Prvenství

Maximo o sobě rád tvrdil, že je cílevědomý a houževnatý. Byl velice soutěživý a prostě nerad prohrával. Aspoň tak sám sebe viděl. Zbýval mu už jen kousíček, aby se dostal na vrchol sopky Bromo. S každým krokem se mu do mysli vkrádaly vzpomínky posledních dnů, týdnů, měsíců a let. Jak v práci sabotoval své kolegy, aby dostal povýšení. Jak na závodě s kamarády běžel tajnou zkratkou, aby doběhl první. Jak zanechal svoji matku doma samotnou, aby na její narozeniny mohl vidět předpremiéru skvělého filmu. Jak lhal svému otci, aby byl v jeho očích lepší než jeho sestra. Každý krok byl těžší než ten předchozí. Maximo už byl příšerně unavený, ale nevzdával se. Právě se pohádal se svojí přítelkyní, která už nemohla dál a chtěla si odpočinout. Tak ji zanechal dole u cesty a nahoru kráčel umanutě sám. Chtěl předběhnout ostatní turisty a být za svítání prvním člověkem nahoře. Dorazil přesně ve chvíli, kdy začalo svítat a sopka Bromo vydechla první výpary toho dne. Byla to úplná krása, krásnější podívanou v životě neviděl. Maximo se chtěl otočit a podělit se o dojmy z té nádhery, ale uvědomil si, že tam stojí úplně sám. Neměl se s kým podělit o to prvenství.