Vykradači hrobů

Vykradači hrobů

„Sedm stop hluboko a stejně to nestačí…” bručel zachmuřeně hrobník a v kleče zkoumal rozbité víko rakve. Nebožtík z ní napůl vypadával. Zběžně mrtvého prohlédl. Veškeré cennosti zmizely. Zrovna tuhle dámu si pamatoval. Zámožnější rodina. Vybavili ji do hrobu zlatými prsteny a náhrdelníkem. „Zloději zatracený! Ani po smrti jim nedaji klid. Herdek!” zaklel a znovu přiklopil víko. Vylezl z hrobu, popadl lopatu, aby rakev podruhé zasypal, jenže pak se otočil. „Co je, Tome?” broukl podrážděně. Tom byl vyzáblý sirotek. Vyrůstal na ulici a občas na hřbitově vypomáhal. Dostával za to pár drobných, ale vedení o tom mlčelo.

„Ředitel Felitz pro vás posílá,” zadrmolil rychle chlapec a nakukoval přes okraj hrobu. „Je tam mrtvola?”

„Jo,” zahučel hrobník. „A nejni to pohled pro malý děcko. Sypej votsud,” mrkl na něj, prohrábl mu rozcuchanou čupřinu a zamířil dlouhými kroky přes hřbitov.

V tmavém plášti až na zem, tmavém klobouku a hlavně celý špinavý od hlíny, přitahoval zvědavé pohledy návštěvníků. Nevšímal si jich.

Když procházel kolem dvojice dam s opuchlýma očima, smekl klobouk a usmál se. Oběma dámám to muselo připomínat škleb ze záhrobí.

Ředitel Felitz úřadoval z budovy hned u hlavní brány hřbitova. Kancelář měl stísněnou a vyzdobenou různými smutečními věcmi. Zejména věnci, svíčkami a obrázky svatých. Hrobník zaklepal a čekal.

„Dále!” ozvalo se. „Ach, pane Aarone, jsem rád, že jste přišel tak rychle,” pokynul hrobníkovi k židli a hned se zamračil. „Nemohl jste si venku alespoň očistit boty? Všude budou stopy a odpadává z vás bahno,” konstatoval rozmrzele.

„Omlouvám se, pane ředitel, jenže pršelo. A štěrk na vysypání cest záhadně zmizel,” rozhodil hrobník bezmocně rukama a ztěžka dosedl. Židle se pod jeho vahou zakývala.

„No, ano,” připustil ředitel. „To je také důvod, proč jsem s vámi chtěl mluvit.”

„Chcete se mnou řešit krádež štěrku?” zasmál se hrobník. „To je vtip, pane ředitel?”

„Nebudeme řešit krádež štěrku, ale krádeže na hřbitově obecně.” Ředitel Felitz položil obě ruce na stůl a kroužil přitom palci. Pronikavě hleděl hrobníkovi do očí. Přes pravou tvář se mu táhla dlouhá jizva, nešla přehlédnout. Měl ji prý z nějakého souboje. „Doráží na mě stále více pozůstalých. Dokonce i policie! Můžete mi k tomu něco říct?”

„Četl jsem nějaký lejstra na nástěnce,” kývl Aaron. „Ale nejsem četník. Neběhám po hřbitově a nehlídám, jestli někde někdo něco nekrade. To zase ne, pane ředitel.”

„Tak od teď budete,” obeznámil ho.

„Jakže prosím?” Aaron se na židli mírně napjal. „Jsem hrobník, pane ředitel. Co já mám co dělat s krádežema?”

„Budete v noci obcházet hřbitov,” upřesnil ředitel. „Alespoň pár dní. Když někoho zahlédnete, zavoláte četníky.” Nastalo chvilkové ticho. „Lidé nechtějí pohřbívat své milované na místě, kde se ztrácejí věci! Kde dokonce někdo vykopává těla, aby ukradl šperky! To přece chápete, ne snad?”

