Zoufalství

Z pera Veroniky Narcissy Williamsové.

-*-

„Omlouvá se.“
„A?“ Vojmír rudl vzteky. Ruce měl sevřené v pěst a očima propaloval odvážlivce před sebou.
„No tak je zamilovanej, to všeci víjó,“ snažil se domluvit Vojmírovi.
„Jenomže už je úplně tragický, jak nám tvrdí, že ne a přitom… Chápeš.“
„Jo. To si ale musí přiznat sám. Dokud bude pít, bude ho furt hájit, když si z něj jen někdo dovolí udělat šprťouchlata a-“
Konverzace dvou mužů byla přetrhnuta ostrým klapáním podpatků. Oba se na nově příchozího otočili.
„O čem si to tu šuškáte?“ změřil si je hnědovlasý muž nedůvěřivým pohledem.
„O tobě,“ odsekl Vojmír a nehledě na to, jak moc mu chtěl četař Emil zabránit, se napřáhl na ránu.
PLESK!
„Au!“ zakvílel brunet.
„A už se vzpamatuj, Bořute. Nebo ti přistane i druhá.“
„Vojmíre, klid! Násilí nikam nevede. Pocem, nebo ti natáhnu jednu taky. Tak. A teď mě oba poslouchejte! Bořute, chápej, že tě Mendelín nechce a že každá férová kalba je kvůli tobě za trest. Rozumíš? Neplaz se po něm, neřvi po každým, kdo si z něj bude tropit šprťouchlata a už vůbec nebreč, až na tebe bude hnusnej. Frustruje nás to. A ty, Vojmíre, tebe pošlu na institut Čarokrásek. Ženský si tě už srovnaj do latě.“