Mořské tajemství – 3. díl

Ráno ten den bylo mrazivo. Šedavé mraky se dotýkaly mlhavého závoje, který se, roztrhaný na cáry, povaloval nad zemí. Melichar byl zvědavý, jestli pod mlhou ještě stále zůstala včerejší zelená lesní pokrývka, nebo ji vyměnila jiná tajemná magie. Očekával, že dostane nějakou indicii, nebo alespoň znamení, kudy se mají jeho kroky ubírat dál. V tichosti hypnotizoval mlhu, aby mu ukázala cíp mechového podloží, ale strážkyně mlh byla zjevně neúprosná. Mezitím se pomalu a líně soukal ze svého pelíšku, z voňavého sena, kocour Zázrak. Netečně si prohlížel krajinu pod sebou, než se uvolil ke krkolomnému sestupu po žebříku. Poslední příčku zdolal s žuchnutím, doprovázeným přiškrceným mňouknutím. To vytrhlo Melichara z jeho rozjímání. Otočil se a s úlekem couvnul. Přímo před ním stála bylinkářka. Kdo ví, jak dlouho tam tak neslyšně zevlovala?!

Melichar se na ni pousmál a ona mu vtiskla do ruky raneček s půlí chleba a k tomu hroudu sýra. Na zem položila misku s mlékem, na kterou se Zázrak bleskurychle vrhnul. Počkala, až dozní jeho mlaskání a přejde ve slastné vrnění. Pak vzala Melichara za ramena, prudce jím otočila v zad a ukázala kostnatým ukazovákem do dálky, směrem k ustupující mlze nad polem. S lehkým drcnutím, mu dala jasně najevo, že je čas vyrazit. Poté se beze slova otočila a odcházela do své chatrče. Melichar na ní zavolal, aby jí za všechno poděkoval, než si uvědomil, že stařenka neslyší, ani nemluví. Ale ona, aniž by se zastavila, otočila, či jinak mu věnovala sebemenší pozornost, jen nad tím mávla rukou. Melichara to zaskočilo. Po celou dobu ho tedy slyšela?! Ale to už se za ní zabouchla dvířka. Melichar si vsunul poslední darované jídlo do torny, naposledy vylezl po žebříku, aby si posbíral deku, kabát a urovnal po sobě zválené seno. Když vystrčil hlavu z dvířek půdního prostoru, uviděl jak Zázrak letí do zelené mechové peřiny, která široko daleko, pokrývala nedozírné pole. Volal na něj, ale kocour jen po chvilkách vyskakoval jako zajíc, hlavou nad zelenou záplavu prazvláštního mechu. Na rozdíl od včerejšího večera, totiž na trsech mechu vyrostly stonky s červenými chomáčky. Vypadalo to z dálky jako bodláčí. Louka tím byla poseta. Melichar pozoroval tu čarokrásnou proměnu a najednou zavnímal, že Zázrak běhá zvláštním způsobem hned doprava, hned zase doleva. Chvilku v kruzích, pak zas rovně. Vlastně cestičky za ním, vytvářely zvláštní druh mapy. Melichara přepadla myšlenka, jak bylo možné, že ho kocour před pár týdny, dokázal přivést na utajenou místnost?! Neměla přece nikde žádný viditelný vchod?! A hned potom mu Zázrak „ukázal“ tajemnou přihrádku. Co když mu tenhle zvláštní tvoreček nepřišel do cesty jen tak, ale je nějakým zvláštním průvodcem, ke zlomení kletby a teď mu jen zřetelně ukazuje, kudy se dát na své pouti dál?! Melichar na nic nečekal, vytáhnul z torny zápisník a tužku a v rychlosti načmáral to, co viděl před sebou. Zázrak se proskákal na konec a začal se válet v jednom z trsů rudých bobulí. Když ho Melichar doběhnul, kocour si celý rudý, olizoval tlapky a jimi si uhlazoval pečlivě své dlouhé fousky. Když ho ale chtěl Melichar oprášit, kocour uskočil, zaprskal a celý se naježil. Rudý prach z květů mu tím sklouznul z povrchu chlupů, až na kůži. Melichara to trochu zaskočilo, Zázrak se vždy rád nechával hladit a chovat… Ale nebyl čas to zkoumat, musí neprodleně vyrazit, za dalším dobrodružstvím.

