Nešťastná náhoda

Dianně nedávno zemřeli rodiče a spolu se svým bratrem teď žijí sami. Podpěrným pilířem pro ni byl její přítel Lucas, ale když se s ní rozejde, její svět jí unikne mezi prsty a rozsype se na kousky.

-*-

Když jí zazvonil telefon, zrovna stála před zrcadlem. Chvíli zvonění ignorovala a prohlížela si svůj odraz. Vypadala stejně jako vždycky. Nakrátko ostříhané černé vlasy s tlustými fialovými pruhy na náhodných místech. Tmavě hnědé oči ohraničené dlouhými hustými řasami. Černé obočí se stříbrnými kroužky na koncích. V nose, na uších a na spodním rtu se na světle lesklo několik piercingů. Povzdechla si a natáhla se pro telefon. Na displeji zářil velký nápis ‚Lucas‘.

„Ahoj, Dian,“ ozval se z reproduktoru zvonivý hlas. „Potřebuju si s tebou o něčem promluvit… Můžem se sejít v parku u fontány?“

„Jasně, do půl hoďky jsem tam!“ odpověděla téměř bez přemýšlení. Nemohla se dočkat až Lucase zase uvidí. Nemohla se dočkat tak moc, že si ani nevšimla, jak se mu třásl hlas. Rozloučila se s ním a zavěsila.

Tak jo, tohle zvládneš! Protáhneš se chodbou a pak už tě nezastaví! Vyšla z koupelny a z věšáku sundala koženou bundu. Co nejtišeji chodbou proklouzla až k hlavnímu vchodu a když za sebou zabouchla dveře hlasitě si oddechla. Nasadila si helmu a nasedla na motorku. Když startovala, dveře se rozletěly dokořán a stál v nich její bratr Dylan.

„Kam to zas jdeš?! Od tý doby, co máma s tátou umřeli, ses strašně změnila! Potřebuju pomoc a ty si prostě jen tak odjedeš!“

Poznala, že se zlobí. Že mu chybí máma s tátou. Asi čekal, že mu nějak odpoví, ale místo toho uslyšel jen zavrčení motoru a pak už mohl jen sledovat, jak jeho sestra mizí v dálce.

Seděla na kamenné zídce lemující fontánu. Byl od ní skvělý výhled na vchod do parku, takže když se Lucas blížil, už z dálky na něj volala.

„Lucasi!“ vyjekla a objala vysokého kluka, co stál před ní. Čekala, že ji taky obejme, ale místo toho ji lehce odstrčil.

„Můžem si sednout tady? Je tu hezkej výhled na stromy,“ řekl tiše a usadil se na zídku.

„Takže, cos potřeboval probrat?“ zeptala se a s vyzývavým úsměvem čekala, až Lucas zase promluví.

„Dobře, máš to mít,“ smutně se na ni pousmál. Jeho chování jí připadalo zvláštní. Vždycky byl veselý, plný energie, ale teď, jako by přetékal smutkem. Chtěla se zeptat jestli jde o nějaký problém, ale v tu chvíli začal mluvit. Hned, jak otevřel pusu jí bylo jasné, k čemu se chystá.

„Hele, teďka to bylo vážně hrozně fajn, víš? Chodit s tebou, myslím. A nemůžu říct, že tě nemám rád, ale… Mezi náma by to už prostě neklapalo a já našel někoho lepšího, vhodnějšího pro mě. Ty mi prostě nemůžeš dát to, co já chci a co potřebuju a… Je konec.“

Děsilo ji s jakým klidem tohle všechno říkal, ani cuknutí koutku úst. Celou dobu vedle ní seděl a díval se přímo před sebe. Ani nemrkl. Přímo před ní vzal do ruky její srdce a rozlámal ho na malé kousíčky. Zalapala po dechu.

