Prokletí

„Proč myslíte, že se o tento dům nikdo nestará?“ zeptala se Eleanor, když s partou procházeli kolem starého domu s vymlácenými okny a zpustošenou zahradou, který stál v jejich rodném městě od nepaměti.

„Nemám tucha,“ odpověděl Samuel, „ale je ho škoda. Ve své době to musel být nádherný dům.“

„A co se ho pokusit opravit, když se k tomu nikdo jiný nemá?“ napadlo Olivera.

Kdyby tento nápad nevznikl, náš příběh by vůbec neexistoval.

Domluvili se na nejbližší sobotu, to budou mít všichni čas.

Když den D nastal, nezastavil je ani prudký déšť, který neustával již po několik hodin. Plán byl takový, že se zatím jen po domě porozhlédnou, zjistí situaci a příště se do něj vrátí i s potřebným vybavením.

Stáli v kapucích na příjezdové cestě. Jako by se rozmýšleli, zda činí správně.

„Není to tak trochu vloupání?“ vyslovila Isabella nahlas myšlenku většiny.

„Podle mě měl kdokoliv až příliš mnoho času, aby to udělal před námi. Děláme dobrou věc. Jdeme,“ zavelel Lucas, a tak jich všech pět vešlo zchátralými dveřmi do domu.

Rozbitými okny dovnitř pronikalo jen opravdu málo světla. Hustý déšť chabému osvětlení nijak nepřidával. I tak však mohli spatřit to, co vlastně očekávali. Na opadaných zdech se krčily pomačkané tapety, starý nábytek pokrývala vrstva prachu a pavučin. Tady bude potřeba vynaložit velké úsilí.

Systematicky postupovali místnost po místnosti, v každé ale objevili to stejné. Tento dům je zralý na rozsáhlou rekonstrukci. Přemýšleli, zda jsou vůbec schopni se do něčeho takového pustit sami.

„Nepřijde vám, že je tady hrozná zima?“ zeptala se svých přátel Isabella a zapnula si bundu až ke krku.

„Jako je tady trochu chladněji než venku, ale ten dům má kamenné zdi. Na tom není nic zvláštního, když se v něm netopilo slušnou řádku let,“ odpověděl Samuel, a tak pokračovali v průzkumu. Atmosféra, která dům opanovala, však nebyla příjemná nikomu. Ani Samuelovi.

Eleanor se rozhlížela na všechny strany. Měla pocit, že odněkud slyší kroky, ale nejspíš to byly jen boty ostatních kamarádů. Staré domy občas v člověku vyvolávají iracionální obavy. Při dalším rozhlížení spatřila Olivera, jak si zběsile točí ukazováčky v uších. Když se střetli pohledem, Oliver na její tázavý pohled reagoval slovy: „Nevím, jako kdybych pořád slyšel nějaký šepot.“

„Já zase hlasy,“ ozval se Samuel.

„Oukej, je to tady divný, pojďme asi pryč,“ konečně přiznal Samuel.

Když však vyrazili ke dveřím z místnosti, kde se právě nacházeli, dveře se prudce zavřeli. Naše pětice vykřikla a uskočila.

První se ke dveřím odvážil Oliver.

„Jsou zamčený,“ lomcoval s klikou.

Všichni se na sebe podívali. V očích se jim zračila narůstající panika.

V tom z blízké knihovny vypadla knížka, což způsobilo další vykřiknutí obou dívek. Kniha se otevřela, chvíli sama listovala stránkami, až na jedné dvojstránce zůstala otevřená.

Lucas se ke knize sklonil. Stránky obsahovaly informace o historii domu, původních majitelích, obětních rituálech, které se v domě pořádaly a o prokletí, jež bylo na dům uvaleno.

„Dům je prokletý dušemi zemřelých, kteří nemohou najít klid,“ četl Lucas nahlas. Pak se otočil k ostatním a řekl:

„Nechtějí nám ublížit, potřebují pomoct!“

„No dobře, ale jak? Nepíše se tam něco o tom, co máme udělat?“ zeptala se na smrt vyděšená Isabella.

„Ne,“ smutně odpověděl Lucas.

Nějakou dobu nikdo z nich nepromluvil. Každý namáhal mozkové závity.

„Jak bychom mohli těm duším pomoci?“ přemýšlela Eleanor, „co jim může scházet?“

„Mohli bychom na ně zkusit povolat exorcistu,“ napadlo Samuela.

„To je blbost. Exorcista vymítá ďábla. Jak chceš něco vymítat z duše bez těla? To nebude řešení,“ řekl Oliver.

„A co uspořádat nějaký rituál?“ zeptala se Eleanor.

„A ty snad nějaký znáš? Do toho bych se nepouštěla. Jeden takový rituál tu právě ty duše uvěznil,“ rázně Eleanořin nápad odmítla Isabella.

Debata pokračovala. Jediný Lucas se ji nezúčastnil. Stál u okna a díval se na provazy deště padající z nebe. Pak se náhle otočil zpět do pokoje.

„Měli bychom duším pomoci najít cestu do posmrtného života, tak jak se to běžně dělá,“ promluvil.

„Pohřeb,“ odtušil Samuel.

„Nemáme těla, která bychom pohřbili, ale to nevadí. V tomto případě budou muset stačit slova,“ řekl Lucas. Poodstoupil od okna a sedl si na zem do tureckého sedu. Ostatní ho zprvu jen pozorovali. Nemusel však ani nic říkat a všichni ho brzy následovali.

Seděli v kruhu. Lucas chvíli počkal a pak začal mluvit. Ve svém projevu vyjádřil svou vděčnost a úctu vůči duším zemřelých. Oči všech byly zavřené. Tedy téměř všech. Isabella na Lucase hleděla velkýma očima. Byla fascinovaná jeho upřímným a citlivým proslovem.

Další na řadě byl Oliver. Ten duším poděkoval za to, že jim mohou pomoci najít mír.

Eleanořin projev obsahoval lítost nad tím, čím vším si musely ubohé duše v tomto domě projít.

Isabella za všechny slíbila, že budou usilovat o to, aby byl v domě zachován mír.

Potom se všichni chytili za ruce a Samuel pronesl modlitbu a vyslovil přání, aby duše našly svůj klid.

Během několika chvilek se okolní prostředí začalo měnit. Utichl zvuk kroků, šepot, oteplilo se a ze všech opadl ten nepříjemný pocit, který je tak tížil.

Nevěřili svým očím, když spatřili, jak se dům sám opravuje. Prach a pavučiny zmizely, okna a dveře se spravily, dokonce i zdi se daly do pořádku. Světlo v místnosti se rozsvítilo. Prokletí bylo prolomeno.

Nakonec se všem objevila v klíně květina.

„Děkují nám,“ pronesla se slzami v očích Eleanor.

Oliver se rozhlédl po místnosti a spokojeně řekl: „Naše práce tady skončila. Můžeme jít.“

Jako důkaz pravdivosti jeho slov se dveře, které se předtím samy zamknuly, pomalu otevřely.

Prošli celým domem až ke vstupním dveřím. Oliver, Samuel a Eleanor vešli do slunečného dne. Déšť byl ten tam. Ještě než se na upravené a kvetoucí zahradě objevila také Isabella s Lucasem, otočila se Isabella k Lucasovi a nečekaně ho políbila. Tento polibek byl však více než jen radostí ze společného úspěchu.