Pravda, ta krádež šperků zaskočila i hrobníka samotného. Nikdy nic takového nezažil.

„Dobrá,” přikývl tedy. „Budu courat v noci po hřbitově jako nějakej přízrak…”

***

Později v noci rázoval Aaron po světnici svého malého domku na druhé straně hřbitova. V té klidnější části, jak se domníval, protože kolem ležely jen staré a opuštěné hrobky dávných boháčů. Moc lidí sem nezavítalo.

„Mlíčko, holky moje,” promluvil s určitou něžností a hladil přitom po kožichu dvě kočky. Jak rád říkával, byly to jediné dvě holky na světě, které ho nikdy nenechaly ve štychu. Jedna, černá jako noc se jmenovala Baronka a druhá v barvě karamelu nesla jméno Bertesimo.

„Dejte si. Já se půjdu rozhlídnout kolem. Protože ředitel je jako osina v zadku. Když si něco umane, nikdo s nim nehne,” bručel a soukal se do kabátu. Největší zima už vzala za své, ale kolem hrobů se stále proháněl mrazivý vítr. Na hlavu nasadil klobouk, popadl petrolejku a po krátké úvaze také náhradní násadu k lopatě. Jeden nikdy neví, co v noci na hřbitově potká.

Všude vládl až přízračný klid. Mihotavé světlo petrolejky dopadalo na nejbližší náhrobky. Smutné náhrobky. Na tyhle nebožtíky už lidé zapomněli. Ale on si vzpomněl. Když mu po dušičkách zůstaly nějaké věnce, dával je sem. I tihle mrtví měli podle něj právo na trochu té úcty.

Zastavil proto a věnoval tichou modlitbu všem, za kterými už nikdo nechodí. Než ji však stihl dokončit, ozvala se za ním pořádná rána. Prudce se ohlédl, zdvihl petrolejku výš a mhouřil oči do stínů.

„Hej! Kdo je tam!” zavolal, nikdo se ale neozval. „Nesnášim vandaly na hřbitově! Vypadněte, než vám s tim pomůžu!” zahrozil. Opět žádná odpověď.

Aaron se zprvu rozmýšlel, jestli pokračovat v obchůzce, nebo jestli se podívá, co to bylo za ránu. Nakonec se rozhodl zkontrolovat, co se kde rozbilo. Jen o pár uliček dál si všiml rozbité náhrobní desky. Rozpadla se na několik kusů. Hrobník si ji pořádně prohlédl. Zdálo se však, že se uvolnila sama.

„Lajdácká práce,” prskl. „Jen jestli to tak nejni nakonec se vším tady,” povzdechl si. Ještě hodlal obejít část, kde se čerstvě pohřbívá, pak místní honoraci a pak se plánoval vrátit do svého teplého domku. Zima mu začínala zalézat pod kabát.

Přitáhl si ho trochu těsněji a šoural se k čerstvě zakrytým hrobům.

Je toho teď nějak moc. Dvacet pohřbů denně… mělo by se s tim něco dělat, pomyslel si a zastavil. Zamžoural pod jednu borovici a ústa se mu stáhla do přísného šklebu.

„Vy pacholci!” zahulákal. „Až vás chytim, vymlátim z vás duše!” Rozeběhl se za dvojicí, která chvatně vzala nohy na ramena. Naneštěstí pro Aarona měli náskok a byli mnohem hbitější. Přelezli hřbitovní zeď rychleji, než se vůbec stačil dostat k místu, kde kopali.

„Už ji skoro měli,” vydechl hrobník a vztekle nakopl kámen. Pak popadl odhozenou lopatu a začal hrob zahazovat. Nesnesl pomyšlení, že by se mohli vrátit a dokončit svou zrůdnou práci.

Následující noc se procházel, tentokrát bez petrolejky, stejnou částí jako předchozí noci. Číhal a čekal, jestli se ti floutci znovu vrátí. Jenže nevrátili.

