Paní jezera

  Kapky vody padaly do jezera a já jsem se nad něj nenápadně nakláněla. Kapuci jsem si stáhla víc do obličeje a klepala jsem dál vytrvale kosu. Podzimní dny byly chladné a vítr foukal už velmi studený, navíc jsem takhle nad jezerem už stála dobrou půl hodinu. Zebala mě hlavně hlava, která byla zoufale už řádnou chvilku plešatá, ale stále převládala nejistota do neznámých končin jezera skočit a popasovat se s tím, co by tam na mě mohlo čekat. Chodím se k jezeru dívat často – za sluníčka, za deště, ráno i večer, ale vůle a odvaha mi chybí. Hledám v sobě kapku nebelvírské krve, ale bohužel té mi nebylo dáno do vínku. Zbaběle se otočím zády k jezeru a ke kapkám deště, které mi stékají po obličeji, se přidají i slzy. To neumím zatnout zuby a překonat se? Ani když...