Čarodějova sova

Příběh o postarší sově, která se vlivem okolností dostala na hrad k jednomu bradavickému studentu. V pamětech popisuje svou cestu, zkušenosti, a co si za svůj život zažila.

Hů hů, byla jsem sova, která si myslela, že už ji za život nic nepřekvapí. Příběh, který vám chci vyprávět, se mi stal až v pozdějších letech. Bývala jsem totiž úplně normální sova, co měla své hnízdo v lese. Sem tam něco ulovila, vychovala mladé, a když odlítly do světa i já potřebovala nějakou změnu. Nikdy by mě ale nenapadlo, jak velká změna to bude. Zatím jsem se všem lovcům dokázala vyhnout. Snad i mé děti měly a budou mít podobné štěstí. Jednoho dne mě něco lákalo, ale netušila jsem co. Prostě jsem sama ochotně přilítla k lidem, aniž bych tušila proč. Bylo to jako by mě omámilo nějaké kouzlo. Později jsem se dozvěděla, že jsem nebyla daleko od pravdy. Ten člověk mě zavřel do klece, odnes do města a nakonec jsem se objevila na místě, kde byla spousta takto zavřených sov. Žádná z nich ale nevykazovala známky strachu. Dostávaly něco, čemu říkaly zob. Na každé kleci byl nějaký nápis, kterému říkali cena. Říkali mi postarší sova a cenu jsem podle všeho měla docela nízkou. Tady se můj život od základu změnil.

Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala. Byla jsem v obchodě na Příčné ulici. Povídala jsem si s ostatními sovami, ale dost často na nás majitel křičel a mlátil proutkem do našich klícek, abychom prý přestaly houkat nebo hučet. Holky říkaly, že prý budu roznášet psaní. Lidé přicházeli a odcházeli dveřmi a občas si nějakou z nás koupili. Já byla ještě v sekci zácviku. Asi čtyřikrát do týdne přicházel trenér, který se mnou měl nacvičit odesílání dopisu. Nejprve jsem přemýšlela nad tím, že bych se při první příležitosti zdejchla, ale taky jsem byla zvědavá a ne zrovna nejmladší, a tak jsem zůstala. Postupně jsem se naučila, co jsem měla, a jen co jsem byla připravená, si mě zakoupil jeden chudý mladý kluk, co sotva nastřádal pár srpců, aby si mohl dovolit alespoň mě.

Kluk i přesto, že nebyl zrovna majetný, měl spoustu knih a pergamenů a od rána do večera v nich byl zahleděn. Čas od času odešel a zas se vrátil velice unavený. A i přes to si sedl a psal. Nadával, stěžoval si a někdy i brečel, protože nestíhal.

„Ten úkol jsem už dávno měl mít,“ říkal. „Zítra je dedlajn a já se na to ani nepodíval.“

Bylo mi ho líto, a to jsem sama hladověla. Nedal mi najíst, ale naštěstí mě často pouštěl ven. Stále totiž potřeboval něco doručit a já mám naštěstí bohaté zkušenosti s lovem v přírodě. Není pro mě problém se sama nakrmit.

Jednoho dne, stejně jako už po několikátý, procházel starý pergamen, když se najednou zarazil a podíval se na mě. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Co ho na mě tak zaujalo? Přišel se na mě podívat, rozhlížel se po mé kleci a drbal se na hlavě. Blízko klece mi postavil smetáček s lopatkou a každého půldne se zase rozhlížel po mé kleci. Pak se zamyslel a udělal takový zvláštně překvapený výraz. Takový výraz měl jen tehdy, když mu nějaký úkol dal zabrat a nakonec přišel na řešení. Vzápětí prohledal kapsy a smutně se podíval na jediný srpec, který měl. Poté odešel pryč, a když se vrátil, donesl mi zob. To mu vážně, až po půlroce došlo, že taky potřebuju jíst? Najednou, když mě několikrát za den posílal se psaním, až jsem toho měla po krk, na mě vždycky čekalo nějaké zobání. Docela jsem ho litovala. Věděla jsem, že měl hluboko do kapsy. Obě měl totiž děravé a sám si je musel zašívat. Kdyby to šlo, řekla bych mu, že mě nemusí tolik krmit, protože jsem si uměla sehnat potravu sama. Snažila jsem se moc nejíst, abych mu udělala radost. Vlastně jsem si raději něco sama ulovila. Bylo to chutnější. A kdybych měla ještě zobat, byla bych tlustá. Stejně tak se mi nepřestával dívat do klícky. Pokaždé vypadal nějak frustrovaně.