„Tohle je vtip, že jo?“ zašeptala, i přestože věděla, že není. On by o tomhle nikdy nevtipkoval. Cítila, jak zbledla. Oči se jí zalily až příliš známým štípáním slz. Rychle zamrkala a pak smířeně přikývla. Nedokázala se přinutit pohlédnout mu do očí. Nemohla ani dýchat. Prostě vyskočila na nohy a rozeběhla se ke svojí motorce stojící kousek od brány do parku, narazila si helmu na hlavu a rozjela se. Přes hledí helmy se naposledy ohlédla na Lucase, který se k ní rychle přibližoval a něco volal. Chtěla si prohlédnout kluka, co jí právě zlomil srdce. Chtěla si zapamatovat, jak vypadá. Ale jeho hlas neslyšela – přehlušilo ho hlasité troubení. Byla tak rozrušená, že si ve spěchu nevšimla modrého mercedesu, který na ni divoce troubil. Těsně před nárazem zahlédla Lucase, který se marně pokusil strhnout ji stranou. Vykřikla, náraz ji svou silou odhodil několik metrů dozadu. Viděla, jak motorku to auto naprosto sešrotovalo. Všechno kolem se najednou rozsvítilo a ona padala.

„Hej! Pojď sem, Luro!“ slyšela mužský hlas. Rychle zamrkala a uvědomila si, že leží v měkké trávě a nad ní se sklání kluk, asi stejně starý jako ona. Byl si hrozně podobný s Lucasem a to ji děsilo. Okamžitě se zvedla, ale během mrknutí oka se znovu ocitla v trávě. Nemohla stát, nohy ji jednoduše neudržely.

„Opatrně!“ Teď už u ní klečela i o něco mladší dívka. Dianna usoudila, že to bude Lura.

„Co je s tebou špatně?“ zeptala se s mírně nakloněnou hlavou. Kluk ji téměř okamžitě okřikl. Lura se začala bránit. „Podívej se na ni, Luvine. Vždyť je úplně mimo! A nevidíš snad to, jak je oblečená? Utekla z blázince!“ ječela na Luvina a u toho ukazovala na Dianniny vlasy, piercingy a oblečení. Připomínala Dianně jednu z holek, co s ní chodily do třídy – vždycky jí nadávala do bláznů a zesměšňovala její styl, ale nikdy by jí neublížila, vlastně byly i kamarádky.

Oba dva byli oblečení v barevných látkách a doslova ověšení zbraněmi. Podle ní byli šílenci spíš oni, ale neopovažovala se to říct nahlas.

S mírným odkašláním se na oba podivíny otočila s otázkou: „Kde to vůbec jsem?“

„V Karissu! Nebo spíš před ním…,“ usmál se na ni Luvin. Vypadal mile. Vzpomněla si na ten den, kdy se spolu s Lucasem poprvé líbali a oči se jí zalily slzami. Luvin jí ho tolik připomínal.

„Kariss? To je někde v Africe?“ Oba se na ni nechápavě podívali.

„Ne, jsme v Zerisu.“ Lura se na ni tázavě podívala. „Co je to Afrika?“

„Na tom asi nezáleží…,“ zamumlala Dianna a znovu se pokusila zvednout. Luvin jí naštěstí pomohl znovu nabýt rovnováhy a pak, hodně pomalu, vyrazili směrem ke Karissu.

Zvláštní místo… Jsem snad v jiným světě?! Proč jsou tyhle dva vůbec tak ozbrojení? Je tu snad nebezpečno? Přemýšlela, když si zvědavě prohlížela okolí. Během cesty se jí přestala motat hlava a bolest ve spáncích ustoupila.

Do města se dostali bez problémů. Luvin je vedl do nějaké vedlejší uličky, kde odemkl jakési zašlé dveře. Panty hlasitě zaskřípaly, ale pak povolily a dovolily všem třem vejít dovnitř.

