Zelení oranžovým

Krátká povídka popisuje, jak vypadal pro jednu ze slečen zatím nejdůležitější den na Bradavickém hradě, a co mu předcházelo. Dílo je údajně z velké části fantazie, takže jakákoliv podobnost se skutečnými postavami je čistě náhodná.

45 dní před dnem D

Chodbou se rozléhaly kroky. Ačkoliv se děvčata snažila sebevíc, jejich chůze prostě byla slyšet. Vládla temná noc a ony se plížily dlouhou tmavou chodbou osvětlenou pouze svícemi v malých lucernách. Celý hrad tiše spal, a tak se pleskání bosých nohou na ohromných dlaždicích nedalo skrýt.

„Opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad? Co když se vyděsí a utečou?“ zeptala se Loch, oblečená pouze v noční košili, přes kterou narychlo natáhla dlouhý vytahaný svetr.

„Jistě, že je to dobrý nápad,“ odsekla Mia. „Jestli se vyděsí, nemají tady co dělat. Svět nestojí o bojácné kouzelníky. A navíc. Sraby nemá nikdo rád.“ Mia jako hlava celého nápadu byla, co se oblečení týče, patřičně připravená. Na sobě měla teplákový komplet a přes něj koženou bundičku od táty, očarovanou tak, aby v očích pozorovatelů vypadala jako župan.

Za nimi se s mírným zpožděním šourala Anita. Na rozdíl od Loch si byla jistá, že se akce chce zúčastnit. Jen měla strach, aby je nenačapala profesorka Crowbeaková, která měla ten večer službu na chodbách, a tak se pro jistotu stále otáčela připravená vymluvit se na nezvladatelnou chuť na horké kakao. Oblečená byla také jen do pyžama. Mia jim totiž informaci, že do kuchyně půjdou právě dnes, oznámila na poslední chvíli. Jinak to ani nešlo. Až když šla do sklepení chystat se ke spánku, zahlédla většinu profesorského sboru vcházet do kabinetu ke slečně Tulipě, jejich kolejní ředitelce, a zaslechla něco o výborném ostružinovém vínu. Bylo tudíž jasné, že kromě profesorky Crowbeakové by na chodbách neměly nikoho potkat. Možná s výjimkou pár bujaře naladěných duchů.

Konečně došly do správné chodby, na jejímž konci se nacházela dívčí umývárna. Mia opatrně chytla kliku a s ještě větší opatrností otevírala dveře do umývárny. Vevnitř se zdálo být ticho. Všechny tedy honem proklouzly dovnitř, aby se už nenacházely na pro ně v tu chvíli nebezpečném území otevřené chodby. V umývárně nežhnulo žádné světlo, ale velkými vysokými okny na druhé straně sem padaly měsíční paprsky tak silné, že světla bylo dostatek. Děvčata se honem rozhlížela po Uršule, duchovi mladé dívky obývajícím právě tuto dívčí umývárnu.

„Vidíte ji někde?“ zeptala se Anita.

„Ne. Asi někde poletuje,“ odpověděla Mia a uchechtla se. „Můžeme tedy pokračovat,“ doplnila a vyšla směrem ke kabince, jež se jako jediná nacházela po levé straně, a na které visel velký nápis: MIMO PROVOZ. Před kabinkou se otočila k holkám, které hned vyšly k ní, jako by čekaly právě na tento povel, a Loch vytáhla z kapsy svetru hůlku. Na kouzelné formule byla z nich ta nejnadanější.

„Alohomora,“ pronesla klidným hlasem, zatímco špičku hůlky směřovala k zámku. Ten okamžitě vyskočil ze západky a dveře se samy pootevřely. Loch je otevřela dokořán a všechny tři tak spatřily prázdný prostor s cihlovou zdí na konci. Ačkoliv kabinka vypadala na první pohled velice malá, pohodlně se dovnitř vešly všechny.

„Tak Anito, jak je tedy ta kombinace?“ zeptala se Mia.