Za to ráno si všiml, že zmizela kompletně celá výzdoba hrobů v části kolem hlavní brány. Aby toho neměl málo, narazil u studny na ředitele Felitze.

„Tak už něco máte?” spustil hned a oči měl navrch hlavy. „Řekněte mi, že ano, Aarone!”

„Mám jenom prázdný ruce, pane ředitel,” pokrčil rameny hrobník. „Viděl jsem je. Vyrušil jsem nějaký mizery, když se hrabali v čerstvým hrobě. Naštěstí to nestihli.”

„V noci někdo vykradl také naší květinku, Aarone,” zalomil ředitel rukama. „Takhle to nejde! Musíte s tím něco udělat!”

„Květinku…” mumlal hrobník. „A taky někdo sebral výzdobu z těchhle hrobů. Když jsem já vzadu, oni jdou dopředu,” zavrtěl hlavou. „Jsem na ně sám, pane ředitel. Proč nezavoláte četníkům? Kdyby nás tu bylo v noci víc, máme je hned.”

„Myslíte?” zaváhal ředitel.

„No, jasný. Přece si nemyslíte, že umím lítat. Jo, kdyby to šlo, pane ředitel, už bych je měl. To se spolehněte!”

Ředitel Felitz nakonec souhlasil, a tak dvě další noci hlídkovali na hřbitově spolu s hrobníkem i četníci. Ne moc, jen pár. Žádní vetřelci se ale neukázali. A nic se také neztratilo. Stačila však jediná noc bez četníků a…

„Aarone, nejdete mi doufám říct, že jste našel další?” zhrozil se ředitel, když hrobník vešel do jeho kanceláře s opravdu ponurým výrazem.

„Ale jdu, pane ředitel. Chlupatý odešli a ti lumpové tu byli zas. Takhle to nejde. Co mám podle vás asi tak dělat?”

„Hlídejte v noci dál. Nemůžu sem tahat četníky pořád. Musíte to zvládnout vy. Třeba si sežeňte nějakého pomocníka,” rozhodil rukama Felitz.

Pomocníka… bručel si pro sebe Aaron, když se opět vracel domů. Mohl by zaměstnat Toma, ale byl to jen malý kluk. Co kdyby se mu něco stalo?

Jenže čím víc o tom přemýšlel, tím víc se mu ten nápad zamlouval. Prolezl proto rezavou vedlejší brankou a vydal se cestou do města.

Nedošel ještě ani k nejbližší křižovatce, když chlapce spatřil. Stál u cesty a před sebou měl položený velký koš. Hrobníka si nevšiml, dokud k němu nedošel na dva kroky. Okamžitě ztuhl.

„Nazdar, Tome,” pokývl Aaron a usmál se. „Hledal jsem tě. Měl bych pro tebe takovej návrh a…” Pohled mu sklouzl ke koši. Byl až po okraj napěchovaný květinami. Přesně stejnými, jaké vídával na hrobech. Zamračil se. „Odkud ty kytky máš?”

„K-koupil jsem je,” vykoktal a zbledl.

„Koupil? A za co asi tak?” povytáhl obočí hrobník. „Nejsou to kytky ze hřbitova, že ne, Tome!” Mluvil tiše, ale z jeho tónu čišel chlad. Tyčil se nad chlapcem jako strašidelný přízrak. Protože se však Tom neměl k odpovědi, hrobník si dal dvě a dvě dohromady. „Takže to ty kradeš výzdobu! Kvůli tobě mizí svíčky a květiny! Byls tam včera! To proto jsou ty kytky tak čerstvé!” sjel k nim očima a pak se přísně zahleděl na chlapce. Vytrčil ruku a pevně ho chytil za paži. „Všechny je vrátíš, rozumíš? A už nikdy tam nic neukradneš!” syčel. „A pomáhat už mi taky nechoď. Kdo nemá úctu k mrtvým, nemá ji ani k živým,” pustil ho a ještě se zamyslel. „Vykradl jsi i květinku?”