„Dávej si pozor. Nictis by tě mohl zabít. Nejlepší by bylo, kdybys vůbec nemluvila a držela se za mnou a Luvisem. Členové Lestatu by tě mohli považovat za… hrozbu,“ vysvětlovala Lura, když procházeli tmavou chodbou a u toho se nervózně mračila.

„Patříte k ňákýmu gangu?!“ vyjekla Dianna, když Lura domluvila. Ta jen zavrtěla hlavou a protočila oči v sloup.

„Prostě úplně mimo…,“ zamumlala si spíš pro sebe, ale i tak ji Dianna zaslechla. V tu chvíli Luvin otevřel další dveře. Místnost za nimi byla osvětlená několika svíčkami a v jednom z rohů seděla skupinka lidí. Všichni byli oblečení v tom stejném, příšerně zbarveném, oblečení. Černovlasý muž stojící uprostřed se otočil přímo na ně. Měl zjizvený obličej a připomínal zuřivého medvěda. Dianna se pokusila skrýt se za Luvinovými zády, ale byla příliš pomalá.

„Co to je?!“ vyštěkl zjizvenec a ukázal na ni. Po zádech jí stekla kapička studeného potu, pak další a další. Měla strach. Nikdy ještě neviděla nikoho tak děsivého jako on, nebo spíš jen jednou, když ji během hodiny přírodopisu profesor poslal za ředitelem, když stála v kanceláři a musela vydržet všechny rozzlobené pohledy a nekonečné poučování. Tehdy měla štěstí, že násilí ve školách je proti pravidlům.

„Nictisi, ona nám neublíží. Ani neví kde je…,“ bránil se nejistě Luvin. Nictis zavrčel a zaťal pěsti.

„Odkdy někdo jako ty smí odpovídat na moje otázky?! Proč jste ji sem vůbec tahali?!“ Luvin sebou trhl a okamžitě padl na kolena. Dianně v tu chvíli došlo, co se děje. Tohle nebylo jako u ní doma. Těmhle lidem stačil jediný neočekávaný pohyb a bylo po ní. Tady ji žádná pravidla nezachrání. Její pohled utkvěl na Luvinovi, který se roztřeseně krčil na zemi. Chápala jeho počínání, ale pořád jí to přišlo dost ponižující. Bylo jí ho líto.

Nictis mávnutím ruky přivolal vysokou, kostnatou ženu s bičem v ruce. Ta po jediném kývnutí hrubě zvedla Luvina na nohy. Odvlekla ho do vedlejší místnosti a zavřela za sebou dveře. Netrvalo dlouho a děsivé ticho prořízl první zmučený výkřik. Pak další. A další. Bič se zarýval do masa a krev skapávala na kamennou podlahu.

„Nechte ho!“ vykřikla Dianna. Už nevydržela poslouchat, jak trpí. Jenže si nestihla včas uvědomit, co tím způsobí. Nictis se usmál a poslal dalšího svého poskoka, aby ženu zastavil. Křik utichl.

„Takže se s ním vyměníš, hm?“ zeptal se s úšklebkem na tváři. Odkryl tak žluté, křivé zuby. Dianna přikývla. Koutkem oka viděla Luru, která na ni nevěřícně zírala. Bylo jí jasné co si myslí. Šílená. Je naprosto šílená nebo úplně pitomá. Proč jsem Luvinovi vůbec dovolila ji sem přitáhnout?! Pousmála se nad tou myšlenkou. Vysoká žena v tu chvíli už stála vedle ní a prohlížela si ji.

„Nevydrží ani polovinu toho, co dostal on!“ postěžovala si.

„Tak si to koukej pořádně užít! Další už nedostaneš,“ okřikl ji Nictis. Když se ohlédla, uviděla Luvinova zkrvavená záda. Třásl se a lapal po dechu. Vděčně a zároveň vystrašeně na ni zíral. Začínala litovat svého rozhodnutí.

Tohle nebyl čas na hraní si na hrdiny.