„No, jestli Vinc nelhal, tak je to takhle,“ řekla odhodlaně a prsty se začala dotýkat cihel přesně v takovém pořadí, v jakém jí to spolužák nadiktoval. Vypadala při tom, jako by to dělala už několikrát. Když se dotkla poslední, tedy patnácté cihly, podlaha se pod nimi náhle rozevřela a ony padaly dlouho, dlouho úplnou tmou. Loch v prvotním úleku vyjekla, ale hned stichla, neboť si vzpomněla, že je o tom Vincent informoval, a navíc je nechtěla prozradit.

Když padaly asi 15 vteřin (ale jim to pochopitelně připadalo mnohem delší), najednou se ve vzduchu zastavily, aby hned vzápětí dopadly na zem. Loch s Anitou klopýtly. Ustála to jenom Mia, díky svým vytrénovaným lýtkům z famfrpálových zápasů.

Chvilku se rozkoukávaly, než si jejich oči přivykly šeru. Pomalu se všude kolem nich začaly rozsvěcovat pochodně, až nakonec plály takovými ohni, že bylo světlo jako ve dne. Holky se rozhlížely okolo sebe. Všude byly skříně, vitríny a kredence plné nejrůznějšího nádobí a náčiní. Úplně vzadu stála veliká červená kamna a na ostrůvcích uprostřed místnosti byla spousta zeleniny v různých fázích přípravy.

„No! Tak co chcete?“ ozval se nevrlý skřípavý hlas. Nikoho ale nebylo vidět. Až když se holky vzpamatovaly a došlo jim, kde vlastně stojí, sklopily své zraky a uviděly malé skřítky v bílých zástěrách. „Vypadáme, že nemáme co na práci, kromě čekání než se vymáčknete?“ dopověděl svoji myšlenku skřítek stojící přímo před nimi, jediný v červené čepičce. Pravděpodobně šéfkuchař, blesklo Anitě hlavou.

„Pěkně prosím,“ napřímila se Anita, jako kdyby byla u ústního zkoušení v Obraně proti černé magii, „posílá nás naše kolejní ředitelka, Tulipa Smithová, abychom přinesly nějaké dýně. Chce si vyzkoušet Halloweenskou výzdobu v kolejních místnostech.“

„Co nejvíce dýní,“ dodala Mia.

Skřítek si je chvíli měřil pohledem, ale pak se se slovy: „Pojďte tedy za mnou,“ otočil a vedl je ke dvířkám vedle kamen, kterých si původně vůbec nevšimly. „To je mi tedy věc. Nácvik Halloweenské výzdoby v půlce května. Kdybychom neměli dýně ještě z loňské úrody, co by jako dělali, nó?“ trousil si cestou pro sebe skřítek a nápadně u toho skřípal zuby.

Dívky vešly do dveří a ocitly se v rozsáhlé místnosti, velké i vysoké kam jenom dohlédly, plné polic až k nedosažitelnému stropu, jež obsahovaly značné zásoby všeho, na co si jen mohly vzpomenout. Loch úžasem otevřela ústa. Skřítek ukázal na polici napravo. Byly v ní velké proutěné koše plné oranžových dýní. Mia vytáhla z kapsy bundičky tři tašky a podala každé spolužačce jednu.

„Díky!“ řekla Loch skřítkům a už se sunula ke košům, aby začala tašky plnit dýněmi stejně jako Anita s Miou. Kdyby je pozoroval nějaký mudla, nevěřil by vlastním očím. Ale žádného kouzelníka nepřekvapí, že tašky, které vypadaly, že se do nich nevejde víc než maximálně tři dýně, pojmuly nakonec oranžových plodů mnohem víc. Ba byly přímo bezedné, a holky mohly nabrat kolik jen chtěly.

„Necháte nám taky něco na dýňové paštičky, nebo si je budete odteď dělat už samy?“ utrousil rázně skřítek.

Holky hned všeho nechaly, protože dýňové paštičky jsou delikatesa oblíbená u všech hradních obyvatel. Beztak už měly dýní ažaž. Tašky si vyhouply na ramena a otočily se ke skřítkovi. Ten otevřel dveře, které ale najednou vypadaly jinak. A za nimi se rozevřela stejná chodba, do které byste vešli po opuštění Uršuliny dívčí umývárny. Děvčata vstoupila do chodby a dveře se za nimi zavřely. Teď si zas musely oči přivykat chvilku tmě.

