Paní jezera – 5. díl

Dojatý Melichar se vydal i se svým věrným přítelem Zázrakem, vstříc poslednímu dobrodružství. Jejich loď je vyvedla z mořské zátoky do proudu řeky a klikatou vodní cestou je poháněla dál do vnitrozemí. Melichar si znovu a znovu pročítal řádky veršů, které mu dávaly jasné vysvětlení, co se tehdy stalo a proč on nesmí mít svoji lásku, ani dědice. Prožíval ponejprv vztek na svého předka, který dokázal milované dívce zlomit srdce. Ale po všem, čím si procházel, po celé měsíce, dokázal věci a situace vidět s odstupem. Naučil se neposuzovat a přijímat věci takové, jaké jsou. Pochopil celý princip vývoje. Vlastně byl rád, že díky této zkušenosti a jistotě, zlomení kletby, bude mít na vztahy úplně jiný úhel pohledu než ti, kteří berou vztah jako samozřejmost a součást života. 

Řeka je vedla daleko, do nitra země. A čím hlouběji je vtahovala, tím více se nořil Melichar do svých myšlenek. Jako by si dělal vnitřní rekapitulace své vlastní osobnosti. V srdci měl zvláštní zjihlost. Snad předzvuk přicházející změny, z šedi jeho života. Dovolil si teď i zakázané téma, které ho trýznilo. Nyní seděl pohodlně v loďce, na klíně měl stočeného kocoura, který spokojeně vrněl, s každým Melicharovým pohlazením a poprvé dovolil vizím, aby mu předkreslily v mysli obrazy jeho vyvolené. Byl v tak silné víře v tom, že někde je jeho druhá část duše, která byla od něho odtržena a teď jsou už jen krůček k opětovnému spojení.

Už se smrákalo, když lodička vplula jednou zátočinou do poklidných vod obrovského jezera. Jeho druhý břeh byl zahalen v oparu mlhy. Ale přesto vnímal, že odtamtud vychází nějaké slaboučké světlo. Tak rád by se za ním vydal, ale stojatá hladina ho nechala napospas větru. Natáhl tedy celtu, tentokrát jen uprostřed lodi a tím vytvořil plachtu. Vítr, jako by ho chtěl ještě potrápit a naposledy ho naučit nekonečné trpělivosti. A tak jen tu a tam fouknul do vzdouvající se pevné celty a nechal tak po chvilkách klouzat po hladině ty dva mořeplavce. 

Melichar  usnul. Probudil ho až křik ptáka, prolétající nad jeho hlavou. Byl téměř u břehu. A na něm se pod stromovím ukrývala nízká chaloupka. Odtud tedy vycházelo noční světlo.

Seskočil do vody a po kolena v ní vynesl opatrně na břeh kocoura. Ten nedůvěřivě přešlapoval po mokré trávě a pak se náhle rozběhnul dozadu, za stavení.  Melichar se okamžitě vydal za ním. Zázrak to bral přes pařezy, mezi stromy a zastavil se až u břehu potůčku. Tam klečela mladí dívka máchala prádlo v ledové vodě. Prsty měla rudé a zkřehlé zimou. Jakmile uviděla kocoura, postavila se a nedůvěřivě a bojácně si prohlížela jeho rudou srst. Teprve pak její pohled sklouznul k Melicharovi. Leknutím uskočila. Melichar se na ni usmál a v srdci ucítil zvláštní sevření. Byla to silná bolest, ale nebyla nepříjemná?! Dívka popadla dlouhý šál, který máchala a přeběhla potok. Zmizela jim z očí. Melichar se pomalu otočil a s tlukoucím srdcem se vracel ke stavení u jezera. 

Když docházel, uviděl, jak před ním, napůl v jezeře stojí žena. Její tělo zakrýval dlouhý šál, jehož konec se vznášel na hladině, jako by byl jeho součástí. 

Jezerní paní, napadlo ho a vyšel z úkrytu stromů k ní. Aniž by ji oslovil, promluvila: „Máš zpoždění, mladý muži! Čekala jsem Tě už se začátkem Nového roku. No, jistě jsi měl k tomu dobrý důvod. A teď přistup a předej mi dar lesního porostu. Nejvzácnější magii lásky z čistoty srdce. Ty jsi vyvolený a jen Ty smíš očistit vody, v tomto jezeře. Lidské počínání zaneslo kletbu až sem, ke mně. Do mých vod! Je čas vše napravit.“ 

Melichar naslouchal se zatajeným dechem a pak se sehnul ke kocourovi. Ten se oklepal a v momentě měl Melichar plnou hrst rudého prachu. Popošel k jezeru a vhodil rudý prach, na klidnou hladinu. Voda v momentě vytvořila vír a skrz temné mraky, vykouklo slunce. Kletba byla zlomena!