Živlová bouře – osmá část

Osmá část příběhu Meridolské povídky – Živlová bouře je zde pro Vás.

-*- 

Na hradišti v Ohněvsi panoval čilý ruch. Všechno muselo být připraveno včas. Desítky poddaných nosili stoly, lavice, ubrusy, nádobí, dekorace a mnoho dalších věcí, bez kterých by se svatba nemohla konat.

Zdálo se, že všeobecně panuje veselí a příjemná atmosféra. Každý se těšil na krásnou nevěstu a mocného ženicha. Každý, kromě…

“Já si toho osla nevezmu!” Bohatě zdobená váza se roztříštila o zeď a střepy se rozlétly po místnosti.

“Ale no tak, slečno! Buďte rozumná!” domlouval mladé Miriam její komorník. “Otec pro vás chce to nejlepší.”

“Kdyby pro mě chtěl to nejlepší, nebude mě nutit do svatby s takovým buranem!”

“Z čeho mladá slečna vyvozuje, že pan Ctimil je buran?”

“Chodí jako vypasené prase, na koni nadskakuje jako pytel brambor, táhne mu z úst…”

“Ale slečno!” napomenul ji komoří, Miriam si ale dál jela svou.

“Táhne! Toho by nepolíbila ani žádná příšera z Ohnivé pukliny! A navíc mi pořád říká Miri-Am! Copak je to tak těžký vyslovit dohromady?” spráskla ruce a bezmocně se svalila na ustlanou postel. “Takového osla si prostě nevezmu!”

“Mladá slečna by měla pochopit, že tím zajistí spojení s Vranovem, který se může vašemu otci hodit v boji proti králi,” podotkl komoří.

“Ale mě nezajímají spory s králem! Nebudu trpět jen kvůli tomu, aby se tady pak polovina Cazimy nechala vyvraždit kvůli králi!”

“A co ochrana mágů?” zkusil to komoří.

“Co tím myslíte?” Miriam se posadila a nejistě pohlédla na komořího.

“Však vy víte dobře, slečno. Vašemu otci jsem to neřekl, a ani to dělat nemíním, ale myslím, že když ne kvůli Cazimě, tak alespoň kvůli těmhle lidem byste měla zvážit… budoucí sesazení krále, řekl bych,” mimoděk si založil ruce za zády a přešel k oknu.

“Nechci se vdávat kvůli někomu dalšímu.” Trvala na svém Miriam a trucovitě si založila ruce na prsou.

“Nu, na to už ale nejspíš bude pozdě. Hosté přijíždějí.”

Miriam skokem stála u okna a během vteřiny propadla v usedavý pláč.

Artis se pomalu blížil k Ohněveskému hradišti. Protože Cazima se vyznačovala vojenskou silou, odvždycky měli místo hlavního města právě toto hradiště.

Kolem dokola ho objímala vysoká dřevěná hradba s počtem strážních věží a celkem čtyřmi branami, pro každou světovou stranu jedna.

Pozorné oko si mohlo všimnout i podivné prohlubně pod hradbami, kde kdysi plánovali vodní příkop, nakonec na něj ale nedošlo.

Přesto přes jámu vedl padací most, který však většinou zůstával otevřený.

Před mostem postávala stráž a měřila si každého, kdo chtěl do hradiště vstoupit, nedůvěřivým pohledem.

Hned za hradbami se mu naskytl obdivuhodný pohled. Přestože hradby tvořilo dřevo, domy v hradišti už postavili z kamene. Některé dokonce půlkou spočívaly ve skále, která tvořila kopec, na kterém hradiště stálo.

Artis zavrtěl hlavou, nikdy v hradišti nebyl, ale docela se mu zamlouvalo. Jen úzké uličky mu přišly skličující a v případě útoku také velmi nepraktické.

Ghostova kopyta klapala po cestě a on pomalu stoupal k hrádku na vrcholu. I ten objímala ze všech stran hradba, tentokrát už kamenná.

Jistou dobu se rozhlížel kolem sebe, jestli ho náhodou někdo nebude nutit sesedat, ale nikoho nezajímal.

Lidé kolem měli své vlastní starosti. K hrádku navíc mířilo mnoho povozů naplněných až po okraj věcmi nebo jídlem.

Projel další, menší branou, a sesedl na stísněném nádvoří. Slunce ho hřálo do zad a nemohl si nevšimnout toho zmatku, který kolem panoval. Došlo mu, že se tu bude konat nějaká sláva a poté, co se dozvěděl od Dorovena, měl také poměrně dobrou představu, o co půjde.

