Zašitá ponožka

 

Další den, který se blížil ke konci, další prádlo, které potřebovalo nutně sprchu a další chlapcova návštěva prádelny, aby si své oblečení vypral. 

Phil nečekal, že v tuto dobu v prádelně někoho potká, přeci jen bylo kolem půlnoci, takže ho velmi zarazilo, když vešel dovnitř a na jednom z křesel seděl černovlasý kluk v jeho věku. Nejprve ho nepoznal a považoval ho za neznámého, ale po jeho pootočení se zarazil. Robin. Robin, který ho v dětství šikanoval a on z toho musel začít docházet na terapie. Udělal mu ze života peklo a Phil doufal, že už ho nikdy neuvidí. A teď tu seděl se stále stejným úšklebkem ve tváři a stejně zelenýma očima, které dokázaly okouzlit každého. Vůbec nevypadal jako člověk, který by byl schopný šikany. A proto mu to častokrát i prošlo, vypadal nevinně. Vůbec se nezměnil. Snad jen vypadal vyšší než kdysi. Vždy býval jeden z nejmenších, ale teď bylo jeho tělo značně delší. 

Phil tuto situaci vůbec nečekal, a tak ztuhl na místě, zíral do těch smaragdových očí a nevěděl, co říci či udělat. 

,,Eh, dobrý večír, já jsem Robin. A ty?” pousmál se černovlasý chlapec a vypadalo to, že to myslí vážně. Že by si Phila nepamatoval? Nebo se on jen hodně změnil. Přeci jen už to bylo několik dlouhých let, co se neviděli.

,,Dobrý, Patrik,” zalhal Phil, jelikož měl strach, že by si na něj skrze jméno třeba vzpomenul.

Phil byl stále ve značném šoku, ale donutil své dolní končetiny k pohybu a začal do jedné z praček cpát oblečení.

,,Chodíš sem často?” začal Robin.

,,Um, docela jo.”

,,To je zvláštní, já sem také chodím pravidelně, ale tebe jsem tu ještě neviděl.”

Chlapec s blond vlasy zmáčkl tlačítka na pračce a prádelnou se rozezněl hlasitý hukot, který doplňoval hukot pračky, ve které se pralo oblečení druhého chlapce.

,,Pokud sem chodíš v tuto dobu, tak je jasné, že jsme se nepotkali, já touhle dobou už většinou spím. A rozhodně si neperu oblečení.”

,,V čem je tedy dnešek jiný? Proč tu jsi?”

,,Myšlenky,” odpověděl stroze Phil, jelikož opravdu neměl náladu vysvětlovat svou situaci člověku, který mu ze života udělal peklo.

To však vzbudilo pozornost Robina, kterému to nedalo a musel se zeptat: ,,Podělíš se?”

,,Ne,” odsekl Phil jedovatě a mezi oběma chlapci zavládlo ticho.

Ani jeden už se poté nezmohl na jediný pokus o další konverzaci. V tichosti si sebrali své prádlo, dvěma slovy se rozloučili a každý si šel svou cestou domů.

Phil věsil poslední tričko, ale po jeho nadzvednutí spatřil jakousi děravou modrozelenou ponožku. Phil však nenosí modrozelené ponožky. Natož jen jednu. Ale pokud ponožka nebyla jeho, tak koho? To snad ne, Robina. Teď ho bude muset vidět znovu, aby mu ji vrátil.

Týden uběhl jako voda, opět byl pátek, pozdní večer a Phil se chystal do prádelny s modrozelenou ponožkou, kterou rovnou zašil, jelikož ho ta díra nehorázně štvala. Dnes Robinovi vrátí ponožku a pak už ho snad nebude muset nikdy vidět. Už se těšil, až to bude za ním.

Vešel do prádelny, ale uvnitř nikdo. Zapnul tedy jednu z praček, posadil se do křesla, kde minulý týden seděl Robin a čekal.

Robin dorazil asi o půl hodiny později, nepřišel však sám. Horší už to snad být nemohlo. Osoba, která s ním dorazila totiž byla Ema, Philova kamarádka.