Až jednou se na mě podíval a řekl. „Jak to? Jak je to možný, že tu nic není? Jak to, že vůbec nekadíš? Takhle toho magika nikdy nezískám.“

Koukala jsem na něho jak z jara. On chtěl, abych se vyměšovala do klece? To si ze mě snad dělal srandu. Nebyla jsem blbá. Tohle jsem snad mohla dělat venku. On si snad doufám taky nenadělával do postele. Naštěstí mě i přesto vždycky pustil ven, kde jsem mohla vykonat svou potřebu.

Pak se náhle začalo měnit to, jak žil. V zaslané poště začaly přicházet srpce. Najednou si mohl dovolit opravit si šaty. Koupil si několik nových věcí a také novou sovu. Konečně jsem měla kamarádku. Teda doufala jsem, že mi chtěl udělat taky radost a nepořídil si novou sovu, protože jsem nezvládala svoji práci. Ale byla jsem ráda, že už jsem na to nebyla sama. Pak přibyla třetí sova. Obě žraly jenom zrní. Evidentně se každá sova nenaučila lovit. Začínalo mi připadat, že si ty dvě docela dobře rozuměly. Hrozné bylo, když jsem se ráno probudila s tím, že v místnosti něco smrdělo. Jedna z těch sov si nadělala do klece. Probudil se i ten kluk a představte si to, on byl šťastnej. Hned přišel a ten bordel uklidil. Tohle mi teda rozum nebral. On si nás snad vážně pořídil jenom, aby po nás mohl uklízet bobky. Co je tohle za úchylku? Takoví jsou všichni lidé?

No a takhle jsem si tu žila. Než jsem se nadála, bylo nás tu v sovinci sedm. A tak jsem si řekla, proč já se sem pořád ještě vracím? Kdo mě tu drží? Prostě, až dostanu dopis k odeslání, tak už se nevrátím. Jenže už nejsem nejmladší a je docela fajn mít místo, kde je teplo a neprší na mě. Možná obletím tenhle hrad a najdu někoho, kdo po mně nebude chtít jen to, co v kleci vyrobím, aby měl co uklízet.

A tak jsem taky udělala a udělala jsem dobře. Odeslala jsem dopis, nečekala na odpověď a obhlížela hrad. Viděla jsem teda různé lidi a také různé sovy. Pak jsem zahlédla muže, který jen seděl v křesle a povídal si sám se sebou. Přiletěla jsem k němu a on se na mě podíval.

„Ahoj, jak je venku. Neprší tam?“

Byla jsem zmatená. Dosud se mě nikdo na nic neptal. Zakroutila jsem hlavou.

„Ty mi rozumíš?“

No, kývla jsem. Já myslela, že lidé vědí, že jim rozumíme.  Proč by po nás jinak chtěli doručovat dopisy? Nebyl to zas tak složitý jazyk, jen jsme s nimi nemohly mluvit. Ten pán mi ale pak začal ukazovat knihy. To bylo prvně, co mi někdo dal něco přečíst. Vůbec jsem to nechápala, ale byl trpělivý a naučil mě všechna písmena. Staral se o mě, dával mi najíst, místo klece jsem měla jen bidýlko a mohla jsem si vyletět, kdykoli se mi chtělo.  A co nevidět jsem byla zas o něco vzdělanější. Škoda jen, že tak pozdě. A tak jsem měla najednou znalostí natolik, abych dala dohromady paměti o sobě. Snad se jednou díky nim bude jiným sovám žít o něco lépe. Do té doby jsem byla zatím šťastná tam, kde jsem byla.