Obláčkový průšvih

Obloha potemněla a vítr nadzvedl listí rostoucí v malebné zahradě. Byla krásně udržovaná, opečovávaná s velkou láskou. Všechny růžové keře byly pečlivě zastřižené, záhonky čerstvě odtrhané od plevelů. V zahradě dominovala velká hrušeň. Že byla hodně stará se dalo poznat podle velmi silného kmene. V jeho korunách hnízdila jedna osamělá pěnkava. Neklidně přešlapovala ve svém hnízdě. Cítila až ve svých kostech, že se něco blíží. Cítila ve vzduchu zvláštní brnění, jako kdyby přicházela změna. Jen netušila, jestli se jedná o něco pozitivního nebo hrozivého. Oblaka začala tmavnout a těžknout. Pěnkava zatřepotala svými křídly, když na ni dopadly první velké těžké kapky. Déšť. Na ten byla zvyklá.

Ale vylekalo ji, když jí velká kapka dopadla přímo na záda. Úplně z toho nadskočila a křídlem probořila své hnízdo. Kousky listí a větviček se rozpadly a popadaly dolů na zem. Pěnkava vydala nevrlý zvuk, který ale zanikl v hrozivém hřmění. Obláčkový průšvih, pomyslela si a pokusila se opravit hnízdo. Na to, že byl ještě den, nebe začalo být temné jako v noci. Hnízdo už nedrželo a začalo se rozpadávat a drobit čím dál víc. Nebe opět zaburácelo, tentokrát ještě hlasitěji a pěnkava začala panikařit. Peří už měla zmoklé a hnízdo se už nedalo nazvat domovem. Po posledním zablesknutí obloha opět potemněla a v tu chvíli se pěnkava rozhodla, že roztáhne svá křídla a přeletí na nedalekou mladou jabloň. Neměla tak silné větve a husté listí, ale bylo tam jedno opuštěné hnízdo. Pěnkava vzlétla a párkrát máchala křídly. Jen co se odlepila od své milované hrušně, tak se to stalo. Při zaburácení, které znělo jako když se roztrhla obloha, ohromný blesk trefil starou hrušeň a rozťal její mohutný kmen vejpůl. Pěnkava byla v šoku, ale letěla jak nejrychleji dokázala, než konečně dosedla na jabloň. Jen o vlásek unikla smrti. Tohle byl pořádný obláčkový průšvih.