Zelený smaragd

 

Byla jednou jedna dívka jménem Alina, která žila se svými rodiči na zámku. Slavila právě své osmnácté narozeniny, ale vesele vůbec nevypadala. S neutrálním výrazem ve tváři zkoumala své špičky a nevěděla, co dělat. Proč, ptáte se? 

Vše to začalo, když byla Alina ještě malé mimino. Její matka si přizvala sudičky, které jí měly přisoudit jen ty nejkrásnější věštby. Jedna ze sudiček však právě prožívala velmi těžkou životní situaci, která se vymykala její kontrole a nebyla schopná přát ostatním nic hezkého. Toho si ale nevšímavá matka Aliny nevšimla, zajímala se jen o to, jestli sudičky dorazí.

V onen den všechny samozřejmě dorazily a sudby mohly započít.

,,Já, sudička první, ti přeji zdraví, které přetrvá po tvůj celičký život.”

,,Já, sudička druhá, ti přeji spřízněnou duši, která tě bude dělat šťastnou.”

,,A já, sudička třetí, ti přeji život bez radosti, když v tvé blízkosti nebude zelený smaragd,” vyřkla poslední sudička a všechny pohledy se náhle upřely přímo na ni. Nikdo nevěděl, co říci, jak reagovat a zachovat se. Otec Aliny se vzpamatoval jako první a třetí sudičku ihned vykázal ze zámku. Matka se mezitím seběhla k plačící dcerce a přidala se k jejímu nářku.

Rodiče se samozřejmě hned začali shánět po zelených smaragdech, ale vypadalo to, že se všechny z tohoto světa doslova vypařily. Byla i vyhlášená obrovská odměna za nalezení zeleného smaragdu, ale ani to nepomohlo. Zelené smaragdy nikde.

Alina celé své dětství prožila bez radosti, bez schopnosti upřímného úsměvu či smíchu. To způsobilo, že neměla příliš přátel. Nikdo se nechtěl bavit s holkou, která se neumí radovat. Trávila tedy většinu svého času zavřená v zámku. Jediní lidé mimo rodinu, kteří s ní chtěli mluvit, bylo služebnictvo. Nejčastěji si Alina povídala se služebnou Annou, která tu pro ni vždy byla a ráda jí dělala společnost. Nevadilo jí, že nemůže spatřit upřímný úsměv z jejích úst. Alina se možná nemohla radovat, ale o vážných tématech dokázala diskutovat přímo perfektně a skvěle chápala negativní pocity.

A takto to trvalo až do jejích osmnáctých narozenin.

,,Toto je naše nová služebná Phoebe. Phoebe, naše dcera Alina,” usmál se otec a pokynul děvčatům, aby si podala ruce. 

,,Krásné odpoledne, slečno Alino,” pousmála se nová služebná.

,,Však jsme podobně staré, nemusíš mi vykat.”

,,Aha, dobře, tak tedy krásné odpoledne, Alino.” 

Alina se jen pousmála. K pousmání se však nemusela nutit, přišlo jaksi přirozeně. Bylo to vůbec možné? Upřímný úsměv? Jak?

Alina o svém pousmání přemýšlela celý den, celý večer a v noci nemohla usnout. Vydala se tedy do společenské místnosti za účelem četby. Když nemůže spát, tak se alespoň posune v ději své oblíbené knihy zvané Harry Potter a Vězeň z Azkabanu. Četla ji snad již desetkrát a nemohla přestat. 

Ve společenské místnosti však někdo seděl. Neznámá seděla v křesle, kde obvykle sedávala Alina a držela v ruce již zmíněnou knihu. Alina si odkašlala a dotyčná se otočila. Phoebe.

,,Oh, dobrý večer. Sakra, promiň, sedím ti v křesle? Hned se zvednu! Tu knihu jsem nevzala, přísahám, jen tu ležela, tak jsem si ji půjčila. Je skvělá! Ale pokud na ni nemám sahat, tak už pochopitelně nebudu. Sakra. Je tvoje? Moc se omlouvám! Měla jsem se nejprve zeptat, ach jo, já jen vše kazím. Jako služebná tu vlastně ani nemám, co dělat, sakra, odpusť prosím,” vybreptala ze sebe v rychlém tempu Phoebe.

Alina se neudržela a hlasitě se rozesmála. Vůbec jí nevadilo, že se tam Phoebe nacházela, nic z toho jí nevadilo. Bylo to spíše komické. Počkat. Komické? Ale Alina přeci nemůže cítit radost. Nebo… může? 

,,Můžeš tu být, můžeš číst mou knihu, můžeš všechno,” odpověděla ve smíchu Alina.

