Směšné dědictví – 4. díl

Melichar se ještě nestačil ani vzpamatovat z toho, co právě prožil a už se vrhal do dalších neprobádaných dobrodružství. Celé se mu to zdálo neuvěřitelné, ale čím více o tom přemýšlel, tím více si uvědomoval jak jsou celé to rodové dědictví a kletba směšné. Vždyť ani neví, co se tehdy stalo a kdo to způsobil?! Možná, že kdyby znal důvod, mohl by se vyvarovat stejných chyb. Ale jak to zjistit, věru netušil.

Lodička pomalu plula, ale stále si udržovala na dohled skalnatou pevninu. Možná krouží dokola?! Pomyslel si a byl rád, že ostré kameny trčící nad hladinu, jsou přece jen v dostatečné vzdálenosti od nich, a přitom to netáhne tuhle skořápku do nedozorných dálek moře. Vlny byly mírné, až nezvykle, na moře u útesů. Melichar se nečinně rozhlížel po loďce. Stáhnul si z ramene svoji brašnu a položil ji vedle sebe. Čekal, že to kocoura probudí a bude se shánět po něčem k snědku, ale Zázrak klidně podřimoval na lavičce na přídi. Melichar si natáhnul nohy před sebe a snažil se ulevit pobolívajícímu koleni.

V tom pod lavičkou před sebou do něčeho botou narazil. Bylo to až téměř u boku loďky. Sehnul se a uviděl, jak téměř po celém boku leží dlouhá kovová tyč. Automaticky se podíval na druhou stranu lodě a tam byla zřejmě původně, stejná kulatina, ale teď byla zlomená na dvě, nejspíš stejně dlouhé části. Trochu se mu ulevilo, protože loď se teď už nápadně stáčela ke skaliskám a pokud by proud zůstal takhle mírný, mohl by v případě potřeby, použít ony tyče na odvrácení katastrofy, proražení přídě. V tom začalo mírně mžít, takové to vlezlé, protivné mrholení. Melichar si ohrnul límec kabátu ke krku a pozoroval Zázraka, jak se bleskurychle probral a seskočil na dno loďky. Přikrčil se a zalezl pod lavičku. Chvilku se nic nedělo, jen obloha se zlověstně zatáhla a vypadalo to, že déšť, který začal zesilovat, jen tak nepřestane. Kocour se začal točit do kolečka a ušlapávat si pod sebou nějakou deku nebo celtu, či co to tam měl?! Melichar ho zvědavě pozoroval, ale když ucítil na svém těle chlad ledového větru, pomyslel si, že by něco přes sebe nebylo k zahození. Opatrně, aby nerozkolébal loďku, vstal a šel až k Zázrakovi. V tom o něco zakopl, a tak tak to vyrovnal. Co to jen může uprostřed lodě být?! Bylo to něco, co vypadalo, jako vystouplá velká matice. Jeho pohled uvízl na přídi, jejíž špičku, vlna na chvilku zakryla, ale voda ihned zase stekla do moře. Ale odkryla Melicharovi stejnou kovovou matku, o kterou před chvilkou zakopl. Otočil se a na zádi byla třetí. Okamžitě mu jeho dedukční mozek vyhodnotil celou situaci a pak už jen rychlými pohyby zasadil nejdelší tyč do střední matky a otočil s ní. Tyč okamžitě zapadla a na jejím vztyčeném konci, vystřelilo něco, co připomínalo kovovou kostru roztaženého deštníku. To samé pak bylo i u kratších tyčí, na přídi i na zádi. Jen byly šikmo posazené a tyče tak trčely nad moře. Pak už jen stačilo omluvit se Zázrakovi, že mu sebere teplý pelíšek, ale kocour zjevně neprotestoval. Dokonce z celty couvnul do úplného rohu pod přídí, jako by tušil, co Melichar s celtou zamýšlí. Když ji pak protřepnul, málem ho do hlavy praštila kovová karabina a vzápětí jich uviděl na koncích hned několik. Trochu zápasil s upevněním plachty na improvizovaná paraple, ale nakonec si na to přišel. Celta sahala po obou stranách lodičky, až přes její vnější okraj, kde byla připevněna kovová oka na karabiny.