„Tak honem zpátky,“ špitla Loch a všechny se rychlou chůzí vydaly zpět ke sklepení. Cestou míjely kabinet slečny Tulipy, ze kterého se ozývaly hlasité útržky veselé konverzace. Ve společenské místnosti chvilku počkaly, aby se přesvědčily, že tam někdo ještě neponocuje. Když si byly jisté, že jsou samy, vydaly se k velkému krbu. V něm plápolal oheň. V hradních místnostech bývá chladno i uprostřed parného léta. Natož v zatím docela chladném květnu. Za krbem uvolnila Anita jednu cihlu a najednou byl vidět poměrně velký prostor, který si holky připravily pro tuto „věc“. Rychle naskládaly dovnitř všechny dýně. Loch je potom jemnou mlhou z hůlky pokropila a pak vrátila na místo uvolněnou cihlu. Mia uchopila čtyři velká polena a vhodila je do krbu.

„Pěkně jim přitopíme, aby nám hezky dozrály,“ řekla s úsměvem a u slova – dozrály – naznačila prsty zdvižených rukou uvozovky.

Poté si šly lehnout. Každá do jiné ložnice. Mia se smála ještě když usínala. Anita si oddechla, jak jí spadl velký kámen ze srdce, protože zatím vyvázly bez průšvihu, že usnula celkem obratem. Loch si ještě dlouho před usnutím představovala, jak bude ta velká akce probíhat a už se začínala těšit, jak přesvědčovala sama sebe, že to vlastně bude jedna velká legrace.

1 den před dnem D

Anita se vzbudila dřív než všichni ostatní. Nemohla dospat, protože chtěla zkontrolovat, jak jsou na tom dýně. To aby se vědělo, zda je na zítra všechno řádně připraveno. S holkami se domluvily, že je nebudou kontrolovat průběžně, aby k nim nepouštěly zbytečně čerstvý vzduch, a aby tedy proces hniloby byl co nejefektivnější. Oblékla se do lehkých letních šatů a pak sešla schody z dívčích ložnic do společenské místnosti. Bylo tam pusto a prázdno. Všichni ještě spali. Však byly prázdniny. Přišla ke krbu a odebrala uvolněnou cihlu. Pohled na dýně byl krásný. Vše se povedlo přesně tak, jak si představovaly. Některé kusy držely doslova jen silou vůle. Jen by se jich člověk dotkl, začaly by krásně téct. Vrátila tedy uvolněnou cihlu zpět na místo a posadila se na pohovku. Vytáhla z tašky svou právě rozečtenou knihu, otevřela ji na poslední přečtené stránce a pokračovala ve čtení dál. Užívala si přitom božský klid tiché a prázdné kolejní sklepní místnosti.

Při večeři bylo veselo. Nejen proto, že se podávala pizza, kterou mají téměř všichni rádi. Taky hlavně proto, že Anita, Mia a Loch probíraly ten zítřejší velký den D, jak si ho představují a na co se chystají. Snažily se mluvit tak, aby je, pokud možno, nikdo jiný neslyšel, ale chvílemi byly vinou dobré nálady moc hlasité, takže zmijozelští spolužáci přísedící u stolu se na ně otáčeli. U profesorských stolů byla také velmi dobrá nálada. I oni debatovali o tom, jak to od zítra bude na hradě vypadat, na co těší, a na co naopak ne. Když v tom…

Dveře do Velké síni se rozevřely a tam stála nervózně vypadající dívka, Elena.

„Pěkný večer, přeji!“ řekla ke všem, ale nikdo neodpověděl. Celá Velká síň ztichla. Někteří se začali dívat jeden na druhého, další kontrolovali, co je za datum a někteří se dokonce nestyděli zvednout a jít zkontrolovat na vstupní bránu vyvěšený harmonogram.

„Nemělo to být až zítra?“ ptali se jedni druhých a nervózně koukali směrem ke dveřím.

Jako první se vzpamatovali profesoři: „Hezký večer, slečno,“ odpověděla profesorka Proxima.