„Ne!” křikl rozhodně Tom. „Já potřebuju peníze, pane Aarone,” vzlykl. „Těch pár drobných, co za pomoc dostávám nestačí. Snažím se přivydělat něco navíc.”

„Ty,” zabodl mu hrobník prst do prsou, „bys měl být v ústavu pro opuštěný děcka, stejně jako ostatní! Měl bych nahlásit, že tam nejseš, ale protože tě na jednu stranu chápu, ani to neudělám. Ale na hřbitov už nechoď. Jestli jo, vyrazim tě!” S těmi slovy se na něj naposledy zamračil a odkráčel pryč. Zaslechl už jen tlumené vzlyky. Na okamžik přemýšlel, jestli na něj nebyl příliš tvrdý, ale krást bylo špatné. A na hřbitově zvlášť.

Kluk krade kytky a svíčky, jenže co ty vykopané hroby? To určitě nebyla jeho práce. Je tu ještě někdo další. Musím přijít i na to! umínil si.

Utopen v myšlenkách došel až na písčitou cestu ke svému domku a v tom se náhle zarazil.

Na trávníku před prahem někdo stál a hladil Baronku.

To Aarona zaujalo. Černá kočka se nikdy nenechala hladit. Téměř ani od něj ne. Kdo jen byl ten chlap, ke kterému se najednou tak měla?

„Maucta,” cvrnkl do klobouku a podezřívavě střelil očima po muži v padnoucím, černém obleku. „Hledáte někoho?”

„Hrobníka,” kývl a pousmál se. Něco na něm působilo zvláštně. I přes elegantní oblek se na hřbitov nehodil.

„Tak jste ho našel,” povzdechl si Aaron. „Ztratil jste se? Jdete na pohřeb?”

„Rád bych vám pomohl,” odvětil stroze, ale stále se usmíval. Hrobník kriticky sjel jeho oblečení a zašklebil se.

„S čím přesně? Jste jako proutek. Držel jste někdy lopatu? Víte, jak náročná je to práce?”

„Nechci se stát hrobníkem,” zavrtěl hlavou. „Chci vám pomoct dopadnout ty vandaly.”

„Jak o nich víte?” zamračil se Aaron.

„Od policie.”

„Aha, takže jste chlupatej?” Podezření ještě zesílilo.

„To nejsem. Nestačí prostě, že vám pomůžu? Jste na to sám…”

„Hm, tak fajn,” připustil nakonec. „Chcete tu zůstat do večera nebo?” zdvihl jedno obočí.

„Přijdu pro vás, až tu budou,” pousmál se muž, sklonil hlavu k pozdravu a odešel.

„To jasně, cvoku,” zamumlal pro sebe Aaron a už strkal do dveří, když v tom ho něco napadlo. „Hej!” křikl ještě a rozeběhl se uličkou, kterou muž odcházel. Jenže doběhl na další rozcestí a nikde ho neviděl. V těch místech nerostlo moc stromů a i náhrobků bylo pomálu. Nemohl jen tak zmizet a bylo vyloučeno, že by stihl tak rychle odejít. Aaron se podrbal na plešatící lebce. Zavrtěl hlavou a vrátil se do domku.

Toho večera se rozhodl, že nikam nepůjde. Zůstane jednu noc v klidu a v teple. Posadil se do křesla s knihou v ruce a Bertesimo uvelebenou na područce. Četl si, drbal kočku pod bradou, když někdo zaklepal.

„Kurde!” zaklel a kočka s mňouknutím uraženě seskočila. „Nešil, Berto,” okřikl ji nervle. „Kdo to k čertu je?” Prudce otevřel dveře a brada mu poklesla. „Vy?”

„Máte doma škodnou, pane hrobníku.” Ze tmy na něj zíraly dvě tmavé oči a potutelný výraz.

„Jak to herdek víte?” otázal se.

„To je jedno. Chcete je chytit, nebo ne?”

