Zelený smaragd

Cesta byla úmorná. Tričko se světluškami už měla úplně promočené a ani rytmické dunění Mlhavého zoufalství od Jednorožců jí moc nepomáhalo. Vlekla se, krok za krokem, do strmého kopce. Slunce pálilo.

Slibovali jí, že v tom nebude sama, že půjdou společně. Ale nakonec se každý na něco vymluvil. Jack tvrdil, že hlásí déšť, Mark měl okresní kolo recitační soutěže a Auri se prostě nemohla nezúčastnit sousedského binga. Zrádci. 

Konečně jednou se odhodlala vystoupit ze své komfortní zóny. Poslechnout všechny ty moudré knihy, s jejich recepty na produktivitu a šťastný život. Změnit prostředí, vyrazit ven. Zkusit něco nového. Vytáhnout ten starý ošoupaný notýsek, do kterého kdysi psala. Najít inspiraci a klid. Tvořit.

Zatím se jí tvořily jen propocené skvrny v podpaží, bylo jí k pláči a nejradši by sepisovala závěť. Jenže co by do ní psala? Že své mladší sestře odkazuje proleženou matraci, pět otlučených talířů a pár nápadů na knížky, které nikdy nenapíše?

Zadýchaně zdolala posledních pár zatáček a okouzleně zastavila. Rozprostíralo se před ní malé ledovcové údolí s dřevěnou chatkou a jezírkem nezvyklého tvaru. Zelený smaragd byl opravdu klenotem přírody. Hladinu odrážející okolní zeleň čeřil jemný vánek a lavička u chatky zvala k posezení. Usmála se. Tvoření může začít.