Zelená lesní pokrývka – 2. díl

Melichar stál nad hromadou spadaných knih a nevěděl, zda má ze všeho nejdříve vyhrabat Zázraka nebo s největší opatrností skládat jednu knihu po druhé, aby je nepoškodil ještě víc. Kdo ví, co všechno mají za sebou a z jakého století pocházejí. Zázrak to rozhodnul za Melichara. Vysoukal se zpod knih a nechápavě se podíval na zeď, odkud na něho před chvilkou celý regál spadnul. Kočky mají zjevně skutečně devět životů. Melichar vzal Zázraka do náruče a přenesl ho mimo dosah knih. A pak už jen obešel hromadu a fascinovaně přistoupil k tajemné přihrádce ve zdi. Ruce se mu klepaly nervozitou. Hlavou mu letěly tisíce otázek, ale jen jediná byla podstatná – co onen tajný úkryt léta uchovává?

 Z vikýře ve zdi vytáhnul kovovou schránku, na délku jednoho lokte. Položil ji na vyřezávaný stolek a samotného ho překvapilo, že na něm není téměř žádný nános prachu. Starobylá knihovna byla bez oken a izolována léty uzavřenou stěnou. Prsty přejel po povrchu nečekaného pokladu. Uvolnil západky po obou stranách a lehce nadzvihnul víko. Uvnitř byl stočený pergamen s pečetí. Melichara roztřásla zima i nervozita. Zázrak zamňoukal a odcházel směrem ke vchodu. Melichar vzal truhličku, hůlku i svítilnu a následoval kocoura. Ještě se zálibně podíval po hromadě knih, ale ty budou muset ještě chvilku počkat. Držadlem na pochopeň opět uzavřel tajný vchod, aby vzduch a teplo z krbu nepoškodilo vzácné hnihy. A už se rychle vydal do spodních pater za kocourem.
Pečeť byla v černé barvě. Bohužel vzor na ní nebylo možné rozluštit a důležitost dopisu mu nedávala možnost času. Zlomil ji a opatrně rozmotal svitek pergamenu. Stálo na něm: „Není věštbou dáno kdy a kdo bude tím, kdo právě drží toto poselství. Věz však, že ty jsi tím vyvoleným, neboť knižnice byla dobře zabezpečena před nežádoucími. Pouze čisté srdce a úmysl muže, který nezahořkl pod svou kletbou osamocení a následoval znamení osudu, prošel si cestu strachu o živého tvora, jen ten je připraven najít důležité artefakty, které zlomí kletbu jeho rodu. V knize najdeš odkaz. Dej však na důležitá roční období, neboť pouze v počátku může vše započít. Nech se vést srdcem, hlava by tě mohla svést z cesty.“
Několikrát si Melichar pročítal popsané řádky doufajíc, že se mu podaří najít skryté znamení, která kniha má v sobě tolik potřebnou informaci. Blížila se zima a do jara má dost času, ale hromadu knih by nepročetl, ani za celý život. Možná byla někde označena. Třeba zakrývala přihrádku, ale kde ji teď hledat?!
Hned ráno se Melichar pustil do práce. Třídil knihy podle znaků na jejich kožených vazbách. Odhadoval, jakým směrem knihy padaly a která má tedy nejlepši dispozice, stát se tou vyvolenou. Nic nedbal na to, co se píše v listu o rozumu a dedukci hlavou. Až třetí noci měl Melichar zvláštní sen. Viděl sám sebe, jak přichází k regálu s knihami a když šel okolo, najednou se mu rozbušilo srdce. Jeho ruka rychle vzala knihu přímo naproti němu a ta se mu v ruce rozsvítila. Byl to tak intenzivní sen, plný emocí, že se prudce vzbudil a posadil se na posteli. Ještě té noci držel knihu v třesoucích se prstech a s bušícím srdce v krku. Nesvítila, ale by si jist tím, že je to ta pravá. V knize chybělo několik stránek, ale i tak bylo jasné, kdy a kam má jít. Cesta nebyla popsána, ale jen částečně vyznačena v mapce, která byla součástí hnihy. Lépe řečeno, body, na kterých byla jen zběžná lokace. Ale díky knize v ní postupně našel vše, co pro svoji pouť potřeboval.
Když nadešel den, kdy se zima láme v jaro, poskládal si do brašny vše potřebné, samozřejmě včetně Zázraka a vyrazili. Cesta to byla dlouhá a krkolomná, ale nakonec asi po týdnu putování dorazili k chatrči nad jakýmsi polem, či mýtinou, s temně hnědou hlínou. Popis přesně seděl na domek, ale scházela tady ona zelená lesní pokrývka. Melichar netušil, co si pod tím má představit. Nikdy se s podobným pojmem nesetkal. Ale když zaklepal na dveře chaloupky veskrze porostlé mechem, znovu se mu rozbušilo srdce. Uvnitř našel starou ženu, snad kořenářku, která byla němá. Melichar byl odhodlaný dojít až na konec své cesty, ale nečekal, že to celé bude nějaká prazvláštní HRA osudu. Bál se, že pokud něco včas nepochopí, promarní svoji šanci a kouzlo které by ho dokázalo zbavit kletby, bude v nenávratnu ztraceno. Zázrak se uvelebil na peci a tvářil se, že odtud neodejde. Kořenářka se netvářila nijak překvapeně z jejich nenadálé návštěvy. Ale Melichar nevěděl, zda může dát ženě nahlédnout do svitku, zda vůbec umí číst a jestli ho slyší. K večeru mu žena dala do ruky svítilnu, krajíc chleba a hrnek mléka. Vyšla ven a nechala dveře otevřené. Melichar ji tedy následoval. Zázrak seskočil neochotně z pece a jakmile byl venku, dveře se za ním prudce zabouchly. Kocour zaprskal a uháněl za svým pánem. Kořenářka ho zavedla za chatrč a ukázala na žebřík, který vedl pod střechu k půdnímu otvoru. Pak se otočila a odešla.
Půda byla plná voňavého sena a když se zavřela dvířka na petlici, bylo tam sucho a docela teplo. Melichar vytáhnul z brašny deku a nalil do misky trochu mléka pro Zázraka. Snědl chléb a během chvilky oba usnuli. Ráno ho probudil silný déšť. Kapky bušily do střechy s takovou vervou, že se bál, že ji to prorazí. Pršelo celých čtrnáct dní. Stařenka vždy došla pod žebřík a nechala jim tam něco k jídlu. Melichar netušil, na co tady vlastně čeká. Až jednoho rána se probudil zvláštním zvukem. Po dešti nebyla ani památka, ale slyšel proudící vodu. Otevřel dvířka půdy a strnul. Asi sto metrů od chaloupky se hnala povodňová řeka. Brala s sebou klády, pařezy a co jí kde v lese, kterým protékala, přišlo do cesty. Proud vody byl den odedne tenčí, ale trvalo další týden, než slunce vysušilo tu pohromu. A pak se stal zázrak! Temně hnědá půda byla posetá naplaveným mechem. Byla to celistvá zelená lesní pokrývka. Melichar věděl, že je na správném místě, ve správný čas.

Teprve nyní, může započít svoji pouť za zlomením kletby.