Aaron chvíli uvažoval, ale pak popadl kabát, klobouk a násadu od lopaty a vykročil ven. „Veďte mě!” Muž ho mlčky vedl hřbitovem. „Jak to, že se tu takhle vyznáte?” zeptal se šeptem.

„Vyznám se na všech hřbitovech,” odvětil muž.

„Kdo sakra jste?” Hrobník zastavil a chytil ho za rukáv. „Proč bych vám měl věřit?”

„Chcete je chytit, nebo ne?” usmál se znovu muž, ale přes černou tmu to nebylo moc vidět. „Podívejte,” ukázal mezi pár vysokých borovic. „Támhle je máte.”

A měl skutečně pravdu. Až k nim teď doléhalo hekání a tlumené nárazy, jak se lopaty zakusovaly do země.

„Floutci jedni!” usykl hrobník. Potichu se připlížil tak daleko, jak jen se odvážil a pak vystartoval. „A mám vás, vy zloději mizerný!” Skočil po chlapovi blíž k němu, ale ten uskočil a tak ho jen sevřel za lem pláště. Stačilo to, aby zloděj upadl, ale dokázal se z pláště vysvléknout a utíkal za kumpánem. Aaron vztekle zaklel. „Tak blízko!” obrátil oči k nebi. „Taková šance!”

Celou noc pak nezamhouřil oka. Přemýšlel. Podle čeho si jen vybírají hroby?

Další den strávil celý tím, že chodil od hrobu ke hrobu a v mapce hřbitova si vyznačoval místa, kde kradli. Zajímala ho zejména ta místa, kde zmizely nějaké cennosti. Potom se chtěl podívat do uložených záznamů, co byli ti okradení zač, ale řediteli Felitz ho k nim nepustil. Vyhodil ho s poznámkou, že do takových věcí mu nic není. A tak se hrobník do ředitelovy kanceláře vrátil večer a samozřejmě nepozván.

„Nevybírají si ty hroby náhodně,” zjistil ke svému údivu. „Ví přesně, kam mají jít! Jako kdyby je někdo posílal na určitá místa…” přemýšlel a pak hlasitě vyjekl. „Kurde! Chlape! Jak jste se sem dostal? Dole jsem zamkl!” Za jeho zády stál podivný, strašidelný elegán a opět s tím tajemným úsměvem od ucha k uchu.

„Vidím, že jste pokročil,” poznamenal a úplně přešel fakt, že se ho hrobník na něco ptal. „Značíte si místa, kde by mohli krást příště?” nakoukl zvědavě do mapky.

„Jo,” zavrčel nevrle hrobník. „Myslím, že to bude někde tady,” zabodl prst do plánku.

„Omyl,” nesouhlasil muž. „Jsou tady a už jsou téměř hotoví,” píchl prstem na místo nedaleko od nich.

„Jak to můžete vědět? Už jsem se vás ptal několikrát a pořád to nevím. Kdo jste?” zvýšil hlas Aaron, ale muž se jen zvedl a vyšel z kanceláře. Hrobník pospíchal za ním. Srdce se mu téměř zastavilo, když na chodbě nikdo nebyl. „Asi jsem blázen,” sáhl si na čelo, jestli nemá horečku. „Musí se mi to zdát…” promnul spánky, ale zvědavost nakonec zvítězila. Jestli měl ten podivný… přízrak pravdu, pak je konečně chytí!

Jen za pár okamžiků už se plížil podél řady vyšších náhrobků k místu, kde měli kopat. A skutečně, kopali. Tentokrát si je nehodlal nechat uniknout. Minimálně jednoho ne. Plížil se k nim jako kočka. K jeho štěstí stál za jejich zády a hřbitovní zeď byla daleko. Pevně v ruce sevřel násadu a vnímal zrychlující se tep.

Pak vyskočil z úkrytu a povalil jednoho ze zlodějů na zem. „A mám tě, ty zlosynu!”