“Přijel jste na slavnost?” Sjel ho kritickým pohledem sluha, který se vynořil odnikud.

“Ano,” přitakal. “Chtěl bych mluvit s nevěstou.”

“A koho mám ohlásit?”

“Přítele.”

“Jen přítele?” nakrčil sluha nos.

“Ano. A zajistěte, aby byl náš rozhovor soukromý.”

Sluha povýšeně pozvedl bradu, pokynul mu rukou, aby ho následoval a společně se ponořili do nitra hrádku.

Přestože na první pohled se zdál stísněný, uvnitř bylo až nečekaně hodně prostoru. Okna propouštěla dostatek světla a celé místo trochu připomínalo královský palác jen o hodně menší a ne tak luxusně zařízený.

“Počkejte tady, ohlásím vás,” mírně se uklonil sluha a vešel do místnosti. Artis mezitím přecházel po zašlém koberci a prohlížel si portréty vládců Cazimy. Zaujal ho jeden, který moc dobře znal. Praděd bývalého krále pocházel odtud a kdysi vládl právě tomuto regionu. Podle toho, co o něm slyšel, šlo o moudrého a spravedlivého muže. Musel se pro sebe pousmát. Škoda, že časy se mění.

“Pojďte dál,” zjevil se mu sluha za zády a ukazoval do otevřených dveří. Artis mírně kývl hlavou a vstoupil do prosluněné místnosti.

Kvůli blížící se svatbě ji vyzdobili do bílých barev a všude ležely květiny.

Nevěsta si nově příchozího zvědavě prohlížela a on zůstal na okamžik zaskočen její krásou. Plavé vlasy jí spadaly až k pasu a v mírném vánku se jemně pohupovaly.

“A vy jste…?” zeptala se a mírně přitom pozvedla obočí.

“Ehm… Artis Lethin,” mírně se uklonil.

“A chcete tu?”

“Předat vám tohle,” vytáhl zpoza opasku malou obálku. “Posílá vám to přítel, který tu bohužel nemůže být osobně.”

“Přítel?” Nevěsta si dopis vzala a pomalu ho otevřela. Při čtení se jí pomalu rozšířily zorničky a zachvělo chřípí.

“Jsem Miriam,” dodala a odložila dopis. “Je to, co se tu píše, pravda?”

“Ano. Potřebuju Dorovenovu pomoc, proto nejdřív pomohu vám.”

“Jak? Svatba bude jen za pár dní! Většina hostů už je tady. Už mi nemůžeš nijak pomoct.” Opět propukla v pláč. Artis nejistě přešlápl.

“Říkal jsem si, co si zkusit promluvit s princem a vysvětlit mu situaci?”

“Cože?” Miriam se bláznivě zasmála. “Takhle Dorovu pomoc asi nezískáš. Snad si vážně nemyslíš, že by tohle pomohlo! Navíc nevěsta má zakázáno vidět se se svým ženichem před svatbou!”

“A co když tě unesu?”

“Co prosím? Máš ještě nějaký další geniální nápad?”

“Mám jich spoustu, abys věděla. Jeden lepší, než druhý,” procedil mezi zuby. Miriam si odfrkla a postavila se čelem k oknu.

“Tak mi zkus trochu pomoct! Co všechno se děje před svatbou?”

“Běžné věci. Zkoušky, nácviky, odpolední dýchánky s rodinou ženicha a v předvečer svatby se večer koná zábavná hra.”

“Jaká hra?”

“Ženich si musí svou milou najít v bludišti, aby dokázal, že je jí hoden. V cestě mu stojí většinou bratři nebo blízcí nevěsty, kteří se snaží svou sestru, nebo to je jedno, ochránit.”

“Aha…,” v Artisově hlavě se začal rodit plán. “Kolik lidí bude hlídat tebe?”

“Pět.”

“Fajn, tak já budu buď šestý, nebo jeden z nich. Odstraním ostatní hlídače z cesty, aby ženich neměl problém tě najít, a pak mu můžeš vysvětlit, jak se celá věc má.” V tu chvíli na sebe byl hrdý, i když si uvědomoval, že je to…

“To je nekonečně blbý nápad!” protestovala Miriam.

“Máš snad nějaký lepší?”

“Ne.”
“Tak vidíš. Kdybych tě unesl, stejně by ses ho nikdy nezbavila. A mě se nehodí znepřátelit si Cazimu.”

“Ale on mě miluje, chápeš?! Jak mu mám asi vysvětlit, že já jeho ne a že ho nechci?”

“To nevím, to už je tvůj problém,” pokrčil rameny.

“Tak pozor!” Miriam došla až těsně k němu a výhružně mu zamávala ukazovákem před nosem. “Chceš určitou pomoc, ne? A já tě beru za slovo. Zbav mě toho osla a já udělám cokoliv, aby ti Dor pomohl.”

“Fajn, tak to bude po mém. Přinejhorším z něj vymlátím duši, třeba to pak pochopí,” rozhodl.

“To nikdy nevyjde…” Světlé oči začínaly opět pomalu vlhnout.

“Zvládl jsem už neuvěřitelnější věci.” Mrkl na ni a zmizel z pokoje.

V předvečer svatby se nejvýznamnější lidé z Cazimy i Vranova sešli v zahradě pod hrádkem. Jak Miriam řekla, polovinu zahrady zabíralo bludiště. Před ním postavili stany a prostřeli lahodné tabule pro desítky hostů. Ti se bavili, veselili a také těšili, až ženich konečně vejde do bludiště, aby našel svou milou.

Se zapojením naprosto cizího člověka do hry měli nejdřív problém, ale nakonec, poté, co na tom Miriam trvala, se Artis stal šestým hlídačem.

Teď netrpělivě přecházel na určeném místě. Dokud se neozval zvuk trubky, neměl se z něj hnout. Potom měl za úkol toulat se bludištěm a jakkoliv zabránit ženichovi, aby se dostal ke své nastávající. Samozřejmě mu nesměl nijak ublížit, z toho by vznikl pořádný poprask.

Přišlo mu zajímavé, že bludiště leží částečně na zelené louce, částečně v lese. Tam navíc záměrně nikdo nezapálil žádné lampy a člověk si sotva viděl na ruce.

“Tudůů!” Začal se cítit lehce nervózně, i když vlastně pořádně nevěděl proč. Protřepal si ruce, promnul oči a vyrazil. Procházel pomalu, a s nastraženýma ušima, bludištěm. Po boku mu visel dřevěný meč, kterým mohl ženicha vyzvat k souboji, to však neměl úplně v úmyslu. Zatím.

Zvenčí k němu doléhal veselý hlahol hostů a často přehlušil i zvuky jeho kroků.

Čím hlouběji se nořil do bludiště, tím víc vnímal zvuky okolí. Připadal si jako kdysi, za doby své největší slávy.

Zarazil se. Někde před ním jemně křupal písek. Někdo tam procházel. Instinktivně sáhl po svém meči, a v tom na něj někdo zaútočil. Úder mířil na hlavu a on ho nechal po čepeli sklouznout na pravou stranu. Ustoupil bokem, dostal se muži za záda, a aniž by to plánoval, hruškou meče ho udeřil do zátylku. Až teprve poté si všiml, že šlo o jednoho z hlídačů. Vše se ale seběhlo tak rychle a on jednal tak instinktivně, že ho pocit hanby rychle přešel. Navíc se jich stejně potřeboval zbavit. Popadl bezvládné tělo pod paží a odtáhl ho do nejbližší slepé uličky, aby na něj nikdo hned nenarazil.

Během dalšího procházení narazil na další dvě bezvládná těla. Ženich musel být poměrně schopný, protože soudě podle krvácejícího nosu a zlomené ruky, si se svými soky celkem snadno poradil.

Hlídači tedy zbývali tři. A on se mezitím v bludišti sám dokonale ztratil. Od Miriam pouze věděl, že by se měl pohybovat někde poblíž v lese, jenže kudy do téhle části, to neměl tušení.

Ve stále větším napětí procházel, podle něj, na chlup stejnými uličkami, když v tom se po něm někdo vrhnul. Hned však svůj útok přerušil.

“Ah, to jsi ty,” komentoval to suše a obrátil se k němu zády, protože z postranní uličky se právě objevil ženich. S výrazem rozzuřeného býka se pomalu blížil k nim, meč třímal výhružně v pravé ruce.

“Tak pojď, ty nádhero! Ukaž, co umíš!” křikl druhý strážce a Artis nečekal. Přesně mířenou ranou na bradu poslal muže k zemi.

“Co to děláte?!” vyjekl ženich.

“Čistím ti cestu. Upaluj, tvá milá už čeká.” Zasmál se kysele Artis, nechal druhého hlídače ležet a sám zmizel v nejbližší uličce. Ještě někde cestou mohl narazit na jednoho, ale ten už mu tolik starostí nedělal. Teď musel najít Miriam.

A konečně! Posledních několik minut zoufale probíhal bludištěm a neustále narážel na slepé uličky. Jedinou dobrou zprávou bylo, že se nad ním začaly objevovat koruny stromů A s tím také absolutní tma. Už nemohl utíkat, musel zpomalit, jinak si mohl přerazit vaz.

Hrudník se mu vzdouval a klesal nadšením, napětí maličko povolilo, a jakmile spatřil světlo rozzářené louče, vydechl si úplně.

“Už jde?” Miriam na něj vytřeštila oči. Vyčetl v nich strach, nejistotu a stud.

“Potkal jsem ho, myslím, že to najde.”

“A co hlídači?”

“Je to dva na dva,” uculil se.

“Jak, dva na dva?”

“Dva sundal on a dva já.”

“Tys ale neměl nikomu ubližovat!” zatvářila se rozhořčeně.

“Nemohl jsem riskovat, že ten tvůj veselý oslík nedorazí, nemyslíš?”

Miriam ho praštila kyticí, kterou držela v ruce. Pár okvětních lístků odlétlo a on se musel skutečně pousmát.

Několik dalších minut přecházel pod vysokým dubem, který dominoval, jak si teď uvědomil, celému bludišti. Pod ním stál oltář zasvěcený ohni, na kterém plálo hned několik svící. Miriam neustále těkala očima mezi ním a temnou uličkou.

Čekání se zdálo nekonečné. Artis se začínal nudit a Miriam pomalu šílela.

“Konečně!” Ze tmy zaslechli nepovědomý hlas, a pak se ze stínů vynořila zavalitější postava. Muž měřil jen o něco méně než Artis, za to však disponoval daleko robustnější postavou, o svaly ale zjevně nešlo. Jak mohl být tak obratný s mečem, to nedokázal pochopit. Teď stál naproti němu, svou zbraň třímal v ruce a vyzývavě na něj hleděl. Artis jen pozvedl obočí a ani se neobtěžoval svůj meč tasit.

“Násilí nebude třeba, Ctimile?” zeptal se a mírně se muži poklonil.

“Odkud mě znáš?!” Jeho slova ženicha natolik šokovala, že zapomněl na souboj.

“Ale tak… Miriam mi leccos prozradila. A myslím, že byste si teď měli promluvit,” kývl hlavou k nevěstě, která měla slzy na krajíčku, a do řeči  jí rozhodně nebylo.

Ctimil zastrčil meč za opasek a s rozpřaženou náručí kráčel ke své nastávající.

“Ne!” vyjekla Miriam a sama se zarazila, protože to nečekala. I Ctimil se zastavil. Zmateně hleděl ze své nevěsty na Artise a zase zpět.

“Co se tu děje?”

“Musíš mu to říct,” otočil se Artis k Miriam.

“Co mi má říct?” Ctimil se cítil stále zmateněji.

“Nemůžu si tě vzít,” hlesla po dlouhé chvíli ticha Miriam a rozplakala se. Ctimil k ní přistoupil a láskyplně ji objal. Artis je sledoval se zvláštní směsicí zaujetí a zvědavosti a čekal, co bude dál.

“Nemiluješ mě?” otázal se celkem zbytečně Ctimil. Miriam odpověděla zavrtěním hlavou. Ctimil ji pustil, o pár kroků odstoupil a otočil se k nim zády.

“Vlastně je to možná dobře,” promluvil konečně. Velmi pomalu se opět otočil a odevzdaně se usmál. Oba se na něj zmateně podívali. “I já jsem byl k tomuto sňatku donucen. A… musím říct, že jsi krásná, krásnější, než jsem si představoval, jenže v mém srdci… už také místo zabírá jiná.”

Artis spokl několik uštěpačných poznámek, protože takhle hladký průběh nečekal. Všiml si, že ve Ctimilově tváři se rozlévá smutek, ale následuje ho úleva. A právě ta se teď objevila také u Miriam. Znatelně pookřála. Přestala plakat a přistoupila ke Ctimilovi.

“Vážně? Vážně na našem sňatku netrváš?”

“Ne,” zavrtěl hlavou. “Nejsem si však jistý, že dostaneme na výběr,” smutně pokrčil rameny. “Naši otcové se již domluvili. Můj otec souhlasil s pomocí Cazimě, jen pokud se vezmeme,” mimoděk uchopil Miriam za ruce a jemně je stiskl.

“Vaši otcové tu ale nebudou na věky,” podotkl Artis. “A pokud zůstanete třeba přáteli, Cazima i Vranov budou neustále v přátelském vztahu. A třeba se vám podaří přesvědčit i vaše otce. Země nutně nemusí pojit jen rodinné pouto.”

“Ale je nejsilnější.”

“To bezpochyby,” přikývl.

“Co teď budeme dělat?” Miriam hledala útěchu u něj i u Ctimila.

“Najdeme naše otce a povíme jim pravdu. Pokud pro nás chtějí to nejlepší, pochopí to.”

“Nejsem si jistý, že to nejlepší chtějí pro vás…,” odfrkl si Artis. Přemýšlel o tom, jaká je politika odporná záležitost.

“To snad nemyslíte vážně?!” Křik se rozléhal naprosto ztichlou zahradou. Hosté se neodvažovali ani nadechnout a Jonas, pán Cazimy, zrudl jako mořský krab. Očima propaloval nejen svou dceru, ale také jejího nastávajícího ženicha a odmítnutí sňatku od obou považoval za neodpustitelnou zradu.

Bartelos, otec Ctimila, si jednou rukou projížděl dlouhý plnovous a zamračené obočí se mu stáhlo v jednu linku. Nic neříkal, jeho řeč těla ale mluvila za vše.

“Už jsme se rozhodli, otče. Nevezmeme se.”

Artis postával kus od hlavního dění. Opřený zády o živý plot bludiště, s rukama založenýma na prsou. Pozoroval tu scénu před sebou a pocity se v něm praly mezi sebou. Soucítil s nevěstou, a teď vlastně i ženichem, ale chápal i jejich otce, kteří se snažili zajistit budoucnost svým zemím. Proti králi by se býval byl ochotně spojil skoro s kýmkoliv.

“Vůbec nechápeš, o co tady jde!” Řval dál Jonas a postupně měnil barvu na podivně fialovou.

“Je snad nutné, aby Vranov a Cazima byly přátelé pouze naším sňatkem?” otázal se Ctimil.

“Takové pouto je neporušitelné! Je věčné a spojí obě země!” Vložil se do rozhovoru také jeho otec. Artise překvapilo, jak hlubokým hlasem promluvil.

“To je pravda, otče,” přitakal Ctimil, “ale Miriam je krásná a chytrá žena a její otec čestný a statečný muž. Cožpak není možné postavit spojenectví na pevném přátelství? Je snad lepší nešťastné manželství, které možná spojí země, ale nepřinese štěstí?”

“O vaše štěstí tady ale nejde!” křikl Bartelos.

“V tom případě se stydím za svého otce. Za vás oba!” sykla Miriam tak pohrdavým tónem, že to zaskočilo všechny zúčastněné.

“Jak se to opovažuješ…,” nadechl se Jonas, ale Miriam pokračovala.

“Celý život jsi mě vychovával ve cti, odvaze a respektu k vlastním lidem i nepřátelům. Učil jsi mě, že pokud něco chci, musím si za tím jít a že se musím umět prát za své cíle. A já ti tady teď říkám, že pokud nebudeš respektovat mé rozhodnutí, odejdu a už mě nikdy neuvidíš.”

Artis povytáhl obočí. To byla troufalost, jakou nečekal a s obavou sledoval jejího otce. Něco takového v království nemělo obdoby. Ještě nikdy, nikde nezažil, aby se někdo takto choval ke svému otci, tím spíš, když šlo o vládce celého regionu. Miriam se evidentně rozhodla vsadit vše na jedinou kartu. Její otec ji propaloval zlostným pohledem. Několikrát se nadechl ke slovu, ale pokaždé z něj vyšel jen podivný zvuk.

“Budiž!” máchl pak Jonas rukou. “Doufám jen, že pokud se tohle… přátelství rozpadne a král nás obsadí, budeš pak hledat vinu u sebe, protože na nikom jiném ležet nebude.” V jeho hlasu nezaslechl ani náznak otcovského pochopení. Jen tvrdost vůdce, který se rozhodl takticky ustoupit. Hned na to se Jonas otočil a zamířil k hrádku. V patách za ním kráčel i Bartelos a pár dalších hostů. Všichni si vzrušeně šeptali a po očku sledovali bývalé svatebčany.

“Díky,” Miriam přistoupila k Artisovi a něžně ho políbila na tvář. “Nečekala jsem, že by se něco takového mohlo stát. Tak šílený plán jsem ještě nezažila. Ale fungovalo to,” zářila štěstím, i když v koutku oka jí hlodala pochybnost, jestli se s jejím rozhodnutím otec někdy smíří.

“Žádal jsi Dorovu pomoc a myslím, že si ji zasloužíš. Pojedu s tebou, lépe ti tak uvěří,” usmála se na něj. On kývl hlavou a snažil se nemyslet na to, jak mu hoří tváře. Polibek od krásné ženy ho zahřál na duši.