Paní jezera

Kapky vody padaly do jezera a já jsem se nad něj nenápadně nakláněla. Kapuci jsem si stáhla víc do obličeje a klepala jsem dál vytrvale kosu. Podzimní dny byly chladné a vítr foukal už velmi studený, navíc jsem takhle nad jezerem už stála dobrou půl hodinu. Zebala mě hlavně hlava, která byla zoufale už řádnou chvilku plešatá, ale stále převládala nejistota do neznámých končin jezera skočit a popasovat se s tím, co by tam na mě mohlo čekat. Chodím se k jezeru dívat často – za sluníčka, za deště, ráno i večer, ale vůle a odvaha mi chybí. Hledám v sobě kapku nebelvírské krve, ale bohužel té mi nebylo dáno do vínku. Zbaběle se otočím zády k jezeru a ke kapkám deště, které mi stékají po obličeji, se přidají i slzy. To neumím zatnout zuby a překonat se? Ani když jde o dobrou věc? Zdá se, že ne.

Večer nemůžu spát, jsem sebou zklamaná, žaberník bych nejraději předala statečnějším, a že jich je v tom zástupu zájemců víc než dost. Mám pocit, že to nemůžu zvládnout, ale uvnitř vlastně přemýšlím, čeho se obávám. Hodiny na astronomické věži odbíjí půlnoc a má zoufalost a bezmoc by se dala krájet. Jak vůbec může taková hloupost člověkem tam moc zamávat? Myšlenky mě ohlodaly už skoro do morku kostí a jsem vyčerpaná. Sype se to jedno za druhým a tohle je poslední kapka. Pohladím se po místě, kde dřív rostly vlasy a nasupená se zvednu. Nechávám si pyžamo, a přestože je opravdu řádná zima, neobtěžuji vzít si ani holínky, čehož nezačnu litovat ani, když se mi noha zaboří poprvé do kaluže a následně do bahna. Vlastně to je docela příjemné. Kdyby mě někdo potkal, nejsem schopná promluvit, tak moc jsem strnulá a ztuhlá úzkostí. Svírá se mi hrudník, špatně se mi dýchá – mám z vody zkrátka strach! Odmalička a co víc… tady nejde o vodu, ale o noření se hluboko do ní.

Chloupky na rukách mi stojí v pozoru a nabíhá mi husí kůže. Jestli ze strachu nebo zimy, to však už nevím. V ruce třímajíc žaberník nepozorovaně dojdu k jezeru. Spolu s promočeným pyžamem se nad něj znovu nakloním a jímá se mně nemilá závrať. Udělá se mi zle, jak z vody, tak ze mě samotné a pak… pak bezmyšlenkovitě udělám velký krok vpřed. S očima zavřenýma a oteklýma od pláče zadržím dech a pohladí mě hladina jezera. Nehýbu se. Pomalounku se nořím níž a níž. Svět jakoby se zastavil, chaos a hektičnost nadobro odešla, myšlenky zamrzly a kdybych už nikdy nevyplavala zpátky, ani by mi to nevadilo. Po chvíli jsem však nucená se zhluboka nadechnout. Šokem sebou trhnu a vidím před sebou jakési malé vodní víry. Nechtějí mě pustit dál, ale po čase se mi podaří najít si systém a mazaně nimi proplout. Hlava jako by mi vypla, tak trošku jsem doufala v hádanku, ale namísto hádanky se dostávám do části jezera, která je temnější snad ještě víc než ten zbytek. Nikde nikdo. Jakmile nikoho nevidím, více se mi zapojí další ze smyslů. Ale nic ani necítím až pak jako kdybych zaslechla jemný zpěv, zastřený přicházející zdaleka. Zamyšleně hledím ke dnu a po chvíli vidím stín. Couvnu. Píseň je slyšet víc a víc, stínů přibývá a já se pomalu loučím se svou existencí. Kdybych byla schopná se hnout, tak se štípnu, abych se probrala, jenomže i když se někdy plní sny, jindy jsou noční můry realitou.

