Sněženka různými pohledy

Jsou to první květiny, které na jaře vídáme. A každý je vidí jinak. Vy si nyní můžete přečíst šest pohledů na sněženky…

Sněženka z pohledu času

Sníh sotva roztál, léto se přehnalo přes ves, listy popadaly a sníh už byl zase za rohem. Rok letí rychlostí světla, úprk času je nevyhnutelný. Sníh už taje, přijde mi to jako včera, kdy napadl. Něco je ale nového. Něco se pod bílou přikrývkou skrývá. Co to tak může být? Naděje na lepší zítřky, nebo si snad sníh něco zapomněl?
Den změnil se v noc a ze sněhu vykoukla květina. Krásná, bílá, natěšena ze světa. Svět se zastavil. Sněženka, krásnější než kterákoliv jiná se zrodila. A na tom jediném záleželo. Celá ves se zašla podívat na tu nádheru. Nastalo jaro.

Sněženka z pohledu sněženky, aneb proč koukají dolů

Zima. Cítila jsem všude zimu. Bílo. Všude jen bílo. Kde to jsem? Musím nahoru. Potřebuji se rozhlédnout. Vodu. Potřebuji vodu. Nebo snad ne? Vodu mám. Odkud se bere? Můžu se vůbec pohnout? Jde to bílé prorazit? Jde! Vyrůst! Potřebuji vyrůst. Ach, světlo! To bílé je přikrývka. Co ale přikrývá? Dolu. Sklopit hlavu, chci se podívat. Tamhle v dálce bílo není! Hnědá! To je hlína! Ach, je všude? Musím se zavrtět. Je! Cítím ji v kořenech. To bílé je přeci jen hezké. Kde mám ale kamarády? Aha, už se klubou! Vítejte! Nemusíte se bát, jen pohleďte na tu krásnou bílou přikrývku!

Sněženka z pohledu sněhu

Krásná to zima. Letos se mi povedla. Děti si hrají, dělám jim radost. Co se to ale děje? Ach, že by už byl čas? Pravda, sluníčko poslední dny pálí více než obvykle. Ale že se pak krásně třpytím! Něco se ale děje. Cítím to. Něco se rve skrz. Měl bych asi trochu ustoupit. Udělám jim místo. Už přeci jen pomalu začíná jejich vláda.
Vítejte sněženky krásné! Vítejte na tomto světě. Nebojte, brzy budete mít hromadu dalších kamarádů. Já se pomalu zase odklidím. Přeci jen, za rok vás mohu znovu navštívit. Bylo krásné se s vámi setkat, každým rokem jste krásnější.

Sněženka z pohledu dítěte

Maminka se zlobí. Tatínek jí prý vůbec nepomáhá a já jen dělám bordel. Když já ale nechci! Ono se to prostě vždycky nějak stane. Chci jí udělat radost. Jak ale? Všude je jen sníh a ten když jsem jí přinesl naposledy, tak jen nadávala, že je všude mokro. Co je to ale tamhle v koutě zahrady? Že by už rostly sněženky? Květiny má přeci maminka ráda! Pár jich natrhám a hned bude mít radost!
A jak si dítko pomyslelo, tak taky udělalo. Už brzy mělo kytici plnou nádherných sněženek. A mělo pravdu. Mamince se rozzářily očka, květiny jí udělaly radost.

Sněženka z pohledu utržené sněženky, aneb proč koukají ven za sluníčkem

Au, to bolelo! Co se to děje? Proč už nejsem v zemi! Kdo to je? Au, to bolí! Pomoc! Já chci vodu. Je tohle můj konec? Kamarádky moje, co se to děje? Nevíme! Ale bolí to!
Sněženky křičely, naříkaly, ale pomoci se jim nedostávalo. Malý človíček už je odnášel z jejich domova pryč.
Voda! Máme vodu! Ach, bolest ustává. S tímhle se dá žít. Kde to ale jsme? Kde máme hlínu? Všude samá voda. Hele, koukněte! Tamhle to znám! Tam jsme žily, poznáváte to? Proč jsme ale teď tady?
A tak se všechny sněženky se zájmem dívaly ven z okna.

Sněženka z pohledu třídy přírodopisu

„Kdo mi dokáže říct nějakou jarní rostlinu?“
„Sněženka!“ Ozvali se žáci.
„Přesně tak. To je asi nejznámější jarní květina. Víme o ní ale něco více?“ Zeptal se učitel, třída v odpověď mlčela.
„To víte, sněženek je rovnou asi patnáct druhů, u nás v Česku roste ale jen jeden. Tuší někdo jak se jmenuje?“
„Sněženka podsněžník?“ zkusí jeden žák.
„Správně! Sněženka podsněžník, někdy také sněženka jarní roste téměř po celé Evropě. Může být vysoká až dvacet centimetrů, má cibulku a oboupohlavné květy. Kdo mi poví, co je ta cibulka?“ Hodina takhle zvesela pokračovala dál. Brzy už žáci věděli vše o sněženkách.