,,Phile! Ahoj! Dlouho jsme se neviděli,” vpadla mu Ema do náručí, jak to vždy dělávala, a on se neubránil upřímnému úsměvu. Rád ji viděl. Děsil se však pohledu na Robina.

,,Phil?” zmateně na něj pohlédl Robin a Phil jen sledoval, jak se jeho pohled rychle mění, když mu začalo docházet, o jakého Phila se jedná.

,,Jo! Představím vás, Robine, tohle je Phil. Phile, Robin,” usmála se nadšeně Ema.

,,Já si vzpomněl, musím někam rychle jít, Emo, pojď se mnou, musíme něco zařídit. Rád jsem tě poznal, Phile,” rychle vybrekotal Robin a vyřítil se z prádelny pryč. Tak, to by bylo.

O týden později šel Phil prát již ve svou obvyklou odpolední dobu, o setkání s Robinem už nestál, ponožku ale s sebou raději měl.

Když vešel dovnitř, tak tam však už Robin seděl v křesle, ale žádná pračka neprala. Jak ho Robin spatřil, tak se postavil, zahleděl se Philovi do očí a spustil: ,,Já se strašně moc omlouvám za své minulé já, choval jsem se jako hrozný hajzl a teď už bych to v životě neudělal. Mrzí mě, jak moc jsem ti zkomplikoval život a vím, že tohle se nedá jen tak zapomenout, ale prosím, zkus mi odpustit. Nebo to alespoň zkusme od začátku, prosím. A naprosto chápu, že jsi mi neřekl své pravé jméno, promiň. Zkus mi dát šanci a já slibuji, že už ti nikdy neřeknu ani jedno křivé slovo.”

Phil nevěděl, co na to odpovědět. Jen na něj tak hleděl a přemýšlel, co říct. ,,Zničil jsi mi život.”

,,Já vím a do smrti si to budu vyčítat, opravdu strašlivě se za sebe stydím a mrzí mě to. Už však nejsem to kruté dítě, co jsem býval.”

,,Já- zkusím to,” povzdechl si Phil a přemýšlel, co to sakra říká. ,,Něco ti musím vrátit,” dodal poté a vyštrachal z batohu modrozelenou ponožku. Hned pak ji podal Robinovi, který se zasmál a hned následně poděkoval. ,,Tak tohle je to poslední, co jsem čekal, děkuju.”

Chvíli mezi nimi panovalo trapné ticho, ale během pár minut už našli společnou řeč a jejich konverzace byla k nezastavení. Vyrušila je až dopraná pračka, která na sebe upozornila hlasitým pípáním.

,,Poslyš, co ty tu vlastně děláš? Nic nepereš,” uvědomil si Phil.

,,Čekal jsem tu celý den na tebe, chtěl jsem se omluvit.“

Phil vyndal své prádlo z pračky, rozloučil se s Robinem a s úsměvem ve tváři šel domů. Kdo by to byl čekal, že se někdy stane jeho kamarádem. On rozhodně ne.

Robin s Philem se začali pravidelně sházet v prádelně při praní prádla, vždy si měli co říct a Phil měl pocit, že konečně našel člověka, se kterým si opravdu rozumí. Dokonce si spolu vyrazili ven i mimo prádelnu, strávili odpoledne v kavárně a nakonec se ještě prošli do knihovny. Byl to krásně strávený den a oba se s úsměvem loučili.

,,Musíme to někdy zopakovat, rád s tebou trávím čas,” s úsměvem odvětil Robin. Phil v tu chvíli nevěděl, co dělá, asi se příliš nechal ovlivnit emocemi, své rty totiž přitiskl na rty Robina. Během vteřiny si však uvědomil, co to dělá a hned začal litovat. ,,J-já se omlouvám! Promiň, promiň, promiň, já nevím, co mě to popadlo, promiň!” rychle ze sebe vysoukal a zmizel pryč. Co se to právě stalo.