Za pár minut byla lodička dokonale zabezpečená jak před větrem, tak před stále zesilujícím deštěm.  A kupodivu se to po chvilce uvnitř zadýchalo, do příjemného tepla. Záď byla krytá, stejně jako boky a příď tvořila nad sebou prodlouženou stříšku, s dokonalým průhledem na cestu před nimi. Když bylo vše zabezpečeno, Zázrak milostivě a s náležitou důležitostí, vyskočil na lavičku na přídi a bedlivě pozoroval, jak se loď stáčí po pravoboku. A najednou se přímo před nimi objevila zvláštní kamenná brána. To už se nad mořem rozpoutalo hotové peklo. Liják bušil do plachty, která mu naštěstí tvrdošíjně odolávala. Nebe bylo temně šedé a v dálce ho tu a tam křižovaly blesky. Vítr teď otočil loď přídí přímo do středu kamenné stavby. A opřel se do celty vší silou tak, že to na okamžik vypadalo, že se sepnul na zádi motor.

Jakmile propluli branou, ocitli se v klidné vodě průplavu. Melichar lehce poodhrnul průzor za nimi a nevěřil svým očím. Vlny se zvedaly do výše, která by ještě před pár minutami stoprocentně převýšila střechu lodi. Tady byli v závětří a v klidném rameni, které se klikatě vinulo před nimi. Zázrak bez pohnutí zíral před sebe, Melichar s obavami hleděl za sebe. Lodička tiše plula po hladké hladině a za zatáčkou jim uzavřela hororový scénář, ve kterém teď mohli usilovat o život. Melichar nechápal, jak je možné, že se stal takový zázrak, když Zázrak seskočil z přídi na lavičku a upřeně teď pozoroval Melichara.

To už se loďka dostala do prostoru mezi skály a hladce vplula pod klenbu, nad vodou. Chvilku tam bylo šero, než se Melichar rozkoukal. Pak se jal sundávat plachtu, aby k nim vpustil alespoň trochu světla. Byli uprostřed nějaké jeskyně. Voda byla průzračně čistá, ale hluboká. Co ho ale znepokojovalo, bylo to, že neviděl žádný další průplav. Prostor vytvářel dokonalý kruh. Jediný vchod byl ten, kterým sem vpluli. Ale jeho klenba nad hladinou, se povážlivě zmenšovala! Zřejmě se začala hladina vody zvedat?! Melicharovi se prudce stáhnul žaludek, rozbušilo se mu srdce a stěží dýchal.

Přepadl ho klaustrofobický pocit s panikou utopení. Bylo zjevné, že tyče, které tvořily držáky na celtu, mu vesla nenahradí. Nedosáhne s nimi ani na dno, aby se mohl odstrkovat. Ale k čemu by to bylo?! Venku by čelili stejné smrti, jen v mořské nekonečnosti.

A pak přišel moment, kdy to Melichar vzdal. Všechno mu bylo jedno. Nedíval se na to, kam až doposud došel, neřešil, co bude za pár hodin. Ucítil jen v hloubce svého srdce zvláštní klid. Vše kolem utichlo a on jen s úsměvem na rtech vnímal banalitu toho jeho směšného dědictví. Celá ta honba za prolomením kletby, mizela v zapomnění.

A v ten okamžik, kdy se propadal do zvláštního stavu spánku, uviděl dole pod hladinou pruh světla. Jako by tam dole svítilo slunce. Probudilo to v něm takovou sílu, že se prudce postavil, až to rozkolébalo celou lodí. A pak se stalo to, co se nemělo stát, nebo mělo?!

Jak se snažil Melichar zachytit, strhnul svoji brašnu a z té se vykutálela lahvička s vodou, kterou měl střežit. Než se stihnul pro ni natáhnout, překutálela se přes hranu zádě a spadla dolů. Zázrak v ten moment zamňoukal a Melicharovi se podlomila kolena. Oba pak pozorovali, jak lahvička i s jejím vzácným obsahem pomalu klesá ke dnu.

Byl to zvláštní pocit. Na jedné straně prohra, ale na té druhé netrpělivost a zároveň touha co bude, až ta vzácnost dopadne na dno. Když jako ve zpomaleném filmu procházela lahvička okolo otvoru světla, odrazil se v ní paprsek duhy. Lahvička se prudce roztočila, jako by se dostala do podzemního proudu a pak prudce narazila na skalnatý výběžek. Roztříštila se na tisíce kousíčků a v každém tom střípku, se odrážel otisk duhy.

