ročníku spustil: „Zmlkni! Já nepodvádím! Ten falešný kupón jsem našel v truhle Týdenní výzvy!“

Červený student vypadal zmateně.

„O čem to mluvíš? Jakej kupón? Já mluvím o tom rychle vyluštěném čaroku. Chceš snad říct, že se z tebe stal přes noc genius? Každej ví, že seš na luštění tupej!“

Na odpověď se Martin nezmohl. Sám nevěděl, jak mohl čaroku tak rychle vyluštit. Otočil se a dal se do běhu.

Už když vstupoval do hradu, začalo ho bolet břicho. Během chvilky byla bolest tak k nevydržení, že se sám dostavil na ošetřovnu.

„Vypadá to, že Vám vůbec nesedli ti pečení holubi,“ usoudila lékouzelnice madam Oresta, když si Martina pečlivě prohlédla. „Radši si Vás tu nechám přes noc,“ dodala.

Po vypití léčivého lektvaru ležel Martin v posteli, díval se na obrazy pověšené na zdech ošetřovny a bylo mu do pláče. Co se to jen všechno stalo? A proč?

Ozvalo se zaklepání na dveře a do místnosti vstoupila nebelvírská kolejní ředitelka madam Hekatea.

„Paní profesorko!“ pokusil se Martin na posteli posadit.

Madam Hekatea mu položila ruku na rameno.

„Jen klidně ležte, pane Martine, odpočívejte. Už je Vám lépe?“ zeptala se a posadila se na vedlejší postel.

Martin kývnul hlavou na znamení souhlasu.

„Břicho Vás už tedy nebolí, to je dobře. Psychicky to ale ještě pořád není ono, že?“ pravila se starostí v očích. „Co se všechno dnes stalo?“

A tak jí Martin pověděl vše o pečených holubech, čaroku i o Zlatém kupónu. Madam Hekatea celou dobu chápavě přikyvovala. Nechala ho všechno převyprávět a až poté promluvila.

„Na něco jste ale zapomněl. Na to nejdůležitější. Co se dnes ještě stalo?“

Martin nechápal, a tak paní profesorka ukázala prstem na kapsu jeho kalhot přehozených přes opodál stojící židli.

„Ach ano, zlatonka,“ řekl posmutněle. Přes všechny události, které se po ranním zápase odehrály, na ni úplně zapomněl.

Paní profesorka se nadechla.

„Každý chytač si svou první chycenou zlatonku nechává. Nikdy ale není dobré nosit ji u sebe. Historie už párkrát ukázala, že zlatonky tu a tam přináší štěstí, avšak pomíjivé. Skutečně jste se nestal géniem přes noc,“ usmála se madam Hekatea, „to chycená zlatonka Vám čaroku pomohla vyluštit. Avšak za cenu obvinění z podvádění. Zlatý kupón byste bez zlatonky v kapse také v truhličce nenašel. Pan ředitel skutečně padělky studentům nerozdává.“

Kolejní ředitelka se usmála ještě více a hladila Martina po ruce.

„Dokonce ani pečení holubi nebyli k obědu podáváni náhodou. A podívejte, kam Vás dostali,“ rozhlédla se po ošetřovně. „Pokud Vám mohu poradit, schovejte si zlatonku do krabičky a až si budete chtít připomenout ten šťastný okamžik, kdy jste ji chytil a co je důležitější – vyhrál jste tím zápas,“ řekla se zdviženým ukazováčkem, „otevřete krabičku, zlatonku si na chvíli vezměte do ruky, ale pak ji zase do krabičky vraťte.“

Vstala ze židle a mateřským hlasem dodala: „A nebojte, všechno bude dobré. Slečně Annye se při dnešní večeři omylem podařilo trefit dýňovou bombou přímo pana ředitele. Hradní tamtamy už mají jiné starosti.“

S úsměvem na Martina mrkla a odešla. Martin zůstal na ošetřovně znovu sám. Tentokrát však s mnohem, mnohem lepší náladou.

„Všechno bude dobré,“ nahlas zopakoval slova madam kolejní. A najednou si uvědomil, že chycená zlatonka mu sice plnila přání, ale hlavně mu připomněla, že to, co už má a umí, je mnohem cennější.