Doma sebou práskl do postele a neměl chuť se zvedat. Tohle už nikdy nesmí udělat, nesmí mít nikoho rád, nesmí nikomu zlomit srdce. A navíc, s Robinem by to nikdy nebylo možné, on jeho city neopětuje. I kdyby opětoval, tak by to zkrátka možné nebylo.

Následující dny a týdny se Phil pohyboval extra obezřetně, aby do Robina nikde nenarazil. Obzvlášť u prádelny se rozhlížel, jelikož by na něj opravdu nerad natrefil. Toto však nemohlo jít do nekonečna, takže se asi o měsíc později v prádelně setkali.

,,Ahoj,” pozdravil ho Robin a přesunul se k jedné z praček, jako by se vůbec nic nestalo.

Phil hledal slova, párkrát se nadechl, že už něco řekne, ale vždy to skončilo tichem. 

,,Víš, že já se na tebe nezlobím, že? To ty se mi vyhýbáš,” pronesl Robin, když viděl, že z Phila asi nic nevypadne.

,,Ne?”

,,Ne, nestalo se nic, co by mi vadilo.”

A přesně tohohle se Phil bál. Bál se, že jeho city budou opětované a bude to pro něj ještě těžší.

,,To je ten problém.”

,,Co? Jak to myslíš?”

,,Můžu být upřímný?” zeptal se opatrně Phil. 

,,Vždycky.”

,,Tak jo, ale musíš mi slíbit, že si to necháš pro sebe. A alespoň se pokusíš předstírat, že na mne nahlížíš stejně jako předtím.”

,,Phile, děsíš mě. Ale… slibuju.”

,,Mám rakovinu. V ošklivé fázi. Už se to nedá vyléčit, momentálně mi zbývá asi rok života. Proto k sobě nemohu nikoho pustit, zlomil bych té osobě srdce svou smrtí, a to nikdy nikomu udělat nechci. A prosím, nevyšiluj, já už se s tím smířil.”

To Robina zasáhlo a zvlhly mu oči. Tohle si přeci tak skvělý člověk jako Phil vůbec nezaslouží. Proč jen musí být život tak nefér? Robin si ho přitáhl k sobě a pevně ho objal. Tak. Zůstane v jeho objetí už navždy a žádné umírání nebude.

,,Na zlomeném srdci mi nezáleží, chci tu pro tebe být. Chci tu pro tebe být už od té doby, co jsi mi dal tu zašitou ponožku. Víš, že ji od té doby nosím pořád u sebe? Hele,” Robin si sáhl do kapsy a opravdu vytáhl tu modrozelenou ponožku, kterou mu kdysi Phil sešil.

A tak Phil svolil.

Uplynuly asi tři čtvrtiny roku a Phil byl zrovna doma se svou oblíbenou knihou, kterou už četl snad desetkrát. V tu chvíli mu začalo být nějak divně. Byl tohle jeho konec? Pokud ne, tak mu to tak minimálně připadalo. Ještě nikdy se necítil takto špatně. 

Robin se k večeru vracel z brigády, úsměv ve tváři a těšil se, až se s Philem uvidí. Nečekal však, že to, co doma uvidí bude Phil beze známek života. Hned zavolal 155, zahájil resuscitaci, ale bylo už příliš pozdě. Sanitka dorazila během chvíle, ale ani záchranáři už se k ničemu nezmohli, rakovina vyhrála.

Robin se nikdy necítil takto na dně. Zdálo se mu, že se jeho srdce roztříštilo na tisíce kousků, které už nikdy nepůjde slepit. A jelikož na tom celkově nebyl psychicky příliš dobře, tak se rozhodl pro tu nejhorší možnost. Sebevraždu. Spolykal všechny prášky, které našel a odpadl do postele. Chvíli jen tak tiše oddychoval, ale později i jeho tělo vydalo svůj poslední dech.

Zašitá ponožka ležela na nočním stolku a nebyla si jistá, jestli se z takového šoku někdy vzpamatuje.