O odvaze a přátelství

Další z příběhů, které doposud čítávala jen kolegyně ve svém předmětu. Slečna Theresa Meyers se však rozhodla o příběh podělit i s dalšími čtenáři.

-*-

Když byl ještě Hugo malý chlapec, přišel během jedné nešťastné události o oba své rodiče. Od té chvíle byl odkázán na život v dětském domově, kde se mu zpočátku příliš nedařilo. Nejdříve se nedokázal s žádným z nových dětí spřátelit. A když už se s někým spřátelil, brzy byli jeho přátelé adoptováni a on o ně přišel.

Po několika letech, během kterých se Hugo konečně rozmluvil, se na něj usmálo štěstí a měl se stát adoptovaným. Zalíbil se jednomu mladému páru, který sám děti mít bohužel nemohl. Po několika dnech domlouvání s jeho chůvou mohl konečně dětský domov opustit a užívat si celý svět dle své libosti.

Brzy ovšem zjistil, že svět se od něj naopak ještě více vzdálil. Celé dny mohl trávit jen zavřený ve svém pokoji, opouštět ho směl jen, aby se mohl najíst, dokonce mu do pokoje dali nočník, aby nemusel chodit na toaletu. Byly to pro něj otřesné podmínky, celé noci proplakal a rád vzpomínal na život v dětském domově, kde se k němu chovali hezky.

Celé to trvalo několik málo let, až malý Hugo konečně začal chodit do školy. Ve škole začal poznávat nové děti a začal se s nimi přátelit, brzy také zjistil, že se k němu opravdu jeho adoptivní rodiče nechovají hezky. Po několika dnech dlouhého plánování se konečně on a všichni jeho přátelé dohodli, že tomu konečně učiní přítrž a Huga zachrání.

„Takže volavka půjde domů, tam na tohle,“ Petr ukázal na diktafon, který si půjčil od bratra, „nahraje, jak se k němu chovají Straky a spolu to dáme učitelům?“

„A vážně to bude takhle jednoduché?“ ptal se Hugo, kterého ten plán stále děsil. Bál se, co by se s ním stalo, pokud by jeho rodiče ten diktafon objevili.

„Jasný, tohle jen zmáčkneš a bude to nahrávat úplně všechno kolem tebe. A navíc to můžeš schovat do tašky,“ usmál se na něj Petr. Ostatní povzbudivě přikývli, a tak jejich plán mohl začít. Hugo si převzal diktafon a zastrčil si ho do kapsy.

Celé vyučování připadalo Hugovi neskutečně dlouhé, hodiny jako by se zastavily, čas snad vůbec neutíkal. Každá vyučovací hodina se mu zdála být stejně dlouhá jako celý den. I tak ovšem nakonec skončila i jeho poslední hodina, kterou byla matematika. Hugo ji sice neměl příliš rád, dnes si však přál, aby byla bývala delší.

Ještě před tím, než přišel Hugo domů, sáhl do tašky pro diktafon a zmáčkl tlačítko, které mu Petr ukazoval. Na diktafonu se rozsvítila červená kontrolka a Hugo jej zas schoval do tašky. Došel domů a opatrně otevřel dveře, nechtěl, aby jeho adoptivní rodiče věděli, že přišel domů dříve, než na to byl připravený. Když ovšem šel po schodech nahoru do pokoje, jeden schod pod ním zavrzal.

Než se vzpamatoval, už u něj byla Bára, jeho adoptivní matka. Zakryla mu rukou ústa a řekla, že jeho otec spí a on jej přeci nechce probudit. Hugo se otřásl a doufal, že diktafon funguje. Potichu došel až k sobě do pokoje, kde si zhluboka oddechl, jeho otec se nevzbudil. Jen chrápal ve vedlejší místnosti. Hugo dostal ve škole spoustu úkolů, a tak se rozhodl, že se do nich pustí.

Obrázek do výtvarné výchovy měl nakreslený během chvilky, kreslení mu vždycky šlo. Co mu ale tolik nešlo byla právě matematika. A z té dostali úkoly rovnou dva. Hugo počítal a počítal, ale výsledku se nemohl dopočítat. Když už to zkoušel asi po sedmé, najednou mu příklad vyšel. Zavýskl radostí. Hned po zavýsknutí uslyšel z vedlejší místnosti křik a kroky. Svého zavýsknutí okamžitě zalitoval a přemýšlel, kam by se mohl schovat.

Než to však vymyslel, jeho otec už byl v pokoji s páskem v ruce. Hugo se snažil, jak jen mohl, aby utekl, jeho snaha však byla marná, otec jej chytil. Povalil jej na postel a malý Hugo dostal výprask. Otec pak beze slova odešel, zatímco Hugo stále brečel na posteli.

Když druhého dne přišel do školy, všichni jeho kamarádi už na něj netrpělivě čekali.

„Tak co? Máš něco?“ ptali se. Hugo jen neurčitě přikývl a všichni spolu vyrazili za jejich nejoblíbenější paní učitelkou. Ta si v soukromí nahrávku v diktafonu poslechla. Hned poté si vzala Huga k sobě domů, odevzdala nahrávku na správné úřady a pak byl Hugo její. A jeho adoptivní rodiče? O těch nikdo dlouho nic neslyšel, oba skončili ve vězení.

Boj paní učitelky o Huga ovšem ani zdaleka neskončil jen tímhle. Několikrát musela docházet na příslušné úřady a do dětského domova, ovšem po nějaké době si mohla Huga adoptovat.

Hugo se zas probouzel do krásných slunných dnů, jen se občas bál, aby ho paní učitelka měla pořád tak ráda a nechtěla ho vrátit. Skoro nikdy ji nezlobil, choval se jako hodný chlapec. Ale paní učitelka by ho měla stejně ráda, i kdyby Hugo zlobil sebevíc. A tak byl Hugo znovu šťastný.