Tahle zvláštní nerozlučná dvojice, spolu putovala celý měsíc. Zázrak se opravdu jevil, jako průvodce jednočlenné výpravy. Vždy věděl, kam se na noc uchýlit a kde sehnat něco do kručících žaludků. Někdy to byly jen plody lesa, jindy zas pole kukuřičných klasů. Ale i milé přivítání v chaloupkách, kde se jeden krk, s podivně rudým, chlupatým stvořením, ještě vešli ke stolu. Jejich cesta byla trnitá, dlouhá, někdy až nekonečně. Melichar často zvažoval, zda to všechno nemá vzdát?! Tam, kde se cítil vítaným hostem, ho často přemlouvali, aby zůstal přes léto, pomohl na opravách střechy nebo se sklizní…Ale pokaždé, když se Melichar už už snažil nabídku přijmout, Zázrak zaprskal, naježil svoji rudou kůži a s pomrskáváním ocasu se hnal ke dveřím a mňoukal u nich tak dlouho, dokud Melichar nepoděkoval za přístřeší a společně nevyrazili, na další cestu světem.

A tak putovali další týdny a měsíce. Listí už dávno opadalo ze stromů. Melichar neviděl už hodně dlouho ani živáčka. Sušené maso a ovoce, které dostával za výpomoc, se už povážlivě tenčila. Zima zalézala za nehty a ranní jinovatka ho vítala, když se budil rozlámaný v krmelcích nebo v opuštěných chatrčích na spadnutí. Drželo ho na nohou už jen kocourovo vytrvalé vrnění, které ho tolik uklidňovalo v tichu nicoty.