Objevila se přede mnou skupina jakýsi jezerních bludiček s ocasem mořských panen, která zpívala mystickou melodii a ta uprostřed, která byla ze všech největší, na hlavě měla korunu a v ruce trojzubec, dávala melodii i slova. Rozmáchla se a všichni zmlkli, dokonce i voda, která doposud tichounce až nepatrně šuměla. „Já jsem paní jezera, co tě k nám přivádí?“ poklonila se bytost s kamenným výrazem ve tváři. Já, ještě víc bledá než obvykle, která má problém mluvit s lidmi známými, jsem se zarazila. Krve by ve mně nedořezali. Zakoktala jsem se: „Vl- vl- asy a hááá- dáánkáe.“ Nebyl by konec mého bytí přece jen jednodušší než toto? A to ještě nepřišla ta hádanka. Stejné pocity úzkosti se vrací a vrací… Bytosti se však nezasmějí, vlastně nehnout ani brvou. Jezerní paní se podívá snad ještě přísněji a zopakuje svou otázku: „Co děláš v hlubinách temného jezera mého království?“ Přidá na hlase a já přemýšlím, že o žádném jezerním veličenstvu a jejím harému nikdo nemluvil. Že mám smůlu už vím, ale že takovou?

Nadechnu se a vydechnu, pomalinku, nespěchám. „Mé jméno je Amanda, přišla jsem si pro poklad z jezera, chci pomoct navrátit hradnímu lidu jejich krásné kadeře,“ odpovím jedním dechem. Svému sebevědomí nevěřím ani já sama, ale jezerní paní mě nezná. Pohne se jí hlava na stranu, jako by se snad zamyslela. „A chceš tedy hádanku nebo úkol?“ šibalsky se poprvé za celou dobu pousměje ponurá mohutná bytost. „On je na výběr i úkol?“ zarazím se a opět zjistím, jak šeredně jsem se přepočítala. Bytost se zasměje: „Je ti sympatičtější viď?“ Sněhově a mrtvolně bílá barva mého obličeje se mění na jasně rudou nebelvírskou. Umí ve mně listovat a číst jako v knize. Stydlivě přikývnu. Zpoza zad vytáhne jezerní paní cár papíru. Ale nejen tak obyčejný papír. Je to jakýsi útržek pergamenu, který svou září rozráží temnotu jezera. Pergamen natáhne ke mně. „Je tvůj, vem si ho,“ oznámí mi. Koukám na pergamen jak na zjevení. Ti lidé, co už se potápěli do jezera, si ze mě udělali dobrý den nebo o co tady jde. „Děkuji?“ pronesla jsem tázavě. Jezerní paní však viděla, že jsem zaskočená: „Ptáš se, proč ti ho dávám jen tak? Proč ostatní museli plnit nelehké úkoly a často odešli s nepořízenou?“ Nečeká na mou odpověď. „Překonat se, to je oč tu běží, je pozoruhodné najít takovou pozemskou bytost, které dokáže na věcech tolik záležet.“ „Kéž by to byla vždy dobrá vlastnost,“ zamumlám si pod nos a něco ve mně mi říká, že tohle jsem si nezasloužila. Dřív, než stihnu pomalu poděkovat nebo se rozloučit, rozpaží jezerní paní ruce, celá její ochranka se podívá směrem nahoru a voda se zvedne. Poslední, co si pamatuji je jejich zpěv.

Proberu se na břehu celá mokrá. Vytrvalý déšť konečně ustal. Vypadá to, že se bude pomalu rozednívat. Jak dlouho jsem byla dole? Proč jsem celá zmáčená? A proč mám na sobě u Merlinových vousů pyžamo? Nic mi nedává smysl, jako by mi chyběly dílky skládačky. Protřu si oči a už už chci vykročit směr hrad, když v tom uslyším znovu známou píseň. Celý včerejší večer mi proběhne před očima. Otočím se a zastrčený za jednou z větví vrby vidím známý pergamen. Má chabá a prokřehlá ruka se pro něj natáhne. Mé rudé oči se snaží přečíst, co je na něm napsáno, ale vyčerpání je silnější než já. Doslova se dobelhám do hradu a vpadnu do Velké síně. „Něco mám,“ spíš zašeptám než zakřičím a složím se na nejbližší lavičku.