Ale pak se stalo něco nečekaného! Melichar i Zázrak zavrávorali. Hladina pod lodí se pohnula, jako když se zdvihne stavidlo. Ten pocit zvláštního výtahu ve vodě, už zažil. Vody rychle ubývalo a loď se přibližovala ke dnu. Když dosedla, mohl Melichar suchou nohou vstoupit na písečnou zem. Vysoko nad nimi zůstal původní průplav, teď už jen jako vzdálené okno ve skále. Vzal Zázraka do náruče, ale ten začal prskat a seskočil zpět do loďky. Zalezl pod lavičku, schoulil se zcela klidný do klubíčka, zavřel očka a začal příst. Melichar se otočil k otvoru, z něhož vycházelo sluneční světlo a vydal se dovnitř.

Písčitá cesta na dně, teď už ničeho, ho vedla několika prostory. Až se najednou ocitl ve zvláštní svatyni. Okolo stěn byly sloupy až ke klenbě skály a na kamenném stolci byla truhlička. Na vlas stejná, jakou našel před rokem zhruba v tajné schránce své objevené knihovny. Otevřel ji a vyndal z ní pergamen na kterém bylo úhledným písmem napsaná jakási báseň…

V den, kdys dovolil, by vznikla Jeho zrada,
A nepomohla moje, tvá a ničí dobrá rada,
Rozum se zatemnil matce mé drahé dcery,
Prokletí vzniklo, by odebrány byly mu lásky dary.
Zlomené srdce a hoře dcery naší,
Zlověstnou magii, tiše k vám nyní snáší.
Nestačí jeden, ta zloba je věčná,
U zrodu dcer, rodina budiž ti vděčná!
Synové rodu ti radost nedají,
Samota bez lásky, tou kletba se netají!
Za tvého syna, podlost a zlomení srdce, dcery naší,
Nejhlubší odplatu, odporné prokletí, v život ti vnáší!
Láska k nim nepřijde, ni plodnost dětí už žádné,
Toto je nezvratné, kletba již nabrala moci své vážné!
Synové, vnukové i ti, co po nich od dcer se zrodí,
Po roky, staletí, nechť v okovech samoty, věčně se brodí!

 

Melichar ucítil, jak se mu dostává voda před podrážky. Chvatně stočil pergamen, který měl ještě po básní nějaký dodatek. Byl psaný jinou barvou inkoustu a trochu chvatným a roztřeseným písmem. A vystřelil úprkem zpět k loďce.. Zázrak seděl na lavičce a vyděšeně pozoroval hladinu. Jakmile se mu Melichar objevil ve světle průlezu, uklidnil se a začal klidně příst. Teprve Melichar dobíhal k lodi, všimnul si, jak rychle se zaplavuje otvor, kterým sem prošel. Tak tak, po pás ve vodě, se probrodil a vyhoupnul se do loďky. Chvilku ztěžka oddychoval a pozoroval, jak hladina rychle stoupá a přibližuje je v oknu skály. Pak rozevřel pomačkaný pergamen a dočítal dopsané řádky: 

Já vnesl jsem kouzlo, pro přátelství naše, můj brachu,
S pomocí magie bílé, se jednomu dostane Rudého prachu.
Pro toho, co pro druhé nezištnou lásku, v čistotě nechá přijít,
Ten jediný, jednou hoden bude, k proti kouzlu kletby dojít.
Přítel ten, jemuž život, muž onen zachrání,
Nechť nepřízeň osudu vždycky mu zahání.
Potomek rodu tvého, pak kletbu zlou ukončí,
Láska a radost tvůj dům, dětmi zas ověnčí!

 Melichar dočítal poslední řádky se slzami v očích. A s tou největší pokorou a vděčností, pohladil svého věrného přítele. Loďka zatím už byla v dosahu okna, které teď vypadalo jako brána ke svobodě.

Ale on i kocour věděli, že kletba ještě není zlomena. Prozrazovat to i Rudý prach na Zázrakově kožichu.