Melichar už dávno přestal vnímat čas a když už jen bezduše následoval neúnavného kocoura, stalo se něco nečekaného. Zázrak ho vedl dlouho do noci, než došli ke skalnatému útesu. Z jedné strany moře naráželo na stěnu hladkou, jako sklo, ale z druhé strany byl vchod do skály. Na smrt znavený Melichar vešel do temného prostoru, kde ledový vítr neměl svoji moc a k jeho překvapení, kousek za vchodem byla otep slámy. Padl na ni a během okamžiku usnul. Té noci měl zvláštní sen. Zdálo se mu, že v jeskyni je světlo a teplo. U jeho nohou hořel oheň a vedle jeho hlavy byl džbán s vodou a krajíc chleba, ořechy a jablíčka. Mluvil na něj nějaký ženský tichý hlas a slyšel i nějaké jemné cinkání. Slovům ale nerozuměl. Když se probudil, nevěřil svým očím. Kamenný prostor skály, byl příjemně vytopený a uprostřed bylo dohasínající ohniště. U něj pečlivě vyskládané otýpky dříví a drobných větviček a křesadlo. Zvuk vln, narážejícího moře, ho lákal dál do chodby, ze které vycházelo namodralé světlo. Kocour zjevně něco posnídal, protože si třel tlamičku packou a mlsně se olizoval. Vypadal náramně spokojeně. Jakmile zjistil, že je jeho pán na nohou, vystartoval a hnal se do úzké průrvy za modrým světlem. Když Melichar prolezl otvorem, ocitnul se v prostorné kruhové skalní místnosti. Na stěnách byly v držácích pochodně a v samotném středu bylo jezírko, s tak průzračnou vodou, že její odlesky házely na stěnách ono namodralé světlo. Když přišel Melichar blíž, uviděl, že u jednoho břehu je malá loďka. Zázrak světácky přistoupil až k hladině, ponořil do ní tlapku a tu si olízl. I hned na to, začal prskat a ježit výhružně svůj, stále rudý kožich a vyzývavě se podíval na Melichara. Ten kocoura následoval. Voda byla slaná. Nebylo tedy pochyb, že vnitřní jezírko je mořský průplav. Co skrývá za tajemství?! Kde se tady vzalo ohniště, pochodně a loďka?! Přemítal Melichar, ale to už kocour naskočil do lodičky a uvelebil se na dně. Melichar si opatrně přidržoval svoji tornu, vždyť to byl, po dlouhé měsíce, jeho jediný majetek a celé živobytí. Jakmile se Melichar usadil do loďky a rozhlížel se po nějakém vesle či pádle, lodička se dala sama do pohybu. Tajemná tichá hladina se rozhoupala drobnými vlnkami a podmořský proud unášel oba poutníky, za novým tajemstvím moře. Plavili se přes několik skalních prostorů. Hukot moře se stále silněji a zlověstně přibližoval. Melicharovi tuhla krev v žilách, když uviděl, že se blíží nezadržitelně k vodopádu. Podle hukotu byla hladina moře pod nimi nejméně 20 metrů. Instinktivně vzal Zázraka do náruče a očima ho prosil o odpuštění, že ho nedokáže uchránit před jistou a krutou smrtí. Když už byli s lodičkou sotva tři metry od strže, uvědomil si nesmyslnost tohoto přírodního úkazu. Jak by se mohl z jezírka stát vodopád?! A ta myšlenka mu vnukla vnitřní sílu naděje. Třeba jen blouzní, nebo se mu to všechno zdá?! A v ten moment prozření se změnil odraz iluze. Mořská hladina se začala uklidňovat, tak, jak Melichara opouštěl strach. Postavil kocoura, zjevně celou dobu klidného, na dno loďky a čekal, co mu má tohle mořské tajemství říct?! Hladina začala klesat, jako by někdo zdvihnul stavidlo. A lodička i s těmi dvěma se snášela dolů, jako by je spouštěl neviditelný výtah. Melichar se horečně snažil přijít na kloub téhle záhadě, popírající veškeré fyzické zákony. Ale to už se hladina vyrovnala s hladinou pod zastaveným vodopádem. Melichar netrpělivě očekával, co se teď stane?! Moře bylo tiché a klidné, loďka plula tak pomalu, že by ji z břehu předešlo i dítě. Ach, ta Melicharova netrpělivost! Až když se úplně vyklidnil a přestal řešit, co přijde, zjevila se na břehu žena. Vypadala, jako by byla oděná z vodní tříště. V obličeji byla bledá, ale její úsměv byl přátelský. A pak promluvila. Melichar ten hlas okamžitě poznal, byla to ona žena ze snu. Ale teď byl naprosto bdělý! „Vítej Melichare, jdeš trochu pozdě. Čekala jsem tě na Štědrý den, to by mé kouzlo mělo ještě větší magii.“ Usmívala se vodní paní, ale její rty zůstávaly bez pohybu. „Tvůj průvodce má dar, který potřebuji pro své osvobození. Daruj mi ho a já ti ukáži cestu, která i tobě pomůže k prolomení tvé kletby.“ Melichar vůbec nechápal, co po něm paní žádá. Sevřel pevně Zázraka v náručí a odmítavě zavrtěl hlavou. A tiše a zlomeně pronesl: „Paní, můj Zázrak je přítel a pokud mám zůstat v kletbě osamění až do konce života, pak s ním. Nemohu vám dát tu jedinou bytost, která si našla v mém srdci místo, odpusťte.“ Paní vod se ještě zářivěji usmála. „Nežádám tvého kocoura. Jen to, co si s sebou nosí. Dar z lesního zeleného prachu. Má ho plný kožich, copak to nevidíš? Ta trocha, co já potřebuji, ti neubude. Je to vzácná magie lesů. Daruješ mi tedy ten pyl rudých květů? Vykvétají jen jednou za sto let a mohou zlomit mnoho kleteb, kterými trpí lidé i bytosti za své předky.“ Kocour se Melicharovi oklepal v náručí a do dlaně se mu vsypala hrst rudého prachu. Melichar natáhl dlaň k paní vod a s úklonou hlavy jí tento dar předal. „Ať se zlomí tvé zakletí, paní.“ V tu chvíli se voda pod lodičkou zavlnila a Melichar jen stihnul zavnímat, jak mu paní vod vhodila do loďky malou lahvičku s mořskou vodou. „Opatruj ji, bude se ti hodit.“ A pak už se Melichar se Zázrakem, hnali po proudu dál, až na širé moře.