„Aha, odvážný losos doplul proti proudu?“ dodala profesorka Snaw. „Neměla byste se jít spíše prvně ubytovat, slečno?“

„Přišlo mi zdvořilé po vstupu do hradu prvně pozdravi,“ odpověděla Elena s úsměvem, ale otočila se k odchodu, neboť jí návrh slečny Snaw přišel rozumný. Jenže to už do Velké síně začali vstupovat další nováčci.

Mia na nic nečekala, pokynula holkám a cestou žďuchla i do Vincenta se slovy: „Pojď nám pomoct. Neboj, bude se Ti to líbit.“

Doběhli do sklepení do zmijozelské společenské místnosti. Mia z kumbálu vytáhla proutěný koš připravený k tomuto účelu a už spěchala ke krbu. Loch odsunula uvolněnou cihlu. Rozevřel se tak pohled na velkou kupu dýní v „nejlepší formě“.

„Jo tak proto jste chtěly vědět, jak se dostanete do kuchyně!“ pronesl Vincent s úžasem směrem k Anitě.

„Nekoukej a pojď nabírat,“ řekla Loch, a tak si všichni čtyři přidřepli a opatrně přendávali hnijící dýně do koše očarovaného bezedným kouzlem, stejně jako tehdy tašky. Takže se do nádoby vešly pohodlně všechny oranžové plody a kdyby chtěli, vešlo by se jich tam i mnohem víc. Když měli hotovo, Vincent, jako jediný muž, vzal koš do náruče a vydali se zpátky do Velké síně.

Ve Velké síni už bylo nováčků požehnaně. Někteří vypadali stále nervózně, jiní působili, jako by tam byli odjakživa. Vincent s holkami došel doprostřed délky zmijozelského stolu a položil na něj koš. Sundali víko a do okolí se rozlinula sladká vůně hnijících plodů. Další zmijozelští pochopili, o co se bude jednat, proto přistoupili ke koši také. Každý si vzal do ruky jednu dýni. Chvíli se dívali na sebe, než se prvnímu odvážlivci rozlil na rtech široký úsměv a vší silou hodil dýni po nejbližším nováčkovi. Ostatní hodili své dýně hned vzápětí. Všichni metali po nováčcích. Profesorský sbor rychle odhalil akci, tak se pomalu začal trousit bočním východem ven. Ostatní již zařazení studenti, kteří nechtěli být pozadu, začali hledat ve svých brašnách své vlastní poklady, takže za chvíli vzduchem nelétaly pouze shnilé dýně, ale také bomby hnojůvky, vejce, očarované sněhové koule. Někteří studenti vytáhli rovnou cukrkandlové hůlky. Takže za chviličku už byste v síni nenašli jediného suchého nováčka. Mezi tím vším se po zemi batolili ti nováčci, kteří to schytali cukrkandlovou hůlkou a stali se z nich tak malí vánoční skřítci.

Pohled na nováčky byl žalostně úsměvný. Všichni stáli, absolutně bezmocní, zoufalé výrazy ve tvářích. Našlo se pár studentů, kterým se nováčků zželelo. K Eleně, jež měla na hlavě zrovna obrovskou dýni a několik vajec, zezadu nenápadně přistoupila Spacelar, jedna nebelvírská studentka a vložila jí do dlaně cukrkandlovou hůlku. A i ostatní studenti začali nováčkům nenápadně podávat své zbraně, takže za chvíli to byl celkem férový boj a už se smáli všichni.

Když zbraně došly a většina obyvatel hradu nesla dýni na hlavě, začali nováčci řešit, jak je mají dostat dolů. To začala druhá část zábavy, neboť bylo srandovní, jak se snažili použít hrubou sílu, i když bezvýsledně, někteří už dokonce napřimovali proti hlavě nůž. K neštěstí naštěstí nakonec nedošlo, starší studenti všem záhy prozradili, ať chvilku posečkají, že dýně jsou očarované, takže je jakákoliv vnější síla zbytečná, ale že za chvilku samy zmizí. A opravdu. Po chvilce všechny dýně zmizely jako lusknutím prstů a zůstali tak jenom veselí, rozesmátí studenti. A to, co se zprvu mohlo zdát jako zákeřných útok zmijozelských studentů, bylo nakonec to nejlepší a nejvřelejší přivítání nových studentů. Protože co kolektiv zceluje více než parádní lumpačivé vzpomínky?