Darovaná květina

Darovaná květina

Všichni máme jistě rádi květiny, nikdy bychom ale nevěřili, jak nám některá z nich může změnit život…

-*-

Laura konečně zastavila před bytovkou. Pustila rukojeť kufru, který táhla už půl hodiny, celou cestu z nádraží domů. Shodila ze zad batoh a začala v něm lovit klíče. Nasnášela to. Slyšela, jak klíče cinkají, ale ne a ne je nahmatat. Konečně. Odemkla vchodové dveře. Teď už jen šedesát čtyři schodů. Potlačila zoufalé zasténání a příval nadávek, nasadila si zpátky batoh, popadla kufr a vyrazila.

První schod, druhý schod, třetí schod. Čtvrtý, pátý, šestý. Buch, buch, buch. Kufr přes všechny své protesty pomalu ale jistě stoupal vzhůru. Třináct, čtrnáct, patnáct, šestnáct. Druhé patro. Laura ne poprvé proklínala ty, kdo navrhli tento dům. Žádný výtah. Proč tato osmipatrová budova nemá žádný výtah?

Třicet sedm, třicet osm. Třicet devět. Čtyřicet. Na chvíli se zastavila, opřela se zády o zeď a snažila se popadnout dech. S fyzičkou na tom nikdy nebyla dobře. Tak fajn. To zvládne. Dvacet čtyři schodů.

Po době, která mohla být stejně dobře několik málo minut jako několik desítek hodin, dorazila ke dveřím do svého bytu. Naštěstí klíče nehodila zpátky do batohu, ale chytře je nechala v kapse. Odemkla. Konečně doma. Už si představovala, jak se naloží do vany a pak si pustí svůj oblíbený seriál. Vešla do ložnice, aby si odložila batoh a kufr, než najde vnitřní sílu je vybalit. Vtom ale spatřila něco zvláštního. Něco, co sem nepatřilo. Něco… Ta květina. Na polštáři ležela květina. V rostlinách se moc nevyznala, ale hádala by kopretinu. Jediným problémem bylo, že na kopretinu měla příliš okvětních lístků. No, jediným problémem. Byla pryč týden a ta kytka, přestože neměla vodu, byla v perfektním stavu. Tedy až na dva vypadlé okvětní lístky.

Sedla si na postel a začala uvažovat. Tu kytku jí sem musel někdo dát, zatímco byla pryč. Jenomže klíče od jejího bytu měla jen hrstka lidí. Ve skutečnosti jen ona, její matka a její bratr. Dobře. Zavolá bratrovi, určitě to má nějaké jednoduché vysvětlení. Jasně, zase jeden z jeho vtipů. To ale počká, teď je čas na koupel.

Když Laura večer seděla s hrnkem čaje v ruce před televizí, nebyla o nic moudřejší než před pár hodinami. Bratr její otázky nezodpověděl. Naopak jich ještě hodně přidal. Její kopretina totiž nebyla sama. Když se lidé před dvěma dny vzbudili, našli na polštáři vedle své hlavy květinu. Každý člověk měl svoji. Každý měl svou kopretinu. Každý v tomto městě. Jediným rozdílem byl počet okvětních lístků.

Ta nejzvláštnější věc však byla, že se vracely. Pokud jste svou květinu vyhodili z okna, jen co jste se otočili, uviděli jste ji zase před sebou. Pokud jste ji na ulici hodili do popelnice, našli jste ji zpátky ve svém domově. Byly nehořlavé, nezlomitelné. Nedaly se rozstřihnout ani rozříznout. Nezničitelné. Ani okvětní lístek nebylo možné utrhnout, a přesto na každé z nich už dva chyběly.

Laura vypnula televizi, byl čas jít spát. Kopretinu přesunula na noční stolek a lístky vyhodila do koše.

Trvalo jen pár dní, než kopretiny v lidských domovech zevšedněly. Každé ráno se lidé budili, každé ráno nacházeli jeden odpadlý okvětní lístek. Brzo jim došlo, že květiny mají za úkol odpočítávat dny. Nikdo ale netušil, co se stane pak. Po dvou týdnech však začali mít představu.

Když Tom Johnson to ráno opouštěl dům, všiml si, že z jeho kopretiny odpadl poslední lístek. Těžkou hlavu si s tím ale nedělal, spěchal na autobus. Na zastávku ovšem nedorazil. Cestou ho srazilo auto.

Lidé začali panikařit. Nejvíce ti, jejichž počet lístků se blížil k nule. Hromadně se snažili opustit město. Neúspěšně. Auta nestartovala, na koleje popadaly stromy. Pokud se pokusili překročit hranice města pěšky, v momentě, kdy zajásali, si uvědomili, že v ruce drží svou kopretinu. Nebo spíš to, co z ní zbylo. Jen stonek a žlutý střed. Žádné bílé lístky. A to bylo to poslední, co viděli. Nikdo nezvládl z města odejít a přežít. Nikdo neunikl svému osudu. Počet obyvatel klesl na čtvrtinu. A dál klesal.

Laura, stejně jako všichni přežívající, dokola přepočítávala zbývající lístky – zbývající dny. Trvalo to už asi měsíc. Město bylo uzavřeno do karantény a veškeré zásoby se shazovaly z vrtulníků. Byly však slyšet protesty, vždyť proč se starat o někoho, koho čeká jistá smrt?

Lidé se začali opět obracet k víře. Setkávali se, aby se hromadně hodiny modlili. Někdo to však vzal z druhého konce. Pořádaly se obrovské oslavy. Pilo se, hodovalo, tančilo. Jejich heslem bylo: užívej života, dokud můžeš. Tak jako tak se fungování města zastavilo. Lidé rabovali, vraždili se. A každý se bál, ač se to snažil sebelépe skrýt.

Ze čtvrtiny populace byla osmina, z osminy setina, se setiny kupa a z kupy tucet. Všichni Lauřini přátelé byli mrtví, celá její rodina. Už zbyla jen ona. Ona sama. A pak nikdo.

-*-

Aureleah dopsal poznámku do svého deníku a zaklapl ho. Tak, to by měli. První expriment skončil dost rozporuplně. Zamyslel se. Dalším městem bude…

1 komentář

  1. Prin
    Lis 26, 2022

    Wow! Úplně mám husinu! Skvěle napsaná povídka. 🙂

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.