Jednorožec

Kapky vytrvale narážely do všeho, co jim stálo v cestě. Poskakovaly po listí a snažily se hustým porostem proklouznout i na to poslední relativně suché místo pod stromem.

Aurora a Jack se vzájemně ohřívali. Bylo léto a déšť byl svým způsobem vítanou změnou. Oba už měli plné zuby pálícího slunce a prachu cest, který se se škodolibou radostí mísil s jejich potem. Mrholení by jim ale bohatě stačilo. Takhle bude všude hnusné, mazlavé bláto. Navíc se citelně ochladilo, zvedal se vítr a Aurora věděla, že i dnes by se Jack rád vyhnul rozdělávání ohně. Noc bude zajímavá.

Aurora sledovala Jackův zarputilý výraz. Nebyl nadšený a, jak ho znala, bral si déšť osobně. Nedivila by se, kdyby v něm viděl další poleno, které se jim snažila Grenden hodit pod nohy. Jako kdyby se bohyně starala o nějaké smrtelníky a jejich závody! Aurora si odfrkla.

První kapky překonaly bariéru v podobě husté koruny stromu a začaly stékat Jackovi za krk. Jack si poposedl, přitiskl se pevněji k Auroře a nepřítomně pohladil svůj talisman. Jednorožec, zvíře jeho rodu, se stříbřitě zaleskl. 

Jednorožci byli symbolem čistoty, vznešenosti a jedinečnosti, což bylo trochu ironické. Oni byli špinaví a za chvílí budou zřejmé nevznešeně promočení. Snad jen s tou jedinečností mají šanci. Jedinečná dvojka účastnící se Drekvilatských závodů. Závodů, které mají otestovat rychlost těla i mysli. A určit následníka trůnu. 

Zatím se jim dařilo. Už je čekala jen poslední zkouška. Stačilo jen najít místo jejího konání a zjistit, o co půjde. A být rychlejší, než Sousa. Ostatní už jsou ze hry venku, ale ona se jim celou dobu drží v patách. Ne a ne se ji zbavit.

Zablesklo se. Aurora se přikrčila v očekávání hromu. Ten ale nepřišel. Místo toho se zablesklo znovu. A znovu. Jack se narovnal a vstoupil do deště. Oči upíral na horizont, sledoval blesky a zdálo se, jako by něco počítal. Déšť ho nemilosrdně bičoval, až z jeho tmavých vlasů stékaly malé potůčky vody. Aspoň se zase jednou aspoň trochu umyje a nebude tolik smrdět, pomyslela si Aurora. 

„Musíme na sever,“ usmál se promočený Jack na Auroru. Do deště se jí moc nechtělo, ale neprotestovala. Šlo o jeho rod, jeho trůn, jeho osud. On rozhodoval. Vyrazili.

S příchodem večera se vyčasilo. Les voněl hlínou a dřevem, ptáci si notovali, všude panoval klid a mír. Podle Jacka podezřelý, ale Aurora si ho užívala. Není to přeci klid před bouří, ale po ní. Co by se asi tak mohlo stát?

Sousa se stala. Samozřejmě. Vystoupila z přítmí s potměšilým úsměvem. „Ach, lorde Jackulame, je mi ctí vás opět potkat!“

Jack se zamračil. Nesnášel své jméno. Jackulam. Pitomé jméno a pitomá tradice se závody. O trůn popravdě ani tolik nestál, jenže pak viděl ty ostatní, kteří se do závodu přihlásili. Než aby mu vládli oni, to se raději obětuje a bude vládnout on.

„Lady Souso, jaká čest! Vidím, že i vy jste rozluštila poselství z nebes!”

Aurora obrátila oči v sloup a pomyslela si, že by si tu svou nabubřelou mluvu mohli nechat na jindy. Od dalších zdvořilých lží jí naštěstí zachránil příchod Dreiy, hlavní organizátorky závodů. 

“Vítejte, drazí účastníci! Jste téměř v cíli. Poslední úkol však bude velkou výzvou. Musíte připravit lektvar požehnání, kterým bude při korunovaci potřena hlava nového následníka trůnu. Recept na lektvar je však už deset let ztracen. Naposledy byl spatřen na tvrzi Perth, ze které zmizel neznámo kam. Prvním krokem tedy bude recept vypátrat. Druhým sehnat veškeré ingredience. Většina z nich je prý vzácná – požehnání člověk nezíská jen tak! Přeji vám proto hodně štěstí a nejlepší ať vyhraje!” Dreia se na účastníky závodů povzbudivě usmála. 

Aurora zabloudila pohledem k zděšeně se tvářící Souse a potom k Jackovi. Jack se tvářil… jako kdyby mu spadl obrovský balvan ze srdce? Věděla sice, že se na trůn nehnal, ale kdo ví, jak dlouho budou hledat recept. O ingrediencích ani nemluvě. 

“Pojď Auri, musím ti něco ukázat,” zašeptal jí do ucha. Následovala ho na okraj palouku a sledovala, jak z vaku vytáhl zažloutlý pergamen.

“Den před začátkem závodů jsem ho našel na stole. Byla u něj zpráva, že se mi možná bude hodit. Myslel jsem si, že je to spíš vtip, ale člověk nikdy neví. Navíc byla na zprávě pečeť s jednorožcem. A tak jsem si ten recept pro jistotu vzal s sebou.”   

Jack recept opatrně rozbalil a Aurora mu zvědavě nakukovala přes rameno. 

“Vzácné ingredience budou asi 3 žíně jednorožce, hlína z jeho kopyt a žejdlík jeho slin. S tím nebude problém,” Jack pohladil Auroru po hřívě. “Spíš by mě ale zajímalo, kde v lese najdeme symbol dlouhověkosti.” 

Aurora se na něj zvědavě podívala a když mlčel, jemně do něj trkla svým rohem. 

“Broskve, chtějí po nás broskve. Ale naštěstí je léto, takže by to neměl být až takový problém. No nic, neztrácejme čas, lektvar se neuvaří sám. Pojďme… třeba na východ.”

Jack schoval recept zpět do vaku a vyrazili.

 

„Nebude mu podezřelé, že v podstatě všechno potřebné najde do půlhodiny?“ pronesla do večerního ticha Dreia, „viděla jsem, že ses postarala i o to, aby byly ovocné sady snad každým směrem.“

„Ále, co tě nemá,“ mávla rukou Sousa a vzala na sebe podobu modrovlasé ženy, pod kterou byla jako Grenden známější. „Bude si myslet, že má štěstí a možná si konečně přestane myslet, že jsem si na něj zasedla. Ale že by přišel na to, že šlo jenom o to, aby o sobě konečně přestal pochybovat a usedl na trůn? Toho bych se nebála.“

„Jsi hrozná, když se nudíš. Vymyslet si nějaké pochybné závody, hodit organizaci a vymýšlení úkolů na mě, aby ses mohla jakože účastnit… A stejně se do toho pokaždé pleteš, abys zajistila, že vyhraje tvůj favorit. Podstrčit mu ten recept ještě doma? Jak říkám, hrozná!“

„Přeci se nebudu nudit někde na obláčku, no ne?“ zasmála se bohyně, znovu se proměnila a odcválala do tmy. Pro jednorožce měla vždycky slabost.