Vysoká žena ji připoutala ke kamenné desce a připravila si bič.

Ale stejně si hrála.

„Bude to bolet,“ zasmála se. „Hodně.“

První rána. Dianna vykřikla.
Další.
Křik.
A další, další a další.
Dianna křičela, cítila, jak se jí hrdlo plní krví. Cítila, když se jí bič zaryl do masa. Její křik byl vyměněn za tiché bulání. Dusila se vlastní krví. Viděla jen chladnou celu a slyšela svist biče. Už nemohla křičet. Byla unavená a chtěla pryč. Všechno kolem se motalo a bolest odeznívala. Něco ji bodlo do hrudníku. Roztřásla se pod náporem náhlé bolesti. Po bradě jí stékala krev a sliny. Slyšela, jak se žena směje. Pak už nic nebylo. Nic necítila, neslyšela ani neviděla.

„Drž se! Ty mě nemůžeš opustit! Ty ne, ségra! Nenechávej mě tady!“ křičel Dylan a držel ji za studené ruce. Ležela na nemocničním lůžku. Byla zahalená v zakrvavených obvazech. Vedle postele pípal monitor životních funkcí. Její puls se zpomaloval. Alarm se spustil. Lucas i on, oba slyšeli, jak se do místnosti sbíhají doktoři. Nestihli to. Dlouhý, pištivý tón ustal. Ticho.

„Je mi to hrozně líto! Promiň! Neměl jsem tě opouštět…,“ omlouval se Lucas. Rty se mu třásly a oči měl zalité slzami, zatímco její bratr jen prázdně civěl na její modrající rty.

Dylan uvnitř zuřil. Za smrt své sestry vinil Lucase. To on ji přece opustil a nechal ji odjet z parku. Byla to jeho chyba. Jeho hněv ale rychle vystřídalo zoufalství. Pomalu si uvědomoval, že na světě byl už jen on a jeho sestra už se nevrátí. Že ho opustila stejně jako všichni ostatní. Ne! Ona mě nechtěla opustit! Ne… Ne. NE!

Beze slova se zvedl a odešel. Dveře za ním tiše klaply a jeho kroky se rozléhaly po prázdné nemocniční chodbě. Všechno bylo bílé. Stěny, dveře, židle, okna. Jen svět za nimi byl šedý. Plný bolesti a nenávisti. Osamění.

Vystoupal po schodech až na střechu. Nevěděl jak se tam dostal. Jediné na co mohl myslet bylo to, že teď už byl jen on a na ničem jiném nezáleželo. Nikomu jinému na něm nezáleželo. Vlastně ani jemu samotnému na něm nezáleželo.

Vzhlédl vzhůru a na okraji střechy uviděl svou sestru. Krátké černé vlasy se jí třepotaly ve větru a ruce měla natažené k němu. Hnědé oči se na něj vesele usmívaly. Rozběhl se proti ní. Chtěl ji obejmout.

Přece jenom jsi mě neopustila! Vykřikl v duchu. Už byl na samém okraji. Připravoval se ke skoku do sestřiččiny náruče. Dianna na něj pořád mávala a usmívala se něj. Padala s ním. Šedý svět kolem problikával a měnil se na zelené louky plné nádherných květin a uprostřed té nádherné přírody se smála jeho sestra a on se smál s ní.

Nikdy tě neopustím, brácho. Vždycky tady pro tebe budu… Ozval se její hlas v jeho hlavě. Šťastně se rozesmál. Poprvé za dlouhou dobu byl konečně opravdu šťastný. Když byl už jen několik metrů od země, konečně se jí dotkl. Její kůže byla teplá a připomínala mu domov. Voněla skořicí – jako o chladných večerech, kdy jim máma dělávala čaj. Objal ji a konečně se cítil v bezpečí. Konečně ho už nic netrápilo. On a Dianna, máma a táta – všichni zase spolu, jak to má být.