Ze života

Slečnu Saiph inspirovala rozkvetlá jarní zahrada k delšímu příběhu. Které květiny jí byly inspirací se dozvíte v sérii drabblů ze života jednoho advokáta.

-*-

Fialové tulipány

Měl za sebou dlouhý den. Vzbudil se do deště, zapomněl si před odchodem na jídelním stole kávu a navíc mu ujela tramvaj přímo před nosem. V práci se mu nedařilo; dva klienti nebyli spokojení s návrhem žaloby a jeden mu už dva týdny nebyl schopný dodat podklady k případu. Když končil, dvě hodiny po pracovní době, vzpomněl si, že se nestihl ani naobědvat. Za okny byla tma a vracel se do prázdného bytu.
Prošel kolem květinářství. Zarazil se, vůně jej nalákala dovnitř. A než se nadál, držel v ruce fialové tulipány.
V bytě plném paragrafů se ve váze jaro vyjímalo.

Bílá růže

Byl nervózní, když přešlapoval před restaurací. Nebylo to poprvé, co ji měl vidět, ale ještě nikdy ji otevřeně nepozval na rande. Navíc hledali společný termín tři týdny; být právníkem a lékařkou znamenalo hromadu práce i mimo pracovní hodiny.
V prstech žmoulal stonek jedné bílé růže, kterou chtěl vyjádřit svůj zájem i nový začátek pro ně oba. Byl rád, že kytku, kterou ustřihl na zahradě své maminky, zbavil trnů; jistě by měl už v tuto chvíli rozpíchané prsty jako Růženka.
Když přišla, pohlédl jí do tváře a věnoval jí květinu. Usmála se, rozzářila a on hned věděl, že večer bude skvělý.

Sněženky

Začalo jaro, na Prahu se ovšem i na konci března snášel sníh. Procházel ulicemi a ve světle pouličních lamp sledoval vločky, kterak cukrují na silnice. Věděl, že si nejspíš rozmočí podklady do práce, ale když se zastavil, aby si přečetl zprávu na telefonu od své dívky, bylo mu to tuze jedno.
„Beru nocni, prijdu rano. Kolega je ko.“
Přestal spěchat; doma jej nikdo nečekal. Zvedl hlavu, rozhlédl se a všiml si bílých květin u obrubníku. Zíraly na svět navzdory sněhové pokrývce a dávaly o sobě vědět. Vyfotil je a poslal jako odpověď. Sněženky pro Sněženku. Bílé jako tehdy ta růže.

Narcisky

Vzbudilo jej cinkání nádobí z kuchyně. Líně se protáhl, zívl a vyhrabal zpod peřiny; v sobotu nerad vstával s budíkem, když výjimečně nemusel do práce. Postavil se do dveří a s úsměvem pohlédl na Sněženku; připravovala snídani se sluchátky na uších a kývala hlavou do rytmu.
Jen si ten pohled užíval: na svou milou, která výjimečně nemusela sloužit v nemocnici. Když se k němu onehdy nastěhovala, přinesla do jeho bytu hromadu světla, barev a vůní. Nikdy dřív netušil, jak voní šeříky, a taky by jej nenapadlo mít ve váze na jídelním stole narcisky pro potěchu oka. Byla jarem jeho života.

Petrklíče

Trvalo mu, než mu došlo, že s ní touží prožít i léto, podzim a zimu. Jakmile ale věděl, nemínil čekat. A tak se dalšího jara na dlouhé procházce v přírodě s jejich milovanou fenkou rozhodl, že je čas; nabídl jí v kleku prsten z petrklíčů, co pečlivě natrhal na louce a spletl, a otázal se, zda touží po odemknutí dalších životních etap právě s ním.
Souhlasila; nikdy nebyli šťastnější.
Ačkoliv jí později koupil prstýnek z bílého zlata (se žlutým citrínem), nechal si vylisované petrklíče v jedné z knih na památku. Co na tom, že šlo o komentář k občanskému zákoníku.

Bledule

„Broučku, netrhej ty kytky,“ přiskočil ke své dvouleté dceři a s hrůzou sledoval, jakou škodu na pěstěné zahrádce stihla napáchat. „Babička mě sejme.“
Vzal malou, která se usmívala od ucha k uchu, do náruče. „Pojď, dáme si radši to kakao.“
„Ka-ka-o!“ vyslabikovala nadšeně a zatleskala ručičkama.
„Jo,“ vydechl a přesunul se na terasu, kde se nacházela jeho matka.
„Nevíš, kde mám ženu?“ otázal se a předal jí dítě.
Odpovědi se nedočkal. Babička zavětřila, odhalila problém… a okamžitě identifikovala záškodníka.
„Synu,“ začala pomalu, velice jasně a nebezpečně, „můžeš mi vysvětlit, proč mám podupané bledule?“
„Kakao!“ zachránila jej Sněženka nesoucí dva hrnky.