,,Smích ti sluší, proč se nesměješ častěji? To ta oslava byla tak strašná?” Takže Phoebe neslyšela o její kletbě, to byla novinka.

,,Já- já se směji, jen mi v tu dobu do smíchu nebylo. A vůbec, to teď nechci řešit, nechceš si tu knihu číst společně? Je to má nejoblíbenější, četla jsem ji už snad desetkrát.”

,,Chci!”

Dívky se vedle sebe posadily na pohovku, položily mezi sebe knihu a každá ji z jedné strany držela. To je však po chvíli přestalo bavit, tak si knihu do ruky vzala Alina a Phoebe se o ni opřela. Během pár minut Phoebe usnula. Alina to však zaregistrovala až po přečtení následujících 50 stran. Opatrně se snažila nadzvednout hlavu Phoebe, ale nechtěla ji probudit. Rozhodla se tedy pro spánek na gauči. Opřela se svou hlavou o hlavu Phoebe a během pár vteřin spala též.

Od tohoto večera spolu dívky začaly trávit více času a nebylo dne, kdy by se neviděly. Phoebe u nich pracovala jako služebná po většinu svého volného času a ve zbytku volného času se potulovala s Alinou po zámku. 

,,Tohle je moje praprababička, Emmeline,” ukázala na jeden z obrazů na chodbě Alina.

,,Krásná. Je vidět, že je ta krása dědičná.”

Alina nevěděla, jak na to odpovědět, tak jen Phoebe jemně praštila do ramene a zasmála se.

,,No co, mluvím pravdu. A kdo je tohle?” ukázala Phoebe na jiný obraz.

,,To je můj prastrýc. Nic o něm však nevím, nikdo o něm nechce mluvit.” 

Dívky u obrazů strávily poměrně dlouhou dobu, poté se přesunuly do společenské místnosti, jak to většinou dělávaly a pokračovaly ve čtení Harryho Pottera.

Alina v přítomnosti Phoebe vypadala tak šťastná, usmívala se, smála se a bylo to upřímné. To vzbudilo značnou pozornost obou rodičů Aliny a začali Phoebe podezřívat z nepřiznaného vlastnictví zeleného smaragdu. Jak jinak by také mohla být Alina šťastná?

Oba se rozhodli do toho prozatím nezasahovat, jejich dcerka byla šťastná a konečně se upřímně smála, to bylo to hlavní. 

Postupně se nad tím však začínali zamýšlet více a přestávalo se jim to líbit. Vyzvali tedy Phoebe k soukromé konverzaci.

,,Víme, že máš zelený smaragd,” odhalil hned otec.

,,Prosím? Žádný zelený smaragd nemám, nechápu, o čem to mluvíte.”

,,Zapíráním si nepomůžeš. Naše dcera se směje, musíš zelený smaragd mít.”

,,Já se moc omlouvám, ale opravdu vám teď nerozumím. Co s tím má společného Alina?”

,,Buď přiznáš pravdu, nebo budeš vyhoštěna a jakýkoliv styk s Alinou ti bude zakázán. Tak si to pořádně promysli,” rozhodně pronesl otec.

,,Ale já vám nelžu, pane, to bych si nikdy nedovolila. Zelený smaragd nemám a celou tuto situaci nechápu, omlouvám se.”

,,A dost. Neřekneš pravdu, dobře, ale kliď se mi z cesty. A k naší rodině už se nikdy nepřibližuj.”

Phoebe se snažila objasnit, že opravdu nic neví, ale se slovem otce Aliny nebylo možné hnout. Phoebe byla donucena okamžitě opustit zámek a všechny cesty zpět jí byly uzavřeny.

Alina se po Phoebe hned onoho večera začala shánět, měly totiž naplánovanou schůzku.

,,Phoebe odešla, nechce mít s naší rodinou už nic společného. Respektuj to prosím, Alí,” odvětil otec, když se ho Alina zeptala.

Alina ihned utekla do svého pokoje, nemohla tomu uvěřit. Phoebe? Opustit ji? Sevřelo se jí srdce, dech se jí rychlým tempem zrychloval a cítila, jak se klepe. Bez Phoebe to nemohla zvládnout, Phoebe byla její jedinou radostí, jediným štěstím. Bez ní to nepůjde. Alina se začala hrabat v šuplících ve snaze něco najít. Úplně na dně objevila dýku a v tu chvíli se jí smrt zdála jako to nejlepší východisko. Otočila hrot na sebe a probodla své srdce. Na místě byla mrtvá. 

Matka, která se za ní později vydala, aby si s ní promluvila, ji nalezla již dávno zesnulou. V bezvládném těle byla zapíchnuta dýka, kterou Alina dostala ke svým osmnáctým narozeninám. Dýku, která byla ozdobena zelenými smaragdy.