Jenže zloděj se nehodlal vzdát tak snadno. Popral se s hrobníkem statečně, ale Aaron měl přece jen trochu větší váhu a navíc měl zbraň. Několikrát udeřil zloděje násadou do břicha, do hrudníku a pěstí nešetřil obličej.

„Přestaň! Přestaň!” zajíkl se bolestí zloděj a snažil se chránit rukama obličej. „Prosím!” zaúpěl ještě.

„Tak mi koukej říct, proč děláš takový svinstvo!” rozkázal hrobník a přetočil zloděje na břicho. Neměl právě po ruce nic, čím by ho svázal, ale ani nemusel. Dokázal zkroutit paži tak, aby si dotyčný nevyskakoval. „Pro koho? Kdo tě sem poslal?” usykl ještě.

„Říká si ředitel!” prskl zloděj. „Pusť mě, krucinál, bolí to!” Hrobník však nepovolil.

„Ředitel?” zamyslel se. „Jaký ředitel? Jak se jmenuje?”

„Nevim jméno! Říká si prostě ředitel. Tečka! Ale měl jizvu na tváři,” vzpomněl si.

„Kde?” vyhrkl hrobník. „Kde ji měl?”

„Nejsem si jistý. Asi napravo. Byla taková dlouhá, rozšklebená. Viděl jsem ho jen jednou, kruci!”

„Ředitel Neville Felitz,” zamumlal Aaron. „To on vás sem posílal… Jak jste věděli, kam máte jít?” ptal se dál.

„Dával nám čísla hrobů. Co jsme našli, jsme nechávali na dohodnutých místech a on nám tam pak nechával peníze,” vysvětloval.

„To vám nebyla hanba okrádat mrtvé?” užasl hrobník a silně zlodějem zatřásl.

„Oni už to zlato nepotřebujou!” křikl zloděj. „Ale moje rodina nemá co do žaludku! Práce je málo, bral jsem, co bylo. I když třeba okrádání mrtvol!”

„Tak teď můžeš živit rodinu z lochu, blbečku,” pronesl jízlivě Aaron a vytáhl zloděje na nohy. „Nesnáším telefony, abys věděl. Jsou to pekelný krabičky, ale kvůli tobě rád udělám výjimku!”

Ještě té noci si zloděje odvezli a Aaron s chutí předal veškeré informace o podezření na ředitele četníkům. Ráno jich, k jeho úžasu, přijela celá skupina, a když se vracel od studny do zadní části hřbitova, odváděli ho v poutech ven. Setkali se pohledy. Hrobník cvrnknul do klobouku a zakřenil se. Ředitel Felitz zbrunátněl vzteky. Tolik si byl jistý tím, že hrobník ty dva nikdy nedopadne. Že se bude honit za přeludy.

Cestou k domku si Aaron prozpěvoval. Přešlo ho to ve chvíli kdy uviděl, že na zápraží sedí zase ten elegán a tentokrát drží Baronku v náručí.

„Vážně nechápu, jak to děláte,” zavrtěl hlavou. „Tohle mě nikdy nenechá. Nemá ráda lidi.”

„Pak mám štěstí, že nejsem člověk,” odvětil a Aaronovi to zprvu nedošlo. Pak se zakuckal.

„Jak to myslíte, člověče? Co jste teda jako? Strašidlo?”

„Nepátrejte po tom, co jsem,” usmál se elegán a vstal. „Stačí vám vědět, že stejně jako vy, i já dbám na to, aby lidé měli po smrti klid. Starejte se o ně dobře. Bylo mi ctí,” domluvil a před Aaronovýma očima se rozplynul.

„Pokouší se o mě šílenství,” zahuhlal pro sebe, přesto někde v hloubi jeho nitra se rozlil opojný, uklidňující pocit. Ať to byl kdokoliv, pomohl mu. Co záleželo na tom, co byl nakonec zač. Na hřbitovech mu vždy přišlo nejhezčí to, jak jsou tajemné a záhadné. Jako smrt sama.