Dopis beze jména

Nesmíš se rozbrečet, připomenula si a zaryla nehty hluboko do dlaní, aby se nepoddala beznaději. Nesmí si myslet, že jsi slabá. Ta slova si jako mantru opakovala několikrát každý den už skoro měsíc. Tak dlouho už byl Sebastian ve válce. Ne. On tu válku vedl. Nedokázala mu odpustit, že ji nevzal s sebou. Když se to ráno probrala, byl už dávno pryč a ji ještě pobolívala hlava z uspávadla, které jí nejspíš dal do čaje, aby ji jeho odjezd neprobral. Nenáviděla ho za to. Jsi stejný jako ostatní, nevěříš mi, to byla jedna z vět, kterou mu hodlala vmést do tváře, jakmile ho zase uvidí. Jestli ho zase uvidí. Kdo ví, jestli to vůbec… „Paní?“ Hlas ji vytrhl ze zamyšlení a Isabella prudce zvedla hlavu. Když byl teď Sebastian pryč, musela rozhodovat o všemožných věcech...