Živlová bouře – část pátá

Pátá část příběhu Meridolské povídky – Živlová bouře je zde pro Vás.

Trnitá cesta

Cazima se krátce po létě začínala halit do barevných odstínů, akorát řezavý vítr neustále zalézal pod oblečení a studil na kůži.

Dlouhá cesta, kterou měl za sebou, se na něm podepsala. Sice už se mu nejhorší rány z posledního střetu s příšerami zahojily, stále však jeho tělo zdobilo několik žluto-fialových modřin a namožených svalů.

Venisse ho z nějakého důvodu poslala do Cazimy, jen mu nějak opomněla říct, co nebo koho vlastně hledá. V hloubi duše doufal, že by tam snad mohl narazit na svůj cíl, rozum mu ale velel, že ten to nejspíš nebude.

Alespoň, že Marov ležel kousek od hranic regionu. Už se nemohl dočkat, až sleze z koně a uleví ztuhlým končetinám. Zbývalo jen najít vesnici a hostinec. Zarazil se však ještě dřív, než čekal, na hranicích.

“Stůj!” hulákal na něj už z dálky voják. Oděný do modrých a žlutých barev a poměrně slušně zdobeného brnění. Artise napadlo, jestli se náhodou nechystá do války. Pokud totiž věděl, prozatím panoval v království mír.

Zastavil tedy a čekal.

“Co chceš v Cazimě?”

“To je snad moje věc, ne? Od kdy je k překročení hranice potřeba povolení?”

“Před pár dny vyšel dekret,” nesmlouval voják.

“Jaký dekret?”

“Tenhle?” Další voják k němu přistoupil ze strany a podal mu sáhodlouhý kus pergamenu popsaný titěrným písmem.

“Vy ty blechy přečtete?” nakrčil obočí.

“Já s tím měl taky problém…,” přikývl první voják a druhý ho zpražil pohledem.

“Jestli to nepřečteš, tvoje smůla, otoč se a vypadni.” Už zase ho někdo posílal pryč. Podrážděně mlask, ale přes hranice potřeboval, snažil se proto zachovat chladnou hlavu.

“A nemohli byste mi to prostě shrnout? Nemám čas číst si tady román.”

“To bych…”

“Prostě a jednoduše,” začal první voják a druhý nasupeně sklapl ústa. “Jonas od Marova, pán Cazimy, rozhodl, že do regionu bude smět jen ten, kdo prokáže, že se nehodlá plést do našich obchodních zájmů.”

“Cazima hodlá vydírat krále obchodem?”

“Víceméně,” potvrdil voják.

“Zajímavé. Myslel jsem, že jste vždycky byli hlavně vojenský region.”

“Je nám fuk, cos myslel. Dokaž, že nejedeš obchodovat a můžeš jít.”

“Vypadám snad jako obchodník?” rozpřáhl v sedle ruce a dal si přitom záležet, aby vojáky zaujal meč pohupující se u pasu. Oba si ho prohlíželi od hlavy až k patě a stejně tak jeho koně.

“Tak jeď, ale dávej si sakra bacha!”

Cazima se vyznačovala hustými lesy, dlouhými loukami i obdělanými poli. Na každém rohu sice člověk narazil na vojenský tábor nebo alespoň strážní věž, ale zase se nedalo říct, že by v tomto regionu nějak bujela zločinnost. Bylo to příjemné místo, alespoň tedy kdysi.

Celým regionem procházela jedna hlavní obchodní cesta, podél které stálo nejvíce vesnic, hlásek, hostinců a jiných absolutně nedůležitých staveb.

Marov ležel nedaleko od hranic, ale jen co by kamenem dohodil od moře. Patřil k němu rozlehlý přístav a nejvíce lidí tam proto živil obchod. Zejména se západním Idarinem, ze kterého se dovážely látky nebo některé drahé kameny, zatím co na vývoz šly zejména zbraně, protože pokud člověk potřeboval někde sehnat zbraň, Cazima se na to ideálně hodila.

Do města dorazil v podvečer. Slunce zapadalo za obzor a ve vzduchu cítil slaný mořský vánek. Panovalo tu přívětivější počasí než v Eskatronu, ale ten byl, co se počasí týkalo, vždycky extrémní.

Dlážděná cesta pod koňskými kopyty zvučně klapala on se jemně pohupoval v sedle. Ještě nikdy na západě Cazimy nebyl. Překvapilo ho, jak čisté se město zdálo. Nikde nezahlédl žádné odpadky vršící se v ulicích, jako tomu bývalo v jiných městech, nikde dokonce ani nenarazil na opilé pobudy, kteří se snažili okrást kolemjdoucí, sotvaže se udrželi na nohou.

Město ho příjemně překvapilo. Jen kdyby věděl, co přesně tam hledá. Navíc neměl peněz nazbyt a nemohl si proto dovolit žádné přepychové ubytování, které zahlédl na hlavní třídě.

Nablýskané kliky, vycíděná okna, květináče před vchodem a uvnitř dráž, než bylo zdrávo.

S kyselým výrazem ve tváři odbočil z hlavní třídy a projel do méně honosné části města. Tady už úprava nikoho příliš nezajímala, ulice přesto skoro zářily čistotou a všude vládl klid. Strážní postupně zapalovali louče, a když kolem nich projížděl, zabodly se do něj dva páry očí.

“Hej! Slez z toho koně! Copak jsi nečetl městský výnos?!” obořil se na něj jeden ze strážných.

“Nečetl,” přiznal a pokrčil rameny. “Co je na mém koni špatného?”

“Jaký je tvůj kůň, po tom je nám houby, ale hrabě Frederick zakázal jízdu po městě, pokud nevezeš zásoby. Tak laskavě sesedni, než ti s tím budeme muset pomoct.”

“A jaký k tomu měl hrabě důvod?” zavrtěl Artis hlavou a sesedl.

“To my nevíme a tobě je po tom taky prd,” máchl rukou druhý strážný. “Kam vůbec jdeš?”

“Do hostince. Asi do prvního, který potkám.”

“Tak zkus hostinec U Rohatýho osla, není tam draho a mají prostornou stáj.”

“Díky,” kývl na ně a vydal se dál po svých.

Hostinec U Rohatýho osla ležel na skále hned u cesty dolů k přístavu. Soudě podle halasu zevnitř se tam hosté dobře bavili, ale ve stáji postávalo jen pár koní. Zavedl proto Ghosta dovnitř, věnoval mu pár vlídných slov, poplácal po krku a zamířil do hostince.

Přivítal ho veselý hlahol, nikdo o něj ale nezavadil ani pohledem. Zasedl k volnému stolu u okna s výhledem na moře a zaujatě se rozhlížel. Všichni spolu klidně klábosili, bavili se a nikdo se nepral. Takové hostince povětšinou neznal.

“Co si dáte?” Artis otočil hlavu a neslušně vytřeštil oči. “Nezírejte na mě, laskavě, tak blbě. Ještě jste nikdy neviděl půlčíka? To podle vás musí mít pingl dva metry?” Hostinskému deska stolu sahala ke krku a musel si stoupnout na špičky, když se chtěl natáhnout pro nádobí uprostřed stolu. Artis se pokusil o omluvný úsměv, ale spíš to připomínalo bolest zubů.

“Co máte dobrého?”

“Tady je dobré všechno.”

“Fajn, tak mi prostě něco přineste.” Hostinský protočil panenky a kolébavou chůzí zamířil přes lokál.

Zpět se vrátil za tak dlouho, až mu začalo hlasitě kručet v žaludku. Naštěstí přes halas v hostinci to nikdo další neslyšel. Králičí maso, sladká omáčka a opečené brambory, to se rovnalo sedmému nebi. K tomu dostal korbel dobrého Cazimského piva, které se proslavilo po celém království, protože do něj přidávali přísadu, kterou nechtěli nikomu prozradit.

“Chutnalo?” Půlčík se natáhl pro talíř a Artis mu ho krapet přistrčil, aby na něj vůbec dosáhl. “Odkud vlastně jste? Vypadáte podobně, ale tak nějak zvláštně mluvíte.”

“Zvláštně?” podivil se.

“No jo. Protahujete slova, víte? Zní to divně.”

“Jsem z Preolu.”

“Jo? Odkud?”

“Z Terstenu.”

“Fakt?” hostinský si vyskočil na lavici naproti a nohama kinklal ve vzduchu. Ruce opřené o desku měl zvednuté do výše ramen, a kdyby náhodou sklouzl pod stůl, musel by si nejspíš vyrazit zuby. “Tam jsem byl. Nic moc město, ale máte fakt výbornou medovinu, to jó,” zasnil se. “Ještě pořád tam na rohu je hospoda Vlezlá veš?” Artis se hlasitě zasmál.

“Ale jasně, je to největší pajzl široko daleko. Nikde není medovina tak naředěná, ale sakra dobrá.”

Hostinský se z plných plic zasmál a prvotní odstup pomalu opadal.

“A co vás přitáhlo sem? Tady se medovina hnedle nepotká.”

“To kdybych věděl,” rozhodil rukama. “Poslala mě sem žena, ovšem jak to tak mívají ve zvyku, neřekla mi, co tu vlastně hledám. Nebo koho. Takže kdo ví.”

“Jo, ženský. To mě takhle jednou jedna řekla, abych přišel za ní večer, že se pobavíme. Co byste řekl? Natěšeně jsem se vykoupal a pádil přes půlku města za ní. A víte, co myslela tou zábavou?” Artis zavrtěl hlavou. “Měla dům plný kamarádek, tak jsem myslel, že to jako bude grupáč… a ta děvka jim jenom chtěla ukázat, jak ho mám malýho,” máchl rukou. “Ženským se nedá věřit. Jsou to mrchy. Jedna, jako druhá.” Artis se zasmál, ale čistě ze zdvořilosti, protože si vůbec nebyl jistý, jak má reagovat. Také by si to hostinský mohl špatně vyložit.

“No,” pokračoval hostinský dál, “a co ta vaše? Jak se jmenovala?”

“Venisse z Yrwen.”

“Tak to mi nic neříká. Co je to za štětku?”

“Je to čarodějka.”

“Pssst!” zarazil ho rychle hostinský. “Jste blázen?! Tohle tady nemůžete vyslovovat nahlas!”

“Proč?” nechápal Artis.

“Protože král na všechny mágy vypsal tučné odměny. Kdyby někdo zjistil, že nějakého znáte, vymlátili by z vás duši, jen aby zjistili, kde ho najít!”

“Takže tady žádný nežije?”

“Copak já vím? Myslíte, že je poznáte na ulici od obyčejného člověka? Běžně nejsou tak dementní, aby se producírovali po městě a ukazovali svoje umění. Skrývají se, to jo, ale spousta se jich chová jako běžný člověk. Čas od času udávají jeden druhého, aby svedli pronásledovatele ze své stopy. Je to hnus,” odfrkl si.

“Víte o někom, kdo by nějakého znal?”
“Ne. Ale poptejte se u bylinkářky nebo zkuste felčara. O těch si také často lidi myslí, že čarují. Proto se tak střídají. Buď je upálí, utopí nebo stihnou zmizet. Bohužel jsou taky většinou fakt nevinní…”

“To je dost hrozné,” odtušil Artis.

“To je,” přikývl hostinský. “Proto má s králem také náš pán silné rozepře. Uvidíme, jestli to nepřeroste ve válku. Ale alespoň by tady měli tihle lidi pokoj. Takhle nemůžeme nikomu bránit. Každopádně,” seskočil z lavice, “Musím dělat. Vám doporučuju jít se natáhnout, v noci vás každý akorát vynese v zubech. Ale dejte na mě, nedotírat. To tady